Nekonečné zástupy exulantů mířily do uprchlických táborů, kde hleděly do nejisté budoucnosti, kam je osud dál zavane, a zároveň netrpělivě očekávaly zprávy, zda se v zahraničí organizuje třetí odboj a úspěšně naváže na působení T. G. Masaryka za první a Edvarda Beneše za druhé světové války. Každá zahraniční akce vyžaduje síť kontaktů, pečlivou logistiku a plánování, schopné a obětavé jednotlivce a zároveň efektivně fungující centrálu. Masaryk bojující proti Habsburkům za nezávislou republiku měl k dispozici Československou národní radu, Beneš usilující o dvě desetiletí později o osvobození od nacistické okupace se mohl opřít o celý aparát exilové vlády v Londýně. Poúnorový exil si činil naděje, že podobnou zastřešující platformou se stane Rada svobodného Československa. Jak to dopadlo? Čtěte dále.
V polovině února 1949 se ve společenském sále nenápadného unitářského kostel All Souls Church v centru Washingtonu D. C. sešla již poněkolikáté skupina mužů. Kdyby byli přítomni zástupci tisku, palcové titulky by možná hlásaly něco o výkvětu československé demokracie a pokračovatelích masarykovské tradice. Setkání ovšem probíhalo mimo zájem dotěrných novinářů, v poměrně napjaté atmosféře. Účastníci seděli okolo stolu, někteří pročítali papíry před sebou a nervózně popotahovali z cigarety, jiní postávali po dvojicích stranou, občas se někdo vztyčil ze židle a nasupeně vyšel z místnosti s prásknutím dveří, aby byl po chvilce přiveden zpět a přesvědčen k dalšímu jednání, dokud se nedojde k přijatelnému kompromisu. Tak vypadal komplikovaný zrod Rady svobodného Československa (Council of Free Czechoslovakia), jež si kladla smělý cíl stát se vedoucí organizací celého demokratického exilu. Nechyběli tu bývalí ministři, poslanci, vysocí státní úředníci, diplomaté, univerzitní profesoři či představitelé armády, které doplňovalo několik nepolitických osobností v čele s bravurním novinářem Ferdinandem Peroutkou. Všichni svorně sdíleli osud vyhnanců, kteří uprchli z Československa po „vítězném únoru“ a snažili se vybudovat pilíře třetího zahraničního odboje. Mnozí očekávali, že ani komunistická totalita dlouho nevydrží, že počínající studená válka se brzy zvrtne v ozbrojený konflikt mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, že železná opona padne a oni se vrátí domů jako osvoboditelé. Hned se proto jali spřádat plány, jak bude Československo vypadat poté.
Na rozdíl od vlád západoevropských zemí, sužovaných vlastními starostmi s poválečnou obnovou, americké ministerstvo zahraničí, a především nedávno CIA měly zájem o služby prominentních Čechoslováků, nabídly podporu a vyzývaly k založení zastřešující platformy demokratického exilu. Zopakujme, že ten netvořil jednolitou entitu, ba právě naopak, sestával se z mnoha antagonistických křídel. O vedoucí úlohu zápasili představitelé socialistů, lidovců, sociálních demokratů, slovenských demokratů a Strany slobody, tedy všech nekomunistických politických stran, které mezi lety 1945-48 zasedaly ve vládě Národní fronty, navíc doplněných o stranu republikánskou (agrárníci), národně demokratickou a živnostenskou. Ty tvořily nedílnou součást politického systému první republiky, nicméně po válce nebyly pro domnělou kolaboraci s nacisty povoleny. Roku 1948 v exilu se organizačně znovu probudily k životu, hlasitě promlouvaly do dění a obviňovaly bývalé „frontisty“ kvůli jejich vládnímu angažmá z kolaborace s komunisty a spoluzodpovědnost za nastalý stav. Dalo se očekávat, že jakákoliv shoda na společném postupu nebude ničím než výsledkem vleklých hádek a bolestných ústupků. Přesto se podnikaly seriózní pokusy o založení jednotného ústředí. Kontroverzních témat a pověstných jablek sváru vyplynulo na povrch tolik, že muselo dojít k přesunutí původně zamýšleného slavnostního založení Rady svobodného Československa z 28. října 1948, tedy třicátého výročí republiky, na dobu pozdější.
Rada nakonec ožila 25. února 1949 a začátky se nesly v duchu velkých očekávání a nadějí. Zároveň bylo jasné, že pestré stranické rozložení delegátů věstilo rozdílné vnímání odkazu Edvarda Beneše, odsunu sudetských Němců, znárodňování a vztahu Čechů a Slováků. Právě budoucí uspořádání státu a rovnoprávnost obou národů způsobovaly třenice. U vnitřních rozhodovacích mechanismů v rámci Rady požadovali slovenští představitelé paritu mezi Čechy a Slováky a uznání zásady, aby v zásadních otázkách byl třeba souhlas většiny zástupců jednoho i druhého národa, tedy jakýsi dualismus. Češi se obávali, že by tak vznikl nebezpečný precedens, který by jednoho dne po návratu domů mohl vést k rozpadu Československa. Masarykův a Benešův čechoslovakismus pro majoritu zůstával základním stavebním kamenem republiky. Žádné reformy a změny v tomto ohledu neměly přijít zvenčí, ale až svobodným rozhodnutím občanů doma ve všelidovém hlasování. Roli hrála i trpká zkušenost z druhé světové války, kdy se na uspořádání poměrů po porážce nacismu dohodly londýnský a moskevský exil, víceméně bez konzultací s domácím odbojem v Protektorátu. Slovenští politici oproti tomu viděli v Radě coby vrcholném reprezentativním orgánu šanci, jak posílit úlohu Slovenska.
Znovu je třeba připomenout, že tehdy panovalo přesvědčení o velmi brzkém návratu domů a exilová funkce zdála se v očích kandidátů zárukou usednutí do vysokého úřadu po návratu. Jeden kritik stranického složení Rady měl trefnou poznámku: „Boj proti komunismu nelze vyhrát jen u rozhlasových mikrofonů, skloňováním demokracie ve všech pádech, rozdělováním neexistujících křesel a planým schůzováním.“ Politici, de facto generálové bez vojska a hrdí držitelé minulých tradic svých hnutí z domova, si však udrželi kontrolu a všem nepohodlným hlasům zamezili přístup do Rady. Na druhou se pustili do pilné práce a mezi uprchlíky v táborech byla zpráva o vzniku organizace přijímána s velkým zájmem. Výčet známých jmen ve vedení Rady věstil, že půjde o vysoce reprezentativní orgán s autoritou srovnatelnou s Benešovou exilovou vládou pár let nazpět. Rada, štědře dotovaná z amerických peněz, věnovala od počátku maximální úsilí sociální pomoci. Dařilo se jí přesvědčovat movité sponzory v USA, Kanadě, Francii a Británii, aby přispěli do humanitárních sbírek potravin, ošacení, obuvi a léků. Rada publikovala vlastní měsíčník Zpravodaj, vydávala množství prohlášení, memorand a komentářů k nejrůznějším výročím a událostem. Zakoupila vlastní budovu na Park Road ve Washingtonu a najala pět zaměstnanců. Bylo ustaveno několik pracovních komisí, majících na starosti finanční, sociální, programové či kulturní záležitosti. Vedle amerického ústředí vznikly rovněž dvě evropské pobočky v Paříži a v Londýně. V další několika zemích (Kanada, Brazílie, Itálie, Německo) pak působili regionální důvěrníci Rady. Základním orgánem Rady bylo plénum, kde se měla diskutovat všechna usnesení a zprávy související s činností. Počet jeho členů se vytrvale navyšoval, tak jak přicházeli do exilu další lidé a dožadovali se funkcí za zásluhy. Roku 1949 plénum začínalo na sto sedmdesáti čtyřech členech, z nichž se volil třicetihlavý výkonný výbor. Ten nominoval dvanáct osob do předsednictva. Prvním předsedou Rady byl zvolen bývalý pražský primátor Petr Zenkl, místopředsedou Slovák Jozef Lettrich. Rada od první chvíle vyprovokovala štvavou kampaň v československém tisku, který věnoval náležitou pozornost všem „zrádcům, zaprodancům a válečným štváčům“ a jejich sporům, přičemž varoval všechny potenciální zájemce o emigraci před mravním rozkladem společnosti na Západě.
Slavnostní zasedání Rady v New Yorku, červenec 1952. FOTO: Z archivu Martina Nekoly
Ve skleníkovém prostředí exilu, kde představitelé politických stran ztrácejí zpětnou vazbu od voličů, chybí jasné vize a nejsou dodržována funkční období, se zákulisní intriky, nenaplněné ambice, osobní animozity a staré křivdy ukázaly být každodenní agendou Rady. Exiloví politici předhazovali vinu za neutěšený stav na sebe navzájem, rozepře dvou jedinců byla automaticky považována za střet dvou ideologických proudů, krach jednání se přeléval do osobní roviny a míval zničující následky v podobě rozkolů, dlouhých období nečinnosti, ztráty vážnosti a dobrého jména všech zúčastněných. Rada svobodného Československa se poprvé rozpadla už počátkem roku 1951. Příčinou se stal zdánlivě malicherný spor o funkční období předsedy. Část členů požadovala otázku řešit systémově, to jest zavést i časově omezený mandát pro všechny funkce a orgány Rady. Navrhovali, aby se v pravidelných intervalech po třetinách měnil také třicetihlavý výkonný výbor. Někdo naopak namítal, že jakákoliv funkční období by zvyšovala zoufalství domova, když by se exil předem smířil s dalšími dvěma, pěti či více lety pokračování komunistické totality. Pánové v Radě horlivě diskutovali, ale namísto nalezení řešení došlo k odchodu třinácti členů výkonného výboru, kteří 25. ledna 1951 založili vzdor organizaci, tzv. Národní výbor svobodného Československa. Zbylých sedmnáct pokračovalo v Radě. Vedení zahraniční akce se tedy poprvé roztrhlo ve dví. Exil hleděl na dění ve Washingtonu se zděšením, komunistický režim v Praze se škodolibou radostí.
Během rok a půl trvajícího maratonu jednání, okořeněného výčitkami, kdo se více provinil na rozkolu, si aktéři uvědomovali, že nemají jinou možnost než opět zasednout k jednomu stolu, aby zcela neztratili kredit a nenahněvali americké donory. I po slavném znovusjednocení Rady v červenci 1952 se složení výkonného výboru neustále proměňovalo, stejně jako mocenské skupiny uvnitř něj. Kritici upozorňovali, že peníze od Američanů jsou jediným opravdovým pojítkem. Bývalí politici za oceánem i v západní Evropě museli začínat od nuly a živit se jako uklízeči, číšníci a tovární dělníci. Členové výkonného výboru měli nárok na měsíční „stipendium“ ve výši 250-400 dolarů, což téměř odpovídalo tehdejší průměrné mzdě. Nelze se tedy divit zákulisním tahanicím, které provázely obsazování každého volného křesla. I skrytým sponzorům ze CIA však v polovině 50. let došla trpělivost a rozhašteřené Radě utnuli značnou část financování. Organizace dál přežívala, vydávala memoranda, tiskové zprávy, pořádala manifestace a oslavy, vyjadřovala se ke světovému dění, ovšem její hlas nezadržitelně slábl.
Logo Rady a Vůdci exilu v komunistické karikatuře. Fotografie poskytl M. Nekola
Počátkem 60. let se v Radě rozhořel nový spor kvůli členům, kteří přijali cizí občanství. Podle části vedení měli tito ztratit místo ve výkonném výboru, protože se zpronevěřili boji za osvobození vlasti. Opět se vyprofilovaly dvě skupiny s neústupnými stanovisky. Nejprve se přetlačovaly a obviňovaly z porušování stanov ve výkonném výboru a ad hoc vytvořeném politickém výboru v rámci Rady, načež na jaře 1961 už proti sobě znovu stály dvě entity: Rada svobodného Československa a Výbor pro svobodné Československo. Přesně po deseti letech se nepoučitelní političtí mohykáni vrátili do slepé uličky. Netřeba zdůrazňovat, že exilovou veřejnost žabomyší války několika stárnoucích pánů navýsost unavovaly. Výbor zanedlouho přestal existovat, Rada prošla generační obměnou v polovině 70. let a dočkala se konce studené války. Její zástupci patřili do poradního sboru prezidenta Havla. Po rozpadu federace se transformovala do Rady vzájemnosti Čechů a Slováků, která poskytovala stipendia pro talentované studenty z obou republik. Definitivně zanikla roku 2005. Bezesporu zaslouží místo v učebnicích historie, nicméně neměla by chybět kritická poznámka, že politické hrátky v jejím zákulisí měly skutečně destruktivní vliv. Nestala se z ní žádná exilová vláda, ani exil nesjednotila, svou autoritu naopak postupně ztrácela. Jen hrstka šťastlivců v jejích řadách se po dlouhých jednačtyřiceti letech dočkala návratu do vlasti…
V dalším článku, mimořádně hned příští pátek, na toto téma volně navážeme.
