Poprvé jsem se naživo setkala s neskutečným fanděním přesně před padesáti lety. Znalci vědí - Mistrovství Evropy v Bělehradě, finále s Němci. A já na školním výletě v Senci u Bratislavy. Spolužačky šly na diskotéku, mně se nechtělo, chtěla jsem si v klidu číst. Zůstala jsem sama v chatce na břehu tichého jezera, ale začala jsem se tam poněkud bát. I zašla jsem i s knihou do blízké kempové hospody - a tam bylo zcela narváno, tempertamentní Slováci zírali na černobílou televizní obrazovku, já si sedla do rohu, objednala kofolu a četla si. Netušila jsem ani, o co jde. V televizi prostě běžel jakýsi fotbal. Jenže pak v určitém okamžiku všichni kolem mne stáli, řvali Panenka, Panenka - i upřela jsem oči na obrazovku a naprostou náhodou uviděla tu slavnou pomalou penaltu, po níž kolem mne následoval neskutečný řev, objímání, někteří přítomní dokonce plakali. Jsme majstri Evrópy! Až časem jsem zjistila, že jsem byla svědkem vskutku historického okamžiku.

Když jsem začala chodit se svým současným mužem, na jednom rande se mne zeptal, jestli mi něco říká Masopust. Samozřejmě, řekla jsem, to je období půstu po Vánocích. Přesto si mne vzal.

Od samého začátku našeho manželství, ačkoli jsme na tom byli s financemi všelijak, jsme měli dvě televize. Můj manžel totiž sledoval všechny sportovní přenosy čehokoli a fotbalu zvlášť. Jeho vášeň jsem nesdílela a dlouho ani nechápala. 

Časem jsem ale zjistila, jak obrovskou radost mu tento sport, který provozoval i aktivně, přináší. Začala jsem tedy ten fotbal více tolerovat a vnímat.

Po deseti letech manželství se nám narodil syn - od malička kopal, pak aktivně hrál, pak i aktivně pískal a sledoval s manželem, svým tátou, všechny zápasy, které bylo možné sledovat. 

Když byl syn ještě malý, konalo se Mistrovství Evropy v Anglii a já se rozhodla darovat manželovi k narozeninám zájezd se vstupenkou na tento šampionát. Dnes to zní neuvěřitelně, ale skutečně jsem prostě šla do Čedoku takový dárek koupit, dalo se to. Vystála jsem frontu a paní za přepážkou se mne zeptala, o jaký zápas mám zájem. "No o Českou republiku," řekla jsem. "Ano, ale s kým má hrát?" Copak já tušila, s kým se tam hraje? Mé chabé znalosti fotbalu si ale vzpomněly, že dobrým fotbalistou je nějaký Pelé a ten hraje snad za Brazílii. Tak jsem řekla, že třeba s Brazílií. A za mnou stál pán, který převrátil oči k nebi a řekl mi: "Paní, to je mistrovství Evropy." Koupila jsem tedy zápas s Itálií a byl to pro manžela neuvěřitelný zážitek.

Ilustrační foto: Vygenerováno pomocí Chat GPT

Postupně se u nás doma mezi synem a jeho tátou vytvořilo neskutečně fotbalové pouto. Oba si zamilovali (a stále tomu tak je) kluby Juventus Turín a Chelsea. A tak jsem se asi před dvaceti lety rozhodla, že jim koupím vstupenku na nějaký zápas Juventusu, Juve, jak říkají. Nebylo to ale tehdy tak snadné. Vstupenky na italskou ligu se u nás v podstatě neprodávaly, našla jsem je jen u jedné slovenské cestovky, ale byly nehorázně drahé. Protože ale celkem slušně ovládám italštinu, napsala jsem přímo do klubu v Turíně. Obratem mi na můj mail napsali seznam zápasů a mohla jsem si vybrat - zvolila jsem zápas Juventus Turín - AC Řím, protože se hrál v Římě, a tam se dalo celkem dobře dojet. Zaslali mi plánek stadiónu, že si mám vybrat místa. Koukala jsem na to a přemýšlela, kde by tak měli mí chlapi sedět. Nakonec jsem logicky usoudila, že nejlepší to bude uprostřed hřiště. Objednáno, koupeno. Syn se pod stromečkem radostí rozplakal. Takové dojetí jsem neviděla. Za pár měsíců pak jeli na ten zápas - ovšem netušila jsem, že jsem jim koupila vstupenky do kotle Římanů. Neměla jsem ani ponětí o tom, že existují nějaké fanouškovské kotle. Takže mí chlapi seděli obklopeni fanaticky fandícími Římany a neodvažovali se projevit radost, když dal Juventus gól, protože by to nedopadlo dobře. Juve vyhrál a muži mého života si to i přes nepříznivé okolnosti neskutečně užili.

S fotbalem jsem pak měla ještě další zážitky - před dvaceti lety jsem po úporném půlnočním  přihlašovacím boji na příslušném servru sehnala vstupenky na zápas Češi - Ghana, protože mi bylo znalci řečeno, že určitě vyhrajeme. No prohráli jsme. 

Přišla jsem domů unavená z práce a můj pubertální syn seděl na židli mezi obývacím pokojem a ložnicí a sledoval souběžně obě televize. Tedy dva fotbalové zápasy. Nechápala jsem. 

Chlapi si sehnali lístky na Mistrovství Evropy v Polsku a odjeli na zápas do Vratislavi, už nevím, s kým jsme to hráli. Rozhodla jsem se tento zápas sledovat v televizi, když tam mám v hledišti svou rodinu. Fotbal začal a já se koukala na něco, co mne v podstatě nezajímá. Kromě televize máme v obývacím pokoji dveře na terasu na zahradě a tam zrovna letěl jakýsi ptáček - podívala jsem se na něj a v tom okamžiku padl jediný gól zápasu. Ten jsem propásla. Po návratu se mne chlapi ptali, jak ten gól v televizi vypadal, protože ho pořádně neviděli. Netušila jsem. Neviděla jsem ho. 

Pravidelně se u nás sleduje Liga mistrů, a protože syn už má svou rodinu a žije v Brně, zatímco my bydlíme u Opavy, funguje nepřetržité telefonní spojení a probírají a komentují se všechny akce. Nebo se domlouvá, na jaký zápas se bude dívat můj muž a na jaké syn - ten většinou zvládá dívat se souběžně na dva - v televizi i notebooku. A průběžně se sdílejí dojmy.

Občas, když je nějaká opravdu vypjatá situace a manžel ji potřebuje ventilovat, otevře dveře mezi obývacím pokojem a jídelnou a vše mi podrobně vylíčí. Poslouchám ho a slyším výrazy jako šestnáctka, ofsajd, kopy z rohu, nespravedlivá červená karta apod. - ale v podstatě nevím, o čem manžel mluví.

Fotbal mne stále nebere. Ani teď, kdy začalo Mistrovství světa, kam jsme se probojovali, což samozřejmě vím, a je třeba vstávat na zápasy i v noci, což nedělám, ale můj manžel a syn ano.

A někdy si říkám, jak neuvěřitelně ten sport muže mého života spojuje. Jak si pořád mají co říct. Jak se spolu radují nebo i smutní a někdy i nadávají. Jak jsou neustále v kontaktu. 

A taky si někdy říkám, jestli my - nefandící, a většinou ženy, umíme mít z něčeho tak obrovskou radost. A tak jim ji přeju.