2. 2. 2026
Tanec. Vždycky se mi líbil. Ladné pohyby, smyslnost až hříšnost. Muž a žena, jedno tělo. Nikdy jsem to neuměla nebo spíš byla přesvědčená, že neumím. Nechodila jsme do tanečních. Jen jsem se naučila polku, valčík a takové to obecné ploužení po parketu. Byla jsem nejistá, kontrolovala si každý krok, abych nebyla za kopyto, ruce se mi potily a nikdy jsem si tanec moc neužila.
Až včera. Byla jsem požádána šarmantním pánem. Podotýkám, že jsem ho viděla poprvé v životě. Netuší, bláhový… Až když jsme stáli na parketu, muzikanti vyhlásili, že zahrají waltz. Rádoby roztomile jsem se zasmála a přiznala, že ho neumím. Šly na mě mdloby. To zas bude trapas. Tanečník se nenechal odradit a prohlásil: „Dokážu Vám, že umíte.“ Chytil mě do náruče a já, neovládajíc kroky, poddala jsem se a nechala se vést. Lehounce, krok za krokem, otočku za otočkou jsme kroužili a po chvilce jsem spatřila kamarádku, jak ukazuje palec nahoru. Prý jsme tančili jako ve StarDance.
Já, přesvědčená o své taneční negramotnosti, jsem dala waltz, jehož kroky neznám. Poprvé jsme nic neřešila, netlačila řeku, tekla sama… Bylo to přímo opojné.
Příští týden jdu s kamarádkou na Zpívanou znovu. Doufám, že se objeví pan Božský tanečník.
3. 2. 2026
Kamarádky. Provází nás od školky přes dospělost a je skvělé, je-li tomu tak i v pozdním věku. Zejména tehdy mají nezastupitelnou roli. Děti a vnoučata mají svůj život, muži přicházejí a odcházejí, kamarádky zůstávají. A jsou tu pro nás. A ještě líp, když je to parta… Já takovou jednu turistickou partičku mám. Pozvala jsem babinec k sobě domů na mejdánek. Zarezervovala jsem totiž v cestovce šest míst, začátkem září na Lago di Garda. Bylo nutno se napevno domluvit, kdo opravdu pojede a rezervaci proměnit ve smlouvu se zálohou. Pobyt je týdenní a má asi pět výletů v dané oblasti. Tak jsme se u chlebíčků, nadýchaných minipavlov, ořechové buchty a šampusu dost nasmály, probraly nabízenou Itálii, staré příhody z předešlých výletů a dokonce naše nezvolená leč respektovaná „šéfka“ prozradila, kam nás letos vezme na pět dní po naší krásné vlasti. První červnový týden kolem Slavonic. Už zamluvila ubytování v penzionu. Vše jsme nakonec zapily bombardinem. To nám v létě asi Itálie nenabídne.
4. 2. 2026
To je adrenalin. A jak prověří naše znalosti. S další partou kamarádek jsme začaly chodit na hospodský kvíz. Jsme bezkonkurenčně nejstarší družstvo. I když teď jsme získaly jednu mladou členku a je prima mít větší věkový rozsah. My dáme retro a naše mladá kolegyně věci, které jsou boomerům vzdáleny. Naše družstvo se jmenuje Chytrý holky a já. Na dotaz moderátora, proč je tam to já, JB odpověděla. „Kdyby se k nám chtěl přidat muž, tak ať vynikne.“
Okruhy otázek jsou velmi různorodé. Pohřebnictví, metro, Maďarsko, Simpsnovi, filmy s P. Newmanem, horory,… No a občas se cítíme úplně v pytli. Třeba když se objeví okruh otázek na téma barvy sportovních klubů, nebo fotbaloví trenéři. Ono se to nakonec nějak srovná. Když se třeba objeví téma „pečení,“ naše družstvo zajásá a přímo se tetelí, že to dáme. Čtyři otázky dobrý, věděly jsme všechny. Pátá nás zaskočila, naštěstí je jedna z nás „vypečenější.“
„Co se dávám pod indiánky.“ Já bych asi odpověděla, že piškotové kolečko, ale jak jsme se dozvěděla, jmenuje se to bufler. Jedno družstvo, sestávající z mladých chlapců odpovědělo, že pod indiánky se dává Nšo-či.
Nevedeme si vůbec špatně. Z osmi družstev bojujeme s jednou partou zpravidla o druhé a třetí místo.
Už zase nespím…
Píšu verše
Bez rešerše
Noční můry
Bez cenzury
