Vytáhnu pletení. Vím, že se to už dávno nenosí, všichni dnes hledí do mobilů, ale já prostě nedokážu jen tak sedět. Tak pletu, hezky hladce - obrace. Čepice, šály, čelenky. Na bazárku tam pak dají ceduli HAND MADE. Možná, že něco utrží.
Z lavičky mám dobrý výhled na dětské hřiště. Dovezli nový písek. Děcka jsou v sedmém nebi, staví hrad a pečou bábovičky.
„Dobrý den.“
Na sousední lavičce se usadila paní s holčičkou. Může jí být tak pět, do školy ještě asi nechodí, tak si vyšli do parku. Malá vytahuje z batůžku plyšáčky a rozkládá je po lavičce.
„Babí, zapomněli jsme béďu,“ otáčí se.
„Nevadí, Lení půjde zítra.“
Panebože, koukám, ta holčička má nějak šikmé očka, Downův syndrom.
Chvíli si hraje, pak ji zaujme moje klubíčko.
„Co děláš, paní?“
„Pletu, koukej, to je hladce a teď dáme obrace,“ klubíčko se pomalu otáčí.
„Můžu si ho podržet?“
„To víš, že můžeš.“
„Lení, neotravuj paní, nemá čas.“
„Nechte ji, já mám času na rozdávání.“
Hraje si s klubíčkem a pak ji zaujmou děti. Vybere z batůžku lopatku.
„Můžu k nim?“ Jde k pískovišti, chvíli stojí a pozoruje.
„Teď já!“ plácne lopatkou po bábovičce. Ta se rozlítne. Pác, pác, pác…
„Mamí, ta holka nám to tady ničí!“
Mladá maminka zvedá oči od mobilu a bleskově vyhodnotí situaci.
„Čí je to dítě, dejte pryč to debilče!“
Paní táhne vzpínající se Lení pryč. Dítěti tečou slzy a utírá si je špinavými rukama.
„To nesmíš, jdeme!“
Paní zahanbeně kouká na mně.
Naše pohledy se setkali a postavili zeď. Proti celému světu.
„Jak nesmí?“
„Víte, ona je..! „Vím.“
Pletu, hladce- obrace.
„Lení, nechtěla bys čelenku?“
Zpozorní.
„Čelenku, růžovou čelenku , upleteš mi růžovou čelenku?“
„To víš, že ti ji upletu.“
„Babí, budu mít čelenku!“
„Nebude vám to vadit? Já vám ji zaplatím. Víte, starám se o Lení, když je dcera v práci, vlastně je u mě skoro stále. Bojím se, až nebudu zvládat, jak to s ní pak bude...“
Co mám na to říct? Pletu. Co bude pak, to bude. Dnes jsme tu pro ni. Lení dostane ode mě růžovou čelenku.
„Můžu si přisednout?“
„Já sednu taky!“
Lení se vmezeřila mezi nás. Spolu si na lavičce si užíváme jarní sluníčko.
„Už pomalu půjdeme.“
Lení poskládala plyšáky do batůžku.
„Ahoj, paní, nezapomeň, co jsi slíbila.“
„Neboj, nezapomenu.“
Sedím a pletu hladce obrace a růžové klubíčko se pomalu otáčí.
S povídkou jsem soutěžila na Artbotič, možná se vám bude líbit.
Jarka Jendrisková
