S nasazením života

Není špatného počasí, je jen špatného oblečení - nebo tak nějak se to mezi turistickými nadšenci říká. Já jsem samozřejmě téhož názoru, zvláště když jsem díky svému čtyřnohému kamarádovi nucena vyrazit ven do každé sloty.

Za ta léta jsem si již zvykla a upřímně řečeno, jsem ráda, že mne Bertík nenechá jak říkám - obrůst mechem. Jelikož byl od malička zvyklý díky životu na vsi, vykonávat svoji potřebu bez vodítka, tento rituál nedokáže bohužel tady ve městě zvládat jinak. Takže, nelze jen tak oběhnout panelák a je hotovo... Samozřejmě se mi daří občas jej ošálit. Třeba projdeme několikrát okolo laviček v parku, nebo cestičkou k nedalekému hřbitovu, ale díky vyhlášce týkající se kontumace psů nemíním často riskovat. Takže turistika, to je naše.

Tak tomu bylo i před nedávnem, kdy jsem si za lehce deštivého počasí, vhodně oblečená, naplánovala výlet do neznámé oblasti - Mojžíšův pramen. Podle mapy na internetu to byl kousek cesty autem a pak asi 500 metrů ke kýženému cíli. Tak si jedu a jedu a jedu... sakra, to se mi to zdá nějak daleko. Všude kolem lesy, serpentýny, nikde louky, které jsem na mapě viděla... Jejda, tady je konečně malé parkoviště, to bude asi ono. Nojo, turistická značka je tu taky, tak Bertíku jdeme na to.

S batůžkem se svačinou na zádech, s těžkým Nikonem na krku (zlatý můj starý kompakt), kráčíme lesní cestou k prameni. Asi po čtvrt hodině cesty potkáváme prvního turistu, kterého se ptám, jak je to ještě na Mojžíšák daleko. Pán na mne koukal jaksi překvapeně, pak pravil. Paní, to jste úplně někde jinde, tudy se jde na Císařský kámen! Ztuhla jsem, ihned mi bylo jasné, proč se mi cesta zdála tak dlouhá - špatně jsem odbočila. No, když už jsme tady, nevzdáme to, že - zvláště když informace turisty zněla - je to asi půl kilometru. To dáš!

Slunce už skoro zapadlo, ale vidina dřevěné rozhledny s krásným výhledem do kraje mi dala křídla. To budou fotky!!. Pánova informace byla sice správná, ale neúplná. Asi po sto metrech cesta končila a začalo krkolomné šílené stoupání. Všude spousta vlhkého listí, kluzkých kořenů a kamenů. Berte, počkej na mne, já se musím přidržovat křoví, jinak sebou fláknu. Teda lidi, to byl zážitek. Spocená až na pr..., vyschlé hrdlo, počínající křeče v lýtkách. Jsme nahoře, na rozhlednu jsem ale již neměla sílu vystoupat, to si ráda ten výhled odřeknu. Mnozí z vás si jistě dokážou pomyslet, co se mi honilo hlavou, při myšlence na zpáteční cestu. To bude sebevražda!

Už vidím nadšení saniťáků, kteří tahají stařenku na nosítkách z krkolomného svahu. Obejít celý kopec díky blížícímu se soumraku a vzdálenosti nepřipadalo v úvahu. Přešla mne i chuť na svačinu, jen jsem dala napít kamarádovi a vyzbrojena silnou větví, kráčím do jámy lvové..Šla jsem doslova jako po..., zvažovala každý krok, obcházela prudké úseky borůvčím a v duchu jsem se proklínala, jaké jsem nerozumné tele. Bertíček byl nadšený, taková procházka, to je bábinko něco, lítal nahoru a dolů, žádný stres či únava.

Když jsme konečně dorazili na parkoviště, flákla jsem sebou na sedačku v autě a hodnou chvilku jsem proklepávala znavené údy. Hurá, jsme živí a zdraví! Synovi jsem se raději ani nepochlubila.

Ale stejně jsem v hloubi duše, i přes veškerá protrpěná úskalí, byla na sebe pyšná a říkala jsem si: "JSEM DOBRÁ!"

S nasazením života

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více