Jak jsme si hráli a zlobili

Budu psát o době, kdy mi bylo zhruba mezi šesti a třinácti roky, což byla památná druhá polovina 50. let. Je toho dokonce tolik, že to musím servírovat na pokračování.

Většinu her s míčem jsme hráli kluci a holky dohromady. Panovala úplná rovnoprávnost. Zmíním aspoň dvě hry, vím, že je znáte taky. První je „Polívka se vaří“. Děcka vytvořila kruh, uvnitř něhož ležel na zemi míč. Ještě předtím si dal každý jméno nějaké země, například Kanada, Rusko, Francie. Vybraný člen týmu pak zvolal: „Polívka se vaří, maso na talíři, přijde na to, sežere to - Kanada!“ Na to slovo se všichni rozprchli všemi směry, jen Kanada musela co nejdřív chytnout míč a vykřiknout „Stát!“. Okamžitě jsme se museli zastavit a Kanada se zkusila trefit třeba do Francie. Když se trefila, tak v příští hře říkala říkanku Francie. Oblíbená varianta byla, že když Francie míč chytila, mohla okamžitě vybít jinou zemi, která zrovna stála nejblíž.

Existovaly ovšem holčičí hry. Vzpomínám si na přebírání bavlnky. Mezi dva prsty levé a dva prsty pravé ruky se natáhla nit a už to jelo. Druhá holka přistoupila a nit přebrala tak, že postupně vznikaly jednoduché obrazce, které měly své pojmenování: kolíbka, voda, pavučina atd. Přebírat jsem někdy musel dokonce i já, protože mě starší sestra s kamarádkami brala na lavičky do zámeckého parku a tam mě přirozeně zapojovali do hry. Naučil jsem se aspoň kolíbku a vodu a určitě bych to dal i dnes. Jen už mě sestra nemusí tolik hlídat jako tehdy.

Holky hodně skákaly přes švihadlo. Jako obvykle, vymyslely na to nějakou školu od prostých přeskoků po akrobatické kousky. Gumu neskákaly, protože takové gumy v našem dětství ještě nebyly (to mluvím stále jen o gumách). Kluci přes švihadlo neskákali nikdy, aspoň ne na veřejnosti.

Typická holčičí hra s míčem byla na školu. Házelo se do vzduchu nebo o zeď, úkony měly stále větší obtížnost, až se nakonec - nemýlím-li se – musel vyhodit míč do vzduchu, dvakrát se otočit kolem osy, dvakrát tlesknout a zase míč chytit.

Teď si vybavuji, že jako kluci jsme měli podobnou hru jako holky. Avšak s míčem jsme si neházeli, nýbrž kopali o zeď. Byly to také stále těžší úkony, nejdřív obyčejné kopy s chycením míče, pak kolínka, hlavičky, pak mimo zeď co nejvíc kolínek, pak hlaviček. Končilo to žonglováním s míčem ve vzduchu a počítaly se úspěšné doteky míče, než spadl na zem.

My kluci jsme hodně hráli s míčem, ale většinou to byla právě kopaná. Nebylo to fotbalové utkání, to jen výjimečně, ale velký prostor náměstí před našim domem skýtal možnost kopat si vzájemně na dálku. Ve třech, ve čtyřech, ale třeba také jen ve dvou, když venku zrovna nebyl nikdo další. Asi tušíte, že občas si s námi zahrálo i okno. Hlavně okno u paní Božky, která bydlela v domě hned pod námi. Ta vylezla napůl z okna a s napřaženou pěstí nám zle klnula.

Míč nám občas padal do máchadla, kterým tekl mlýnský náhon radechovského potoka. To pak byl boj o vteřiny, aby nám míč neuplaval do řeky Metuje. Obyčejný gumový míč byl pro nás tak drahocenný, že jsme neváhali a riskovali pád do vody. O máchadle jsem už napsal TADY.

Všichni jsme hráli šipkovanou. Vím, že ji znáte, rozdělili jsme se na dvě skupiny, tehdy nikdo nechodil sám. První skupina se vydala na cestu a chvílemi dělala na zemi šipky. V tom se nepodvádělo. Nikdy jsme neudělali šipku směrem, kterým jsme nešli, měli jsme přece pravidla a tehdy se pravidla sakra dodržovala. Ve výpravnější variantě jsme občas nakreslili znamení pro hledání psaníčka. To byly předem napsané pokyny, například „udělejte pět dřepů“, „přelezte lavičku“, „přeskočte tam a zpět potok“. To museli ti, kteří šli po šipkách, provést. Dokonce první skupina někdy pozorovala, jestli plníme úkoly všechny a správně. Na konci byla vždy značka, která ukazovala všemi směry. To byla konečná a ti první byli někde poschovávaní a my ostatní jsme je museli najít. Občas byli kolem toho hádky, třeba jestli druhá skupina nešla příliš rychle, takže ti první nestihli všechno připravit.

Jednou se nám stalo, že jsem šel ještě s Ivanem po stopách těch, kdo dělali šipky, ale na jednom místě jsme se nevědomky napojili na úplně cizí šipky a šli po nich úplně jinam. Až asi po půlhodině nám začalo být divné, že šipky pořád vedou pryč od domova. Už jsme prošli kolem plhovské Kapličky, nad Pejchou (pod nimiž v Náchodě leží Závist) a stoupali směrem na Babí. Kde ta banda může být? Nechtěli jsme to vzdát, protože pak by ta první skupina mohla čekat až do noci, dokud ji neobjevíme. Vědomí této odpovědnosti nám pomohlo překonat bolavé nohy a žízeň. Až po nějaké době jsme pochopili, že jdeme úplně špatně, po cizích šipkách. Vrátili jsme se domů a víte, jak to dopadlo? No pochopitelně první skupina nám vynadala a pak s námi za trest přestala mluvit. Protože oni právě někde čekali, jak měli, a my jsme nešli a nešli. Až dostali tak velkou žízeň, že šli taky domů.

Proč o tom píšu tak podrobně? Protože chudáci dnešní děti jako by šipkovanou snad ani nesměli hrát. Rodiče by buď šli s nimi, nebo by je poslali někam do kroužku. Sice občas šipky taky vidím, ale ta síla emocí, když hledáte a nacházíte, plníte úkoly, schováváte se atd., ta může přijít jen když zapojíte svaly, hlavu a kousek srdce.

Od šipkované je třeba jasně odlišit stopovanou. Ta probíhala tak, aby to ti sledovaní nevěděli. Takže u toho ani moc legrace nebylo a ani nevím, jestli to nazvat hrou. Zato hrát si na schovávanou čili schovku, to bylo něco! To byla jedna z královských her. Hráli jsme ji v té nejbohatší verzi, tedy nejen ukrýt a hledat, ale důsledně jen s pikolou. Nebo pykolou? Dodnes si nejsem jistý. Někteří, jako můj táta, který byl muzikant, tvrdili, že pikola musí být s měkkým Y, protože to je hudební nástroj a italské slovo. Jiní navrhovali tvrdé I, protože ten, kdo měl ostatní hledat, za to jakoby pykal. Já to nikdy neviděl napsané, ale teď jsem se rozhodl, že to budu psát s měkkým Y (doufám, že vás tu ničím nepletu). Pykat je sice ve vyňatých slovech, ale já v tomto případě mám kdesi v očích I.

Tak tedy v rozšířené verzi byl vybrán někdo, kdo bude pikat. Dohodlo se, co bude pikola, například nějaký sloup nebo strom nebo roh domu. Ten, kdo pikal, zavřel oči („Ty se díváš!“, volali pohoršeně jeho protivníci, když se běželi někam schovat) a počítal třeba po deseti pomalu do stovky. Pak vykřikl „Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát.“ To byl krásný a jednoznačný signál, že začíná hledat. My ostatní jsme nalezli, kam se dalo, třeba i pod necky nebo na strom.

Primitivní ale vděčná byla hra na honěnou čili na babu. To tu taky nemusím líčit, znáte ji. Kdo už nechtěl hrát, musel křiknout „Piky piky na hlavu, už na babu nehraju.“ Tím se legálně diskvalifikoval a mohl jen přihlížet. Dnes mě uchvacuje, jak snadné bylo tuto hru začít. Nemuselo se nic domlouvat, rozpočítávat atd., hra byla zahájena ve vteřině. Jeden náhle plácl druhého a vykřikl „Máš babu“ a už všichni věděli, co se děje a s vřískotem utíkali od toho potrefeného. Kdo ví, co by se stalo, kdybych to vykřikl dneska před svými vnuky. Možná by nejdřív koukali do mobilu. Jestli tam mají tu babu. Ti starší plus ministr Válek by se zeptali: „Myslíš pokémony?“.

Jsem dosud netrestaný, tak to risknu a k něčemu se přiznám. Na louce pod zámkem jsme občas lezli po kolenou a žrali šťovík. Někdy jsme si ukousli i rozkvetlou pampelišku. Pásli jsme se jako koně a to mám dva vysokoškolské tituly (ale ty jsem prosím získal až potom!). Teď nedočkavě vyhlížím květen, že bych tam jako nenápadně opět zavítal. Jenže kdoví, zda tam vůbec ještě šťovík roste, možná že vymizel jako všelijaké další květiny a ptactvo. Taky na pupavy jsme chodili a s klukovským nožíkem připravovali děvčatům občerstvení.

Důležité v dětství je možnost hrát si o samotě. Holčička si potřebuje hrát sama na starostlivou maminku nebo na přísnou učitelku, kluk na vojevůdce nebo třeba na ředitele stavebního podniku. Mít fantazijní čas jen pro sebe. Taky my jsme to dělali. Já si celé hodiny stavěl z kostek, nejdřív města, pak věže s pouštěním kuličky a nakonec na všelijaké války. Tam už létaly drobné kostky co by granáty po celé místnosti, což někdy vedlo z podnětu táty k náhlému příměří mezi válčícími stranami. A já musel nastoupit například na vyhrabávání kamen a odnášení popela.

Jednu dobu jsem úplně propadl stolnímu fotbalu. To jsem si hrál taky doma jako já proti já, akorát vlevo jsem se jmenoval třeba Arsenal Londýn a vpravo Spartak Moskva. Celý stůl byl jako hřiště a míčem byl tříhaléř. Ty mladé z nás, tj. pod šedesát let, musím ujistit, že tříhaléře, ba dokonce jednohaléře skutečně existovaly. Do míče jsem narážel cvrnkáním větších mincí, už nevím jakých, aby byla celá hra náročnější.

Taky sestra si pochopitelně hrála sama, ale o tom nemám přehled, samota je samota. Vím, že měla oblíbené panenky Lídu a Marunu. Nevím, jestli to jen shodou okolností byly taky dvě kamarádky, se kterými se setkávala o prázdninách u babičky v Poličce. Byly to sestry a byly z Prahy, takže přijížděly na celé léto jako my. Že přijíždějí z Prahy až do Poličky, tomu jsme se hodně divili. Jak může někdo, kdo bydlí v Praze, jet na celé léto dobrovolně na venkov? Proč si neužívá v Praze? My totiž Prahu znali jen z několika výletů a pokaždé to bylo prima. Zmrzlina na Václaváku, oběd v automatu Koruna, přes úžasný most nad širokou řekou (nojo, ten se sochami, jeho název jsme tehdy nevnímali), pak kopcem na Hrad. Opravdu výtečné zážitky. Ale jak naše rodinné výlety, tak pobyty v Poličce by vydaly za samostatné články.

Doma jsme hráli víc her, třeba s kartami nebo s figurkami. Napíšu ale jen o hře, kterou jsem si vymyslel a která se nedala nikde jinde provozovat. Bylo to v naší kuchyni v tom 700 let starém domě, kuchyně byla dost rozlehlá a samozřejmě se v ní odehrávala velká část našeho rodinného života. Když bylo chladno, tak malá železná kamínka na uhlí místnost okamžitě vyhřála. Vlastně, přece jen, když byla venku opravdu zima, tak jsme měli dlouho chladno i v koutě, kde stál stůl. Tak jsme se někdy k němu oblékali ještě do jednoho svetru. Jojo, to byly doby, kdy svetr nebylo neslušné slovo a když nám rodiče řekli „vezmi si svetr, ať ti není zima“, neměli jsme nutkání demonstrovat na Václaváku.

Tak teď ta hra: V kuchyni, která byla docela dlouhá, byla prkna a přes ně staré linoleum, kterému se na těch prknech udělaly podélné žlábky. A to nejlepší: v kuchyni se podlaha nepatrně svažovala. Tak málo, že to návštěva ani nepostřehla. Ale tak moc, že když jsem si do dvou žlábků dal kuličky, tak se začaly kutálel přes celou kuchyň a závodily spolu. Pro opravdu malého kluka naprosto úžasné! Pořádal jsem turnaje, poněvadž jsem mohl střídat kuličky zelené, žluté, modré a červené. Jenom kovové se neúčastnily, protože při své hmotnosti by všechno vyhrály.

Někdy se stalo, že v kuchyni máma vařila nebo táta něco dělal a kuličky se jim i se mnou pletly pod nohama. Tak je zaráželi či dokonce odkopávali a já se vztekal. No uznejte, zrovna když se jede finále, tak mi hru rozbombardují! A nechápu, proč se to našim nelíbilo, vždyť jsem si tak hezky hrál!

A co je nejlepší – já si dlouho myslel, že takovou podlahu určitě mají všechny ostatní děti. Když jsem se ptal Pepy Bydžovského, jak to koulí on, tak na mě koukal, jako bych mluvil cizím jazykem. A já přece jen chtěl vědět, s jakými kuličkami si kutálí on. Někde v paneláku asi.

Tak vidíte. Napsal jsem tolik o tom, jak jsme si hráli, že to, jak jsme zlobili, si musím nechat na jindy. Nebo teď ještě aspoň to, jak jsme se prali se starší sestrou. Originálně. Leželi jsme na gauči proti sobě a kopali jsme se. To se dělo opakovaně a nevím, jestli to někdy nebylo jen tak ze sportu. „Jako koně“, povzdechli si nad námi rodiče. Snad už je to promlčené.

Snímky: Náchod se zámkem S. Šnábl, pohled do široké krajiny L. Adámek, ostatní snímky O. Čepelka.

Jak jsme si hráli a zlobili

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více