Znali jsme ji v krámě všichni, stavovala se tam skoro každý den. Přicupitala drobnými krůčky, opírala se o hůlku a vždy koupila jen pár věcí. Tři čerstvé housky nebo čtvrtku chleba, jogurt, kousek sýra, pár rajčat a podobně, ale nikdy nezapomněla na banánek v čokoládě. „Tohle je jediný hřích, který mi ještě zbyl, tak si ho užívám, než si mě pánbůh zavolá,“ usmála se a zamrkala očima. Tu šunku kupovala pro svého pudlíka, o němž tvrdila, že jí zbyl jako jediný kamarád a společník.

„Dobrý den, nechcete s tím nějak pomoct?“zZeptala jsem se, když jsem ji cestou domů z ranní směny potkala na ulici, jak se plahočí s rozměrným balíkem.“

„To budete moc hodná, nemám to daleko, bydlím támhle, paní… paní…“ odpověděla vděčně a tázavě.

„Irena, promiňte, známe se z obchodu, ale já se vám zapomněla představit.“

„Alžběta, to budete moc hodná, Irenko. Je to nový pelíšek pro Maxe, není těžký, ale je veliký, podcenila jsem to, s tou holí se mi špatně nese.“

Vzala jsem balík do rukou a odnesla ho paní Alžbětě až před dveře jejího panelákového bytu. Ona odemkla, zevnitř přiběhlo roztomilé psí stvoření, které mi krátce očuchalo nohy a začalo radostí mlátit ocasem do podlahy. Paní Alžběta mi poděkovala, já šla na tramvaj a jela domů.

Od té doby se u mě paní Alžběta při každém nákupu na chvilku zastavila, ať už jsem byla u uzenin, za kasou nebo pobíhala po krámě a doplňovala zboží. Někdy jsme se jen krátce pozdravily, jindy, když jsem měla chviličku času, jsme prohodily pár slov. Dozvěděla jsem se, že jí je pětaosmdesát, rodina se jí rozkutálela po světě a ona je vděčná pánubohu, že se bez cizí pomoci dokáže postarat o svého psa a sama o sebe. „Víte, Irenko,“ říkávala mi, „jsem skromná, moc toho nepotřebuji a jsem šťastná, že to tady můžu s Maxíkem nějak doklepat. Však i on už má svůj věk.“

---

„Dobrý den, odpusťte mi, že vás ruším, ale nevíte náhodou, co je s paní Alžbětou?“ Pár týdnů poté, co se u nás v krámě paní Alžběta neukázala, jsem o ni dostala strach, nedalo mi to, zašla jsem do jejího domu a zazvonila u sousedů.

Otevřela mi mladá žena s maličkým, tak půlročním dítětem na ruce, nedůvěřivě si mě změřila pohledem a nechala si vysvětlit, odkud Alžbětu znám. Poté smutně odpověděla: „Paní Alžběta zemřela. Bylo to náhlé a v noci, ráno nás zburcoval její pes šíleným štěkotem. Tak jsme vzali s manželem náhradní klíč, který nám svěřila pro všechny případy a šli se podívat, co se děje. Našli jsme ji v posteli, ležela na zádech, byla mrtvá a na tváři měla ten svůj pomalý přívětivý úsměv. Je nám to líto, byla to moc hodná paní a dobrá sousedka.“

„Promiňte,“ omluvila jsem se té mladé ženě a vytáhla jsem papírový kapesník, abych si otřela oči. Vzalo mě to, přiznávám. Už jsem se chtěla rozloučit, ale pak mi to nedalo a zeptala jsem se: „Odpusťte, že se ptám, nevíte náhodou, co se stalo s Maxíkem?“

Žena se otočila a zavolala do nitra bytu: „Maxi, pojď sem, máš tady návštěvu!“

Psík přiběhnul, zase mě očuchal jako tehdy, ale tentokrát jen jednou nebo dvakrát udeřil ocasem o podlahu. Pak se posadil a já měla nedobytný dojem, jakoby držel smutek.

„Vzali jsme si ho k sobě a zůstane u nás už napořád,“ řekla žena. Dítě na její ruce jakoby rozumělo významu slov, podívalo se na pejska a zvesela zamávalo ručkama.