Na maloměstě byl život pro blondýnu těžký. V zimě to ještě šlo. Ledva však vysvitlo sluníčko a mládež vyrazila k rybníku potažmo na koupaliště, bylo zle.
Představte si hubenou – když říkám hubenou, myslím opravdu hodně hubenou – pihovatou holku, na kterou sehnat plavky bylo nemožné, jak celé letní noci nespí a přemýšlí, jak to udělat, aby u vody nesvítila jak semafor, aby jí vršek plavek neuplaval v dál, aby jí zase nenaskákaly puchýře při pouhém přecházení ze stínu do stínu, aby…ach jo.
Několikrát jsem zkoušela vyzrát na matku přírodu. Natřela jsem se nubianem a zkusila se plácnout na sluníčko jako všichni ostatní. Tehdy žádné ochranné faktory neexistovaly, o ozonové díře neměl nikdo tušení, a tak se všichni kolem mě pekli na sluníčku a získali barvu, hodnou indiánů. Ne tak já. Já jsem získala barvu červené řepy a úžeh. Spolehlivě.
Maminka na mě plácala jogurt – tehdy panthenol neexistoval – a trpělivě mi vysvětlovala, že jsem jiná. Nemám tolik pigmentu jako ostatní. Brečela jsem, že Lenka – moje starší sestra – je blond a pigment má. Taky má prsa. Život zkrátka není fér.
Postupně jsem pochopila, že příroda se nedá oblafnout a zaujala jsem postoj – mně je to fuk, jsem prostě bledule, no. Jen mi dělalo trochu potíže neustále vysvětlovat, že se prostě neopálím, i kdyby se tazatel/ka na hlavu postavil/la.
Čas oponou trhnul a lidstvo se dozvědělo, že opalování vlastně škodí, na trhu se objevily krémy s úvé filtrem, a já už najednou nebyla bílá vrána. Jen někdy se mi stává, že se někdo diví, jak je možné, že po čtrnácti dnech u moře nejsem opálená, že jsem maximálně tak místo do zelena lehce béžová. No jo, lidi jsou někdy hloupí. To víte, před každým tazatelem se nemůžu svlíknout, abych ukázala důkaz! Přece jenom mám některé části těla po pobytu u moře bělejší než zbytek béžového těla.
Dnes mě to už netrápí. Ale přiznám se bez mučení; i mně se líbí opálení tmavoocí chlapi víc než ti bledí s očima ryby…život není fér...
Jarka Jendrisková
