Byla jsem v té době ještě prosta pozdějšího poznání, že za gram euforie se v životě platí mnohem víc, než kupříkladu za gram slitiny z platiny a iridia. Ne, nebyla jsem zamilovaná. Možná platonicky. Tehdy snad do Patrika Perryho, francouzského krasobruslaře. Ale ten o tom neměl ani tušení. Mnoho nechybělo, abych si nahlas začala prozpěvovat budovatelskou píseň, že: „Svět patří nám, pro všechny dosti místa, jen za to vzít a plivnout do dlaní…“

Je první den prázdnin. Mám narozeniny a náramnou radost, že jsem základně vzdělaná, a že na všetečnou otázku, kterou budu jistě od příbuzných, známých a hlavně od kamarádů dostávat: „Kam že to jdeš dál do školy?“ budu hrdě odpovídat, že na zdrávku.

Pomoci kol a kolejí se přesunuji ze severu Moravy po naší milé republice o několik set kilometrů dál, směr Polabská nížina. Do kraje mě i Bohu libého, rodného, babičkami, tetičkami, kamarády, slunečnicemi, řepkou olejkou i řepou cukrovkou hojně osázeného.

* * *

„Kluci, já bych chtěla mít lidskou lebku,“ nastiňuji svůj zvrhlý nápad těm správným uším. Ti lumpíci, kteří byli vždy nakloněni každé špatnosti, co se v někom z nás každoročně o prázdninách vylíhla, nezklamali ani tentokrát.

„Za hřbitovní zdí jsou vyházený starý hroby. Určitě se tam něco najde,“ sděluje mi účastně jeden z kamarádů.

„Udělám si z ní lampičku!“ raduji se předem a bez skrupulí.

Brrr! Dnes se za to hanobení člověčích ostatků hrozně stydím. A babičce, té už se dávno nedivím. Ale nebudu předbíhat. 

Kluci se radostně tetelili při očekávání soumraku. Výprava musí být tajná, jelikož i přes bláznivost a bláhovost našeho: „mladí a neklidní,“ je nám jasné, že chystáme něco, s čím se veřejně chlubit nehodláme.

Vybaveni baterkami do temných zákoutí, nějakým pytlem a klacky vykročujeme k hřbitovu. S blížícími se kříži postupně umlkáme a ubíráme na ráznosti gest i elementů chůze. Po marném zápase s téměř dvoumetrovými kopřivami, s "fosiliemi" po seschlých věncích a s různým harampádím, vykutáváme jeden obratel, klíční kost a ještě jeden, momentálně neidentifikovatelný kostní útvar. Chtěla jsem přeci lebku. Ale znáte to o tom vrabci v hrsti. Alespoň něco, když už tu strašíme /hlavně sami sebe/ a téměř nasazujeme život.

Zklamaní se vracíme domů. Tedy kluci domů a já tajně za dům, do staré prádelny. Tam na mě čeká připravený hrnec a nějaký saponát. 

Když započalo vyvařování mé žalostné kořisti, po zahradě se, zprvu nenápadně, posléze již velmi nápadně, rozšiřoval strašlivý puch. Bohužel, došel až k babiččině nosu. Ta přiběhla, co že se to na zahradě děje. Jakmile zjistila původ toho hrozného odéru, poslala mě, padající tma netma, s pokřikem, za který by se nemusel stydět ani statný Hurón, vyhodit hrnec i s drobnými lidskými ostatky do strže poblíž hřbitova. Zvládla jsem to fofrem, ani nevím jak. Tato babička uměla, když na to přišlo, "dštít oheň a síru."

Tak to jsem si ten začátek prázdnin pěkně zavařila. Po euforii z přijetí mezi potencionální zdravotníky a následného tak trochu machrování, zůstal jen ten puch a rozzuřená bábinka. V té době ještě dlouho plná síly.

„Pořádně se vydrhni a spát!“ 

Nenašla jsem odvahu špitnout, že by se šikla večeře. Jindy do mě nacpávala…

Najíst jsem už ráno dostala, ale vlídného slova se ještě nějaký čas nedostávalo. Netuším, jestli mi to pubertální pomatení smyslů vůbec někdy úplně odpustila. Babička to byla přísná, ale stejně jsem ji měla moc ráda. A tak to má být :-)

* * *

(Jedna z prvních vzpomínkových povídek z r. 2001)