Žena a slunce
Ilustrační foto: Freepik

No jo, je to za chvíli tady. Léto. Narodila jsem se jako blondýna. To znamená jediné; sluníčko je můj nepřítel! K zlatým kudrnám jsem totiž dostala do vínku bílou mírně nazelenalou pleť. Kdo je blond, ví, o čem mluvím.

Na maloměstě byl život pro blondýnu těžký. V zimě to ještě šlo. Ledva však vysvitlo sluníčko a mládež vyrazila k rybníku potažmo na koupaliště, bylo zle.

Představte si hubenou – když říkám hubenou, myslím opravdu hodně hubenou – pihovatou holku, na kterou sehnat plavky bylo nemožné, jak celé letní noci nespí a přemýšlí, jak to udělat, aby u vody nesvítila jak semafor, aby jí vršek plavek neuplaval v dál, aby jí zase nenaskákaly puchýře při pouhém přecházení ze stínu do stínu, aby…ach jo.

Několikrát jsem zkoušela vyzrát na matku přírodu. Natřela jsem se nubianem a zkusila se plácnout na sluníčko jako všichni ostatní. Tehdy žádné ochranné faktory neexistovaly, o ozonové díře neměl nikdo tušení, a tak se všichni kolem mě pekli na sluníčku a získali barvu, hodnou indiánů. Ne tak já. Já jsem získala barvu červené řepy a úžeh. Spolehlivě.

Maminka na mě plácala jogurt – tehdy panthenol neexistoval – a trpělivě mi vysvětlovala, že jsem jiná. Nemám tolik pigmentu jako ostatní. Brečela jsem, že Lenka – moje starší sestra – je blond a pigment má. Taky má prsa. Život zkrátka není fér.

Postupně jsem pochopila, že příroda se nedá oblafnout a zaujala jsem postoj – mně je to fuk, jsem prostě bledule, no. Jen mi dělalo trochu potíže neustále vysvětlovat, že se prostě neopálím, i kdyby se tazatel/ka na hlavu postavil/la.

Čas oponou trhnul a lidstvo se dozvědělo, že opalování vlastně škodí, na trhu se objevily krémy s úvé filtrem, a já už najednou nebyla bílá vrána. Jen někdy se mi stává, že se někdo diví, jak je možné, že po čtrnácti dnech u moře nejsem opálená, že jsem maximálně tak místo do zelena lehce béžová. No jo, lidi jsou někdy hloupí. To víte, před každým tazatelem se nemůžu svlíknout, abych ukázala důkaz! Přece jenom mám některé části těla po pobytu u moře bělejší než zbytek béžového těla.

Dnes mě to už netrápí. Ale přiznám se bez mučení; i mně se líbí opálení tmavoocí chlapi víc než ti bledí s očima ryby…život není fér...

Zpět do rubriky Zpět na homepage
Váš příspěvek do diskuze:
Pro vkládání příspěvků do diskuze se musíte přihlásit
14 komentářů
Šárka Bayerová
No holka, nejsi sama... Já. coby latentně utajená zrzka jsem na tom podobně. Jednou v Mexiku mě guvernér Acapulka chtěl ze slavnostní večeře rovnou odvézt do nemocnice. Poté, co mi sdělil, že vypadám jako rajče. A to jsem se jen v zálivu odpoledne projela na loďce. K tomu všemu mám vitiligo, takže koncem každého léta vypadám jak hyena skvrnitá. Občas musím chodit ven a na burku si netroufám... :-)
Iva Bendová
Skvěle napsané, Zuzano 👍🌹
Iva Bendová
Všude, kde jen mohu, vyhledávám stín. Na opékání mě fakt neužije. Ač se ségra narodila s rezavými vlásky a postupně se změnila v blondýnku s modrýma očima, opaluje se rychle a skvěle. Každé léto má krásnou barvu. Jsem tmavooká bruneta, ale pleť mi zlátne a bronzoví velmi pomalu. Jako studentka jsem usnula na břiše na slunci a změnila se tehdy ve vařeného raka. Nemohla jsem ani ohnout nohy. Lokální léčba jogurtem, spaní pod prostěradlem na polonafouknutém gumovém lehátku. Živě si pamatuji na tu bolest a zimnici. Děs 🙄 U moře si mažu jen obličej a pár choulostivých míst faktorem 50 Kinder, jinak si to různě hlídám.
Blanka Lazarová
Zuzko, pěkně nabílo jsi nám to vylíčila. Já mám pleť tak akorát a jsem za to celý život ráda. A to taky proto, že jsem strávila většinu času venku na vzduchu. Za mlada jsem se i trochu smažila, abych chytla pěknou barvu, ale v podstatě jsem se mazala jen v extrémních podmínkách u moře či vysoko, blíž slunci. A těch, co dnes nepochopili a smaží se jako špekáčci, těch je mi spíš líto. :-)
Daniela Řeřichová
Zuzano, pobavila jsem se tvým nadhledem při popisování problému, který zřejmě trápil a trápí hodně dívek a dam tvého typu. Já jsem sice měla světlé vlasy, ale jinak jsem "bílá cikánka". Přirozeně jsem se vždy opálila při práci na zahradě, při turistice, ba i při čekání na tramvaj. Nejsem válecí typ u moře a nikdy jsem se ničím nenatírala a nenatírám. Vrásky mám přiměřené věku, nejvíc těch od smíchu. :-)
Martina Růžičková
Bezva napsáno. Hlásím se do spolku bledulí, které se na slunci proměňují ve vařeného raka. Kdysi jsem se tím taky dost natrápila.
Hana Polednová
Zuzko, já se od malička opaluji dobře, nečervenám, jsem hnědá hned.🌞I nyní se pohybuju venku od rána do večera, ale neopékám se na sluníčku, jen si občas nahřívám klouby.🙂Nevzpomínám si, že by mě jako dítě patlali něčím po spálení.😉
Alena Velková
Já se také nikdy kloudně neopálím, na rozdíl od mého muže...ale už mi to je také jedno a na sluníčko chodím hodně málo.
Michaela Přibová
Hezky napsané. Všechny tady zavrhují sluníčko. Já se ráda opaluji. Při tmavých vlasech a tmavé pleti mne vynikaly kontrastně šedozelené oči. Byla jsem za to ráda. Vrásky mi tím nevadily.
Jana Kollinová
Na nepřízeň matky Přírody jsem v dětství žehrala mnohokrát. Pigmentu mi věnovala určitě i váš podíl, neboť delší pobyt na sluníčku mě vybarvil do zvláštní tmavě hnědé, fujtajblové. V dospělosti se vše ještě zhoršilo. Pigmentové skvrny se nad horním rtem slévaly do tvaru mohutného kníru, patrného ještě o vánocích. Natírání spálené pokožky jogurtem si pamatuji dodnes. Maminka na mě plácala ještě něco jiného, ale už nevím co to bylo.
Jana Šenbergerová
U nás to byl ředěný tvaroh nebo podmáslí. 🙂