„A nakonec bych chtěl poděkovat Karlovi, vedoucímu investičního oddělení za to, že připravil a úspěšně dovedl tu naši největší investiční akci za více než sto milionů k podpisu smlouvy s dodavatelem. Věřím, že jsme vybrali dobrého a spolehlivého dodavatele a celá akce proběhne hladce. Se zástupci dodavatelské firmy jsme se měli možnost blíže seznámit při rautu, který oni uspořádali při příležitosti podepsání smlouvy. Dobré vztahy mezi těmi, kdo budou po celou dobu realizace této akce v kontaktu, je základ úspěšného díla,“ domluvil Emil, ředitel pobočky. Tím, že se hned na to postavil dává najevo, že porada skončila.

Cyril je tomu velice rád, jelikož už delší dobu pozoroval, jak přes okno dotírají na všechny v místnosti jarní paprsky a volají je aby šli ven.

Ten pocit má asi nejvíce Cyril, protože ostatní ještě mezi sebou něco řeší, ale on bleskem shrábne papíry, které měl na stole před sebou a rychle zamíří ke dveřím.

Ovšem těsně přede dveřmi ho zastaví Kamil tak, že do něj málem vrazí. Cyril na něj pohlédne a vidí jeho nasupený výraz.

„Co jsi to tady klábosil za nesmysly. Jak ty mě můžeš obviňovat z toho, že dělám nějakou levárnu a to ještě před šéfem.“

Cyril, ač nerad, zastaví a zamyšleně se podívá na Kamila. „Ty Kamile, já jsem tě přece z ničeho neobviňoval. Já jsem jen vyjádřil obavu z toho, že na tvém oddělení by se mohlo dělat něco, co by se dít nemělo. Podívej já samozřejmě vycházím z toho, co zjistilo mé ekonomické oddělení z účetních dokladů. Jsou tam nějaké podezřelé nesrovnalosti. Já si myslím, že je lépe, když se to včas dozvíš a uděláš si na oddělení nějaké opatření. Je to určitě lepší, než kdybychom přišli za tebou už z jistým zjištěním. To by jsi asi těžko rozdýchával.“

Kamil se chvíli roztrpčeně dívá mimo Cyrila a pak říká „Ale proč jsi to musel vyžvanit před ředitelem. Teď budu mít jeho lidi pořád za prdelí.“

Cyril se podívá na Kamila „Nezlob se Kamile, ale já jsem to musel. Kdyby to tak šlo dále a pak by se na to přišlo, mohl by někdo třeba také říct, že jsme domluveni a já v tom jedu také. Buď rád, že to víš dopředu. Můžeš něco udělat pro to, aby se to nějak narovnalo. Tak ahoj, já už musím.“

Cyril svižně vykročí ze dveří ven a v mysli je už s rodinou někde v lese.

Na parkovišti ještě dříve než dojde ke svému autu, tak na něj zavolá Jiří. „Cyrile počkej, něco ti musím říct.“

Cyril se ohlédne: „Jiří, prosím tě, až někdy jindy, já strašně spěchám.“

Jiří se však nedá odbýt: „Cyrile jen krátce. Já si myslím, že tě to bude zajímat. Je to jen taková šeptanda, ale bylo by dobré aby jsi to věděl. Zaslechl jsem takový názor, že cena té investiční zakázky je řádně nafouknutá. A cenu kontrolovalo tvé ekonomické oddělení, ne? Tady není daleko k tomu, aby někdo roznesl, že máš prsty v nějaké úplatkové akci. Znáš naše lidi ti jsou schopni věřit ledačemu.“

Cyril se zarazil a najednou zapomněl, že spěchá. „Cože. Co to má být? Já že jsem něco špatně spočítal? Já jsem přece vycházel ze zadavacích údajů, které jsem dostal. Tak to je nějaká hloupost, na to přece nemůže nikdo skočit.“

Jiří na něj pohlédne se smutným úsměvem, „já vím, mi to nemusíš říkat. Ale znáš naše lidi. Někteří z nich velmi rádi uvěří a domyslí si cokoliv. Tak jen Cyrile tolik. Chtěl jsem, abys to věděl a dal si pozor,“ říká Jiří a odchází ke svému autu.

Cyril jede autem domů a hlavou mu prochází vše, co mu říkal Jiří. Když tak nad tím uvažuje, tak stále více se ujišťuje, že je to hloupost a že se nemusí ničeho bát.

Víkend strávil s rodinou a měli tak nabitý program, že na celou záležitost zapomněl.

Cyril přišel v pondělí do práce dobře naladěný a práce ho bavila.

Po obědě šel Cyril po chodbě a potká Kamila. Když ho Kamil uvidí, tak hned jde k němu „Nazdar Cyrile. Pracuješ stále tvrdě na tom, abys mě potopil.“

Cyril s úsměvem odmítavě krotí hlavou. „Ale Kamile, já jsem myslel, že mi rozumíš. Já tě přece nechci potopit, ale pomoct.“

Kamil pokyvuje hlavou s ironickým úsměvem „Já vím, já vím. Ale mi připadá, že pomoct budeš potřebovat ty. Cyrile, ty jsi chtěl tou tvou aktivitou vůči mně zakrýt svůj problém, který tě zřejmě čeká, že?“

Cyril nechápavě civí na Kamila. „Cože? O jakém problému mluvíš? Já o žádným problému nevím.“

Teď se Kamil rozesměje „Ty nevíš? Proslýchá se, že jsi cenu té giga zakázky řádně nafouknul. No a proč? Tak to si už každý snad domyslí. Tak já ti to říkám a to proto, abych tě varoval, abys měl čas o tom uvažovat. Abys nebyl najednou bez varování překvapen. Cha, cha.“

Kamil se smíchem se obrátí a odchází.

Cyril zkoprněl a stojí jako zařezaný. Odkud to ten Kamil má, co to jsou za nesmysly.“

Cyril je v kanceláři a práce už ho vůbec nebaví. Nemůže se ani trochu na ni soustředit. Pořád musí uvažovat o souvislostech toho, co se o něm zřejmě říká.

Cyril v práci nevydržel ani do konce, a tak odešel dříve. Chce se odreagovat, a tak zavolal manželce Janě, že si udělá výšlap na Ostrý vrch. Doufal, že ho fyzická námaha zbaví těch devastujících myšlenek. Toho strachu z toho, co přijde.

Když se vracel z túry domů, tak zjišťuje, že se tak nestalo. Ty dotěrné myšlenky, ty hrůzostrašné představy ho bodají do mozku tak, že je to až k zešílení.

Odmítl večeři, s nikým se pořádně nebaví a neví, co má dělat. Dám si panáka, pomyslí si. Rozpustím ty příšerné představy v alkoholu.

Probudí se v křesle asi ve tři hodiny ráno a ihned po něm skočí ty obludné představy. Snaží se je zahnat a jde spát do postele.

Zbytečně. Strach se ho drží jako klíště a nenechá ho ani na chvíli v klidu.

V posteli už nešlo spát vůbec. Dal by si ještě panáka, ten večer zabral, ale nemůže, protože ráno musí jet autem do práce.

Už to nešlo v posteli vydržet, tak vstane s prvními paprsky ranního rozbřesku.

Zkusím to v práci. Snad když budu o něčem jiném uvažovat, tak se aspoň na chvíli toho strachu zbavím.

V práci se přece jen přinutil myslet na něco jiného a na nějaký čas ho ten zničující strach přestane nahlodávat.

Když procházel chodbou, tak na protější straně zahlédne Kamila a hned se mu udělá špatně. Okamžitě se otočí a upaluje do své kanceláře. Tam to asi čtvrt hodiny rozdýchává.

Chce začít normálně pracovat, ale ať dělá co dělá nemůže se na nic soustředit.

To nemá cenu, říká si a uvažuje co dále.

Tu k němu přijde Miloš a říká „Ty Cyrile, ty nejsi nějak ve své kůži. Mi připadá, že jsi tady úplně zbytečný. Co ti je?“

Cyril se roztěkaně podívá na Miloše „Nic vůbec nic. Jen se nemohu soustředit na práci.“

„No to vidím,“ říká Miloš a pak ještě dodává „Cyrile, prosím tě, zajdi si za svým psychologem a poraď se s ním.“

Cyril se nechápavě podívá na Miloše „Za psychologem. Já žádného nemám.“

Miloš se usměje „Tak si nějakého najdi. Dneska už má psychologa kde kdo.“

Po nějakém čase se Cyril zvedne ze židle a říká Milošovi „Já si beru pár dnů dovolenou.“

Miloš pokyvuje hlavou „To uděláš moc dobře. A nezapomeň, ten psycholog ti určitě pomůže.“

Dnes večer doma řekne, že asi něco špatného snědl a že mu není dobře. Vezme láhev s whisky a jde si sednout na balkon.

Sedí, kouří cigaretu za cigaretou. I když normálně kouří akorát tehdy, když sedí s kamarády na pivu.

Se skleničkou v ruce přemítá.

Už několik dnů si dává dohromady vše, na co si postupně vzpomíná. Při tom přemýšlí, jak dělal tu kalkulaci na cenu zakázky.

Je to tak. Udělal hroznou chybu, že tu kalkulaci dělal tak sebejistě a rutinně. Vždyť to dělá už více než deset let. Myslel si, že se nemůže zmýlit. Ani ho nenapadlo uvažovat, že ty vstupní údaje, co dostal z investičního, mohou být chybné. On by měl posoudit, zda jsou ty čísla reálné. Když si teď znovu ty kalkulace procházel, tak mu bylo hned jasné, že jsou tam chyby a že firma tím pádem přistoupila na cenu daleko vyšší. Dělá to několik milionů. Cyrilovi se při té myšlence udělá nevolno a v ústech se mu udělá nepříjemně sladko. On vlastně neudělal vše pro to, aby firmě nebyla způsobena škoda.

Když se na to přijde, tak firma může škodu vymáhat po něm.

Rychle se musí napít. Vypije skleničku whisky na ex. Na chvíli to zabere a má veselejší mysl. Ovšem hned na to mu po těle přejde zimnice. Ono to vlastně bude řešit policie. No tak to bude zlé. Hodně zlé.

Musí se postavit a drží se zábradlí a hluboce to rozdýchává.

Pak si dá ještě jednoho panáka. No jo, ale splést se může každý. On vlastně z toho neměl žádný prospěch, tak to asi policie odloží.

Znovu se posadí a trochu si vydechne.

V tom si ale zase na něco vzpomene. Ten raut. Tam přece dostal od zástupce dodavatele krabici s vínem.

Jenže jak já dokážu, že tam bylo víno, že tam nebyly peníze.

Těžce se mu dýchá a strach mu svírá hrdlo. Cyrilovi se dělá mdlo.

To nezvládnu. To se nedá přežít. Na chvíli se zamyslí. Co já. Já si za to můžu sám. Ale co bude s mou rodinou. Tak to nemůže skončit. A nalije si další skleničku.

Otočí se a balkonovými dveřmi vidí do pokoje. Nic netušící Janu se synem Adamem. Je tady i tchyně Zuzana. Co já jim jenom mohu říct. Já je přece nemůžu tak děsivě vylekat. Něco musím vymyslet. Ale ten zatracený strach mi nedovolí nic. Vůbec nic. Sedí si tam někde uvnitř a nikoho a nic tam nepustí.

Znovu pohlédne dovnitř a vidí jak babička Zuzana nahání Adama do postele.

Cyril se zvedne a jde do pokoje za nimi.

Adam běhá po pokoji a do postele se mu nechce.

Cyril Adama chytne přitiskne ho k sobě, pohladí ho po hlavě a řekne „Adámku, nezlob babičku a jdi spát. Ráno musíš do školky.“

Babičce také dochází trpělivost a jde za Adamem. „Tak Adámku, už je opravdu pozdě a mi se chce také už spát. Ukliď hračky a spát!“ říká už důrazně.

Adam se s úsměvem podívá na babičku a říká „Tak dobře. Uděláme dohodu. Ty uklidíš hračky a já půjdu hned spát.“

Babička se usměje „Dobře, dohodnuto.“

Adam povyskočí a zvesela řekne „Tak já se teď převlíknu do pyžama a půjdu spát, ale mám ještě jednu podmínku. Povíš mi nějakou pohádku.“

Babička přikývne „I ty jeden, ty víš jak na mě. Tak alou, a do postele.“

Babička sedí v křesle u postele, kde už leží Adam a s otevřenou knížkou čte.

Je po letním dešti a dva kluci jsou rádi, že konečně mohou ven na sluníčko. Jdou po chodníku kolem zahrad, ve kterých jsou rodinné domky.

Pepík poskakuje kolem plotu a klacíkem brnká na pletivo, které odděluje chodník a zahrádky. Honzík jde vedle něj a oba si povídají, co se jim přihodilo ve škole.

Pepík vidí na zemi kámen a hned do něj kopne a když ho zase dojde, tak do něj kopne znovu. Kámen odskákal před Honzíka.

„No tak do něj kopni, ať je před námi,“ zavolá Pepík na Honzíka.

Honzík ovšem kámen obejde, nekopne do něj a jde dále.

Když to Pepík vidí, tak počká až Honzík přejde a znovu do něj kopne.

Honzík se ani neotočí a říká: „Maminka mi říkala, že nemám kopat do kamenů, protože bych měl okopané boty.“

„Cha, cha, směje se Pepík, ale máma tu přece není, tak to neuvidí. Jen si do něj kopni. Když pořádně kopneš, tak uvidíš jak je to fajn když ten kámen poletí.“

Honzík jde a jen mlčky kroutí hlavou.

Pepík ho předběhne a otočí se k němu. „Když budeš takový srab, tak si nic neužiješ. Nesmíš poslouchat vše, co ti máma říká.“

Honzík stále nic neříká a jde pomalu dále.

Najednou Pepík uvidí velkou louži na chodníku, která tady zbyla ještě po dešti.

Neváhá ani chvilku, „Honzíku, to je ono. Skočíme do ní, to bude paráda.“

Nečeká na odpověď a s velkým rozběhem skočí přímo doprostřed kaluže. Radostně se směje a skáče tam jak nejvíce může. Honzík stojí na chodníku a cákance z kaluže mu dopadají na kalhoty. Když to uvidí, tak jde dále po chodníku.

Po chvilce ho dožene Pepík, v botách mu to čvachtá a z kalhot mu stéká voda. Jde těsně podél plotu a klacíkem brnká o pletivo a prohlíží si, co je v těch zahradách.

Honzík jde vedle něj a také se dívá do zahrad.

Najednou se Pepík zastaví a tvář přitiskne na pletivo plotu, „Pojď sem Honzíku. Podívej se na tu parádu,“ říká pomalu Pepík.

Honzík přijde také blíže k plotu a vidí mezi keři, které oddělují zahradu od plotu, úhlednou zahrádku se zeleninou a květinami. Ovšem nejvíc ho zaujal úžasný záhon s několika řádky, které byly osazené rostlinami, jenž velmi dobře znal. Nízké rostlinky s překrásně zeleným listy, z pod kterých zářily červené jahody.

Oběma rukama se drží pletiva a nos má přitlačený mezi dráty, jako by chtěl ucítit tu jemu známou oblíbenou vůni. Ty jahody jsou tak krásné, že i na dálku cítí jejich vůni a na jazyku jejich sladkou chuť.

„Ty jsou, co?“ ozve se Pepík vedle Honzíka, „to by byla bašta, co?“ pokračuje Pepík.

Honzík jen potichu přikývne hlavou a pak říká „Jsou výborné, ty já znám. Tu zahrádku má paní Nováková a ta někdy dá mamince několik jahod. Maminka pak udělala šlehačkový dort s těmi jahodami a ten byl moc dobrý. Fakt děsně dobrý.“

Pepík se rozešel a jde pomalu podél plotu. Honzík jde za ním. Najednou se Pepík zastaví „Honzíku podívej se. To je ono, to potřebujeme,“ říká a ukazuje na díru v plotě.

Honzík přijde blíže k Pepíkovi a vidí, že pletivo je u země prorezivělé, a že by se tou dírou dalo protáhnou dovnitř zahrady.

Chvíli Honzík stoji a pak říká „Ne, já tam nepůjdu. Paní Nováková mě zná a já přece nebudu krást její jahody.“

Pepík se zasměje „Honzíku nebuď srab. Paní Nováková tu není a nebude vědět, že jsi to byl ty. A my jí to nesebereme všechno. Ta ani nepozná, že tu někdo byl.“

Honzík zaraženě stojí a kroutí hlavou, „Já tam nejdu, do cizích zahrad se nesmí a krást už vůbec ne.“

Pepík se pořád směje, „Nesmíš brát vážně všechny ty zákazy a poučování od dospěláku. Oni to jenom tak říkají dětem, ale sami to také nedodržují. Kdyby paní Nováková nechtěla aby někdo vlezl na její zahradu, tak si udělá pořádný plot.“

Pepík se podívá na Honzíka, který už tak odmítavě nevypadal a dále nečekal a protáhnul se dírou v plotě.

Když ho Honzík viděl za plotem, tak se tou dírou protáhne za nim.

Stačilo pár kroků kolem keřů a už se oba mohli pochutnávat na jahodách.

Honzík rázem zapomněl na to, že se to nesmí a také na to, že by se mu mohlo něco nepříjemného přihodit. Obíral jednu jahodu za druhou a cpal si je do pusy. Po chvilce zjistil, že je nestačí všechny tak rychle pojídat a tak začal jahody strkat za tričko.

Z ničeho nic se z domu paní Novákové, který byl poblíž, ozve zvuk, jako když se otvírají dveře. Do Honzíka, jako by vjel blesk. Okamžitě věděl, že to asi paní Nováková otevřela dveře a tím pádem určitě půjde ven. Neváhá ani vteřinu a vyskočí směrem ke křoví, pak se hodí na zem a protáhne se plotem ven na chodník. Pádí po chodníku ze všech sil, a myslí si, že běží tak rychle, že ho nemůže nikdo ani vidět.

Když už je poblíž svého domu, tak zvolní. Otáčí se a kontroluje jestli se za ním někdo nedívá. Nikoho nevidí a tak se uklidní a pomalým krokem přichází domů. V tom ale pocítí, jak mu po břichu do kalhot stéká lepkavá šťáva z rozmačkaných jahod, které má za trikem.

Když prošel brankou do zahrady, tak uvažuje, kde by ty jahody mohl schovat tak aby je neviděla maminka.

Z usilovného přemýšlení ho vytrhne hlas maminky. Honzík ztuhne a zabude mu úzko, teď to praskne, když to maminka zjistí.

„Co tam děláš Honzíku,“ volá maminka, „pojď tady za mnou.“

Honzík chvíli stojí a třesou se mu kolena, co já mamince řeknu, až se bude ptát.

„No, tak pojď rychle sem,“ ozve se už dost stroze.

Honzík se otočí a jde k mamince,

„No ty vypadáš. Co to máš za tím trikem, Vždyť si celý ulepený,“ a maminka sáhne a svléká mu triko. Rozmačkané jahody vypadnou z pod trika na zem.

„Vždyť to jsou jahody, kde jsi je vzal? A proč je máš za trikem?“

Honzík je strachy celý ztrnulý a ani neví jak se mu povedla odpověď „To Pepík.“ a pak se zarazil. To, že ho naváděl, nedořekne, protože mu došlo, že by musel říct, že ty jahody ukradnul.

„Co Pepík?“ ptá se maminka a žene Honzíka do koupelny aby ho umyla.

Honzík jde se sklopenou hlavou a pomalu říká „Pepík mi je dal.“

Maminka umývá Honzíka a když nu dala čisté tričko, tak Honzík zvedne hlavu a vidí jak ve dveřích stojí babička.

Pepík se na ní na chvíli podívá a vidí, že se na něj vůbec neusmívá. Tak jak to vždycky dělá. Ona je zamračená, vidí Honzík a hned skloní hlavu.

Pak se rozběhne kolem babičky a uteče do svého pokojíku. Tam skočí do postele a přetáhne si přes hlavu deku. Co já teď budu dělat, přemýšlí Honzík. Ono se na to, že jsem kradl a lhal, určitě přijde a já budu mít potíže. Velké potíže, děsí ho představa, co se bude dít potom.

Ale tady jsem v bezpečí, tady na to nikdo nemůže přijít, utěšuje se Honzík.

„Co ti je Honzíku? Nebolí tě něco?“ ozve se maminčin hlas. Když Honzík otevře oči, tak zjistí, že nad ním stojí maminka a došlo mu, že usnul a maminka ho probudila.

„Ne, ne nic mi není. Jen jsem byl unavený a tak jsem usnul,“ říká Honzík.

Maminka se usměje „Tak to je dobře, že ti nic není. Já musím jít nakoupit, tak vstaň a půjdeš se mnou.“

Honzík pomalu vstane a jde do kuchyně za maminkou. Cestou ho napadlo, že do prodejny se jde kolem domu paní Novákové. Hned si vzpomněl na to, co se stalo a udělá se mu špatně.

„Tak pojď a neloudej se,“ volá na něj maminka.

Honzíkovi se ven viditelně nechce, ale ví, že bude muset jít. Tam nemůžu jít, tam může být paní Nováková a ona vše řekne mamince. To budou pak hrozné potíže. Napadlo Honzíka, ale pak přijde na nápad.

„Maminko, půjdeme do prodejny přes park. Já bych chtěl jít přes park,“ vyhrkne rychle Honzík.

Maminka se na něj zamyšleně podívá „Proč přes park? Vždyť je to o hodně dále.“

„Ale já se tam chci na něco podívat. Půjdeme přes park,“ naléhá Honzík.

Honzík se pomalu táhne za maminkou a ta ho stále popohání, ať jde rychleji.

Když přechází přes park, tak najednou se Honzík zastaví a hrůzou nemůže ani dýchat. On totiž uviděl paní Novákovou, jak jde přes park přímo proti nim.

Maminka uviděla paní Novákovou a jde k ní a ani si nevšimne, že Honzík se zastavil a nejde za ní.

Honzík stojí jako zařezaný a nemůže se ani pohnout. Vidí, že si maminka povídá s paní Novákovou. Je mu jasné o čem asi spolu mluví. Tak to je pro mě konec. A maminka má doma v lednici ten šlehačkový jahodový dort. Tak to mi nedá ani kousek a ještě budu mít nějaký velký trest.

Maminka chvíli mluvila s paní Novákovou a pak se rozešly a ona se otočí a zavolá na Honzíka, „tak pojď, nebo nám tu prodejnu zavřou.“

To Honzíka překvapilo, jak to, že se na něj maminka nezlobí.

Z prodejny domů jde maminka s Honzíkem už kratší cestou kolem domu paní Novákové. Když se k tomu domu přiblížili, tak Honzíkovi se sevře hrdlo a cítí jak mi silně bije srdíčko.

Jen aby tady zase někoho nepotkali, kdo by mohl Honzíka vidět, když utíkal z té zahrady s jahodami.

Když vchází do domu, tak se Honzík uklidní a rychle běží do svého pokojíku. Tam se cítí bezpečně. Otevřenými dveřmi slyší jak se o něčem baví babička s maminkou.

Najednou se objeví ve dveřích babička. Udělá několik kroků k Honzíkovi a ten má sklopenou hlavu, ale cítí babiččin mrazivý pohled.

Pak uslyší babiččin hlas, „Honzíku, nechceš mi něco říct?“

Honzík se dívá do země a nejistě zkroutí hlavou, jako že ne.

Po chvilce se ozve babiččin hlas znovu „Opravdu Honzíku, já si myslím, že chceš, jen se bojíš, že?“ Pak je chvíli ticho a pak babička dodává, „měl by jsi mi to říct, uvidíš, že se ti uleví.“

Honzík stojí jako přibitý, chvíli uvažuje a potom pomalu přikyvuje hlavou, jako že jo.

„To Pepík,“ vysoukal ze sebe Honzík

„Co Pepík? On ti dal ty jahody?“ ptá se babička

„To ne. On mě naváděl abychom je vzali ze zahrádky paní Novákové,“ pofňukává Honzík.

„Ale ty jsi říkal mamince, že ti je dal Pepík. Ty jsi mamince lhal, že?“ ptá se babička vážným hlasem.

Honzík se dívá stále do země a pomalu přikývne na souhlas hlavou.

„Tak ty jsi mamince lhal a ještě k tomu si kradl jahody z cizí zahrady. Tak to je od tebe hodně škaredé chování,“ ozve se znovu přísný babiččin hlas.

„Já vím, já už to nebudu dělat,“ znovu pofňukává Honzík.

„Ano správně, to si dobře pamatuj. Ale teď musíš nějak napravit to, co jsi škaredého udělal,“ říká babička už jemnějším hlasem a ten Honzíka přiměl k tomu, že zvedne hlavu a poprvé se na babičku podívá. Pak s hlavou několikrát hluboce přikývne na souhlas.

Babička jde s Honzíkem za maminkou.

Honzík jde zase se sklopenou hlavou a najednou uslyší strohý maminčin hlas „Tak co Honzíku, ty mi snad něco chceš říct?“

Honzík stojí před maminkou a zase hluboce přikyvuje hlavou „Já se ti chci maminko omluvit, že jsem ti lhal. Já jsem ty jahody ukradnul ze zahrady od paní Novákové.“

„Tak to jsi mě Honzíku hodně zklamal. Já jsem myslela že mám hodného kluka, který nelže a nekrade a ty teď jsi udělal tohle.“

Honzík stojí a pofňukává. Ale k jeho překvapení ucítí na své hlavě maminčinou ruku, jak ho hladí.

„Já jsem moc ráda, že jsi se přiznal a omluvil se. To je od tebe hodně hezké a já ti odpouštím.“

Honzík zvedne hlavu a vidí, že se na něj maminka usmívá. A pak se otočí a vidí, že se usmívá i babička a zdá se mu, že má v očích slzy.

Honzík najednou cítí jako by z něj něco spadlo, jak z něj uletěl strach, který ho tísnil někde uvnitř.

„Ale ještě se musíš zajít omluvit paní Novákové a říct jí, že už to nikdy neuděláš a zeptáš se ji, co jsi za ty ukradené jahody dlužen,“ říká maminka a dodává, „já si myslím, že ti paní Nováková také odpustí a budeme mít všichni radost, že to nakonec tak dopadlo.“

Babička přijde k Honzíkovi a říká „Víš Honzíku, já vím, že jsi poslechl hlas Pepíka, který tě na ty jahody navedl. Ted už víš, že Pepíkův hlas nemáš poslouchat. Ten Pepíkův hlas budeš ale slyšet v sobě pořád i když Pepík u tebe nebude. Každý člověk slyší v sobě hlas nějakého Pepíka. Ti chytřejší to ví, že je to Pepíkův hlas a snaží se ho neposlouchat,“ dořekla babička.

Honzík radostně vyskočí a cítí jak je mu teď lehko.

Babička ještě chytí Honzíka za ruku a zastaví ho v radostném poskakování, „a víš Honzíku, proč se ti ulevilo. To proto, že jsi se zbavil strachu. Strach to je ten nejhorší jed na tvou duši. Ten jed ti otráví tvou duši a ty už nebudeš schopen myslet na něco jiného. A pak tě postupně bude ochromovat celého. Proto když příště budeš mít z něčeho strach, tak přijdi za mnou. My pak spolu najdeme nějakou cestu, jak se toho strachu zbavit. Bude to vždycky jen mezi námi a ty mi musíš věřit, že to nikomu neřeknu,“ dořekne babička

„Jo, jo a teď jdeme za paní Novákovou,“ říká odvážně Honzík

„Tak pojď, já půjdu s tebou,“ říká babička a bere Honzíka za ruku.

Honzík směle vyrazí s babičkou ven a za sebou ještě slyší maminku „A když přijdete, tak si dáš ten šlehačkový dort s jahodami.“

 
Babička Zuzana zavřela knížku a podívá se na Adama.

Ten leží a je na něm vidět, jak mu v hlavě běhají myšlenky.

Babička se usměje a vlídně říká „Tak a teď podle naší domluvy půjdeme oba spát.“

Adam trhne očima k babičce, jako by ho vyrušila z uvažování.

„Babičko, babičko, já …,“ a dále jako by Adam hledal slova.

„No co je Adámku, co ti je? Co mi chceš říct?“

Adam se chvíli dívá na babičku a pak pomalu řekne „Tam v té pohádce, tak to je pravda. Já jsem už to také poznal, jaké je to mít strach. Je to hrozné a už bych to nechtěl znovu zažít.“

Babička se usměje „Víš Adámku, tak už to ale v životě chodí. Vždy se ti přihodí něco, co ti bude nahánět strach. Může to být něco, co se ti přihodí aniž by jsi to nějak zavinil a nebo to bude něco, co si způsobíš sám. To je pak ten strach ještě umocněn pocitem viny a úzkosti, kterou ti způsobí tvé svědomí.“

Honzík se ale v posteli zavrtí a chytne babičku za ruku aby u něj ještě chvíli zůstala, „Babičko, ale v té pohádce tam ta babička říkala Honzíkovi, že pokud se chce zbavit strachu, tak že může za ní přijít. Kdyby se mi něco takového přihodilo, můžu za tebou babičko také přijít. Pomůžeš mi to nějak vyřešit? Já ti budu věřit, že mi pomůžeš a že to nikomu neřekneš.“

Babiččin úsměv se teď rozšířil na celé ústa a hladí Adama po hlavě. „To víš, že můžeš. Já budu ráda, když ti budu moci pomoct. Ničeho se neobávej Adámku a vždycky za mnou přijdi. Uvidíš, že vždy nějako cestu z toho strachu ven najdeme.“

Adam se usměje „To jsem moc rád. A dobrou noc babičko.“

„Dobrou noc Adámku,“ řekne babička Zuzana a pomalu se zvedá a jde také spát.

Cyril sedí v křesle vedle v pokoji, v ruce má knížku, kterou chtěl číst, ale marně. Myšlenky mu běhaly pořád někde jinde. Navíc se také zaposlouchal do babiččiny pohádky a pak ho zaujal ten rozhovor mezi Adamem a babičkou Zuzanou.

Sedí s pohledem upnutým někde ven za oknem. Knížku už zavřel a položil na stolek.

V hlavě mu ještě doznívá ta pohádka. Mít někoho, komu bych mohl o tom mém strachu bez obav říct. Někoho, kdo by mi pomohl najít tu cestu z toho strachu ven.

Nějaká babička?

Teď se Cyril musel usmát, no ta moje asi těžko.

Cyril se zvedne z křesla a jde zase na balkon. Sedne si tam a nalije si do skleničky whisky. Přivoní a zašklebí se. Položí skleničku, aniž by se napil.

Sedí a dívá se na ulici před jejich domem.

Na protější straně ulice kousek od jejich domu je kostel. Vždycky měl ten pohled rád, zvláště v noci, když je věž kostela působivě osvětlena reflektory. Ten pohled mu vždy přinášel zvláštní uklidňující pocit.

Sedí s očima upřenýma na věž kostela a přemýšlí.

Vzpomíná si na to, jak byl malý a on musel s rodiči do kostela chodit. Tenkrát to považoval jako obtěžující povinnost a vůbec ho to tam nebavilo. Vždyť všichni kamarádi by se mu smáli, kdyby jim řekl, že chodí do kostela.

Jako by je slyšel. Do kostela chodí jenom nějací slaboši, kteří se neumí prosadit v partě kluků. Říkají tam jen pohádky a těm přece nemůže opravdový chlap věřit.

Nechodil tam moc rád, ale později si na některé momenty z kostela přece jen vzpomněl.

Později, když už byl starší a uvažoval o všem kolem sebe, tak přicházel na některé věci, které byly velmi blízké tomu, co v tom kostele kdysi slyšel. Uvědomoval si, že to co ho obklopuje se skládá z věcí, které on může pozorovat svými smysly, ale že jsou tam i věci, které svými smysly není schopen zachytit. Po čase přišel na to, že věci, které on svými smysly registruje, mají svou logiku. Ovšem jsou i věci, které člověk není schopen svými smysly specifikovat a ty už nejsou pro člověka logicky vysvětlitelné. Jsou mimo lidskou materiální logiku. Sám pro sebe si připustil, že je nad lidmi něco, co je přesahuje a co může ovlivnit jejich konání, ať to člověk chce a nebo nechce.

Cyril se při těch myšlenkách usměje a najednou má takový příjemný ulehčující pocit.

Co kdyby to byl někdo, komu bych mohl svěřit ten svůj strach.

Najednou vstane a potichu odejde z bytu. Projde ulicí a zamíří přímo do toho kostela, co vidí ze svého balkonu.

K jeho překvapení jsou dveře otevřené. Uvnitř je šero, svítí jen malé postranní světla a v lavicích sedí jen několik málo lidí.

Kromě chladu, který na Cyrila zavanul hned po vstupu dovnitř, zapůsobí na něj i ten velebný klid, to klenuté ticho.

Pomalu projde kolem lavic a do jedné z nich se posadí.

Sedí a nechává na sebe působit sílu z duchovního prostoru, který je za bariérou lidského chápání. Duchovního prostoru, který zde nadnáší lidské bytí od pozemských starostí a bolestí.

Chlad, který by byl pro něj jinde nepříjemný, mu tady připadá jako něčí chladivý dech, jenž prohřívá jeho duši.

Cyril sedí a v představách vpluje do svého dětství. To když chodil s rodiči do kostela. Chce si vzpomenout na tu modlitbu, kterou tenkrát dobře znal.

Jak to bylo? Nemůže si vzpomenout.

Cyril sedí v lavici a v představách je jako tenkrát, když byl malý. Tehdy seděl v lavici stejně jako nyní, ale jelikož byl malý, tak viděl jen hlavy kolem sebe a nic jiného.

Usměje se. Možná, že kdyby viděl tenkrát více, mohl by chodit do kostele doposud.

Usmívá se a jemně pokyvuje hlavou a do mysli mu najednou přistane - Otče náš jenž jsi na nebesích …, jak dále? Odpusť nám naše hříchy … Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi …

Ano, tak nějak to je, uvažuje Cyril.

Teď skloní hlavu a v mysli mu zazní – Bože, prosím Tě aby Tvá vůle byla ke mně milostivá a milosrdná.

Cyril ráno vstane a je překvapený, že spal celou noc.

Zjistí, že Jana už není v posteli a tak jde do jídelny. Na stole už je připravena snídaně a z dětského pokoje je slyšet, jak Jana popohání Adámka aby vstal a oblékal se.

„Dobré ráno Janičko,“ řekne Cyril zvesela, hned jak uvidí Janu ve dveřích.

„Dobré ráno,“ odpoví Jana. „Kde jsi tak najednou vzal dobrou náladu?“ ptá se s úsměvem.

„Moc dobře jsem se vyspal. Víš, strach je ďábelský jed pro naše duše. Musíme dělat vše pro to, abychom si ho do svých duší nepouštěli.“

„No to je přece jasné, ale co chceš dělat proti tomu, když tě pořád někdo něčím straší. Jen se podívej na internet nebo na televizi, neustále jsou tam zprávy o tom, že se něco hrozného děje a nebo brzy stane. Jsou tam zprávy o tom, že je hrozně sucho a nebo jindy zase, že je moc mokro, pak zase že přijdou zničující horka a nebo po čase zase, že přijdou třeskuté mrazy a všechno zmrzne. Průběžně také, že se žene nějaká vichřice a nebo jiná přírodní katastrofa. Když zrovna nic nehrozí, tak aspoň nám ukazují otřesné záběry z přírodních katastrof, které se někde někdy v minulosti udaly. A když to není o počasí, tak zase někdo přijde s tím, že se na nás žene nějaká epidemie, že bude válka a přijdou nebezpeční migranti a ještě plno dalších blábolů.“

Cyril smutně přikývne hlavou „Máš pravdu, připadá mi, že nějaká skupina lidí má zájem na tom, aby se lidi pořád něčeho báli.“

„No, ale co máme dělat, abychom tomu zabránili,“ řekne Jana

Cyril se na Janu usměje a odpoví „No přece musíme mít v duši něco, co ji naplní natolik, že na strach nebude místo.“

Do práce přichází Cyril trochu napjatý, protože tam jde po několika dnech dovolené.

Hned, když vešel do kanceláře, tak se na něj obrátili kolegové.

„No to je dost, že jsi tady. My tady za tebe makáme, až se z nás kouří. Doufám, že jsi už v kondici a budeš použitelný,“ směje se Miloš

„To si piš, že jsem. Teď můžete jít na dovolenou zase vy všichni,“ směje se také Cyril.

„Tak to je fajn, jen abys to nepřehnal,“ říká Pavel a pak ještě dodává, „my tu však raději zůstaneme. Teď se tady ve firmě dějí podivné věci. Po firmě běhá policie a pořád po nás chce nějaké informace.“

Cyril se viditelně zarazí „Co se stalo tak závažného, že to vyšetřuje policie?“

Miloš se udiveně podívá na Cyrila „Ty nic nevíš. Tady o tom mluví úplně všichni. No přece ten skandál s přemrštěnou cenou té mega zakázky.“

Do Cyrila jako by někdo píchnul „Co? Co se stalo?“

Pavel vážně pokyvuje hlavou „No přece vyšetřování té aféry s úplatky.“

To už byl Cyril hodně vylekaný „Jaká aféra a jaké úplatky?“

Miloš se smutně usměje. „Zjistilo se, že cena zakázky byla přemrštěná proto, aby si někdo domluvil s dodavatelem úplatek. A proto to vyšetřuje policie.“

Cyril těžce dopadne na židli a nevěřícně zírá na oba kolegy.

Miloš, když vidí Cyrila, tak se pobaveně pousměje „No byla nadhodnocena cena zakázky a to tak, že tvé oddělení stanovilo maximální přijatelnou cenu o několik milionu větší než měla být a ta byla s dodavatelem smluvena.“

Když Miloš vidí Cyrilův zoufalý výraz v úplně bledém obličeji, tak pokračuje „Policie vzala do vazby Karla a Dalibora a obvinila je z ovlivnění ceny zakázky za účelem přijetí úplatku. Oni při vyšetřování tvrdili, že nemají s cenou nic společného a že cenu kontrolovalo tvoje oddělení. Jenomže měli smůlu, protože se našel svědek, který měl důkaz na to, že oni převzali úplatek.“

Cyril sedí na židli a zhluboka tu zprávu rozdýchává. Poté napřímil záda o opěradlo na židli a s úsměvem, na sebe nechal působit slastné uvolnění. Po chvilce zvedne ruce nad hlavu a s pocitem, jako by zrovna získal neskutečně cenný dar, se spokojeně protahuje. Pak zvedne hlavu a obrátí svůj pohled nahoru a s vědomím toho, že by chtěl vyjádřit vděk, mu projde mysli „Děkuji, Bože děkuji.“