Osudové setkání: Michael

"To jsem fakt zvědav, jestli to vyjde," řekl jsem si a stlačil puntík v panelu domovních zvonků.

“Co chcete?” ozval se drsný, nepříjemný hlas.

“Hledám bydlení. Našel jsem si vás v databázi Kolumbijské univerzity. Pustíte mě dál?”

Chvilku se z venkovního sluchátka neozvalo nic. “No dobrá. Výtah je teď rozbitej. Čtvrtý patro, dveře 4F. A hni sebou! Za pět minut musim bejt pryč.”

Bzučák mi otevřel dveře a já vešel do prostorného foye. Vystoupal jsem nahoru a zazvonil na zvonek. Zevnitř bytu na mě zamrkalo něčí oko kukátkem, pak se otevřely dveře. Prohlíželi jsme se navzájem. Chlap měl na sobě trenýrky a propocené tričko. Přečníval mě o hlavu, táhlo mu na padesát, mastné vlasy mu padaly pod lopatky a byl přitloustlý. Břicho měl vypouklé jako těhotná žena.

Zavedl mě do dvou pokojů a nechal mě vybrat. Ukázal mi kuchyň, jídelnu s velkým stolem a koupelnu. “Tady můžeš jíst, kdykoliv se ti zamane,” řekl mi. “A kuchyň taky můžeš používat bez skrupulí. Budeme ji sdílet společně. Já napřed, ty potom.”

Také mě představil svým dvěma kocourům Yogimu a Guruovi a obrovskému králíkovi Wallimu. “Buď na ně hodnej, jinak si to vypiješ.”

“To bych se na to podíval,” řekl jsem v žertu. Nedávalo mi smysl, že by mě kocouři atakovali. O králíkovi ani nemluvě.

“Aby ses nedivil,” zareagoval poťouchle. “A co se týče pronájmu, budeš mi prachy dávat hotově na konci měsíce. Moje dva pokoje jsou vzadu. Když budeš něco potřebovat, přijď v noci. Vlastnim bar na rohu ulice a chodim spát až po čtvrtý.”

Tak začal můj roční příběh v bytě Michaela McKiernana.

Michael si mě moc nevšímal. Bydleli jsme v bytě v pokojích na opačném konci chodby, na které měl svůj pelech králík Walli a kde stál záchod pro kocoury. Občas jsem Michaela potkával v kuchyni. Jak mi prozradil, Michael měl českou babičku, která se provdala za irského vojáka, který sloužil v první světové válce. Michael byl rozvedený s Izraelkou Noemi a občas ho navštěvovala mladá slečna, která kdysi pracovala v jeho baru.

Zpočátku byl ve vztahu ke mně lhostejný, ale postupně se stával agresivnější a útočnější a vymýšlel naschvály. Jednou v noci mi nastrčil králíka do vany, abych se nemohl ráno vykoupat. Jenže se přepočítal. Zabalil jsem Walliho do tlustého ručníku a vytáhl ven. Králík prskal a chrochtal. Vrhl se mi k nohám, aby mě pokousal. Zachránil jsem se skokem do vany. Walli se postavil na zadní, opřel tlapy na okraj a zlostně chrčel. Pro kocoury Yogiho s Guruem jsem byl vzduch a prázdno. Několikrát jsem je nachytal v kuchyni jak olizovali talíře, ale když jsem za nimi vyrazil, abych je odehnal, seskočili z linky a nenávistně se po mně ohlíželi. Obvykle jsem chodil na oběd do jídelny, ale jednou jsem si koupil pečené kuře a donesl ho domů. Zpočátku jsem kocoury nikde neviděl, a tak jsem kuře bez obav položil na stůl a odešel pro příbor. Než jsem se vrátil, slyšel jsem z jídelny přetahování talíře. Yogi válčil s Guruem o moje kuře.

“Vy neřádi kocouří! Táhněte odsud. Na stole nemáte co dělat!” zařval jsem a ohnal se po nich vidličkou. Zeskočili ze stolu a schovali se k Michaelovým dveřím v doufání, že se otevřou. Snědl jsem kuře ve svém pokoji a kosti odnesl do popelnice na ulici, abych kocourům zabránil šmejdit v odpadkovém koši.

Za dva dny v noci ke mně přišel Michael. “Neměls s kocourama nějakou potyčku?”

“Jak jste to poznal?” podivil jsem se, protože se mi kocouři od události s kuřetem vyhýbali.”

“Hele, nedělej ze mně vola. Já to poznám, dyž se někomu vyhejbaj. Tak jo nebo ne?”

Vyprávěl jsem, co se stalo.¨

“Jak ses vopovážil? Sem ti řikal, dyž s nima nebudeš oukej, si to vypiješ?!”

“Ale… Když se mi vrhli na kuře, tak jsem je musel odehnat. Co byste v mé situaci dělal vy?”

“Neměls to zasraný kuře vůbec na stůl pokládat.”

Kdybys vstával včas, kocouři by nehladověli. Ale to jsem si jen myslel. Od té chvíle mě Michael začal nenávidět.

Byl jsem v jeho bytě už sedmý měsíc. Poslední kapka událostí na sebe nedala dlouho čekat.

Do Michaelova bytu chodila přítelkyně, která kdysi sloužila v jeho baru. Můj pokoj byl hned u vstupních dveří, a tak jsem jí otvíral.

“Jak se jmenuješ?” zeptal jsem se jí, když vstoupila.
“Johana,” odpověděla bez rozpaků. “A ty?”

“Jan.”

“Hmm. To zní podobně. Doufám, že budeme kamarádi.”

“To bych velmi rád.” Johana byla krásná. Štíhlá, sportovní, úsměv ji hrál na rtech, a byla hrozně sexy. Navštěvovala Michaela třikrát týdně, dost na to, abych na ni nepřestával myslet. Michael ji pouštěl do domu a já do bytu. Líbila se mi od začátku, a musím skromně dodat, že i já jsem jí nebyl lhostejný. Potkávali jsme se v kuchyni v době oběda. Nejdřív šla pozdravit Michaela, a zatímco se převaloval v posteli, Johanna mu v kuchyni připravovala snídani. Laškovali jsme spolu a smáli se, jak Michael nastrčil Walliho do vany, jak hladoví kocouři olizovali talíře, a jak se přetahovali o moje kuře. Netrvalo dlouho, a z počátečních sympatií se zrodila náklonnost.

Michael to vytušil a náš rodící se vztah drsně přeťal.

“Znáš Johanu?” slídil.

“Jo. Párkrát jsme se potkali v kuchyni, když vám vařila snídani.”

“Pěkná holka, viď?”

“No. Zajímavá.”

“Pořád se na tebe vyptává. Co s ní máš?”

“Nic. Co jako?”

“Chtěl bys jí trtkat?”

“Cože?”

“Hele, nedělej ze mně vola. Johana je moje a já žádný milostný trojúhelníky nestrpim. Buď vyhodim tebe, a nebo Johaně zakážu, aby sem chodila. Dyž zvažuju obě varianty, sklánim se k první. Na konci měsíce se sbalíš a vypadneš.”

“Nesepsali jsme žádnou smlouvu,” bránil jsem se. “Kam bych měl jít? Zbývá mi už jen pět měsíců.”

“Ve vlastnim zájmu se odstěhuješ. Jinak tě tu čeká peklo,” zavrčel.

Tak skončil nejen můj pobyt v Michaelově bytě, ale i potkávání s Johanou.

Druhý byt jsem si našel o ulici dál a zůstal v něm až do konce.

- - - - -

Po dvaadvaceti letech jsem přijel do New Yorku na konferenci. Přestože jsem byl odejit z Michaelova bytu, cítil jsem nostalgii po místě, kde jsem našel svůj první domov, ač jen na krátkou dobu. Pocit domova, pocit útočiště, pocit zázemí nezbytného pro studování mě neopustil ani po letech. Přijel jsem do tohoto města, a abych se mohl soustředit, musel jsem mít střechu nad hlavou, teplo v pokoji, pohodlnou postel a stůl na psaní. To vše mi Michaelův byt umožnil. Ba co víc. Z okna jsem se díval na katedrálu svatého Jana, a Maďarskou pekárnu, kde tamní pekař pekl štrůdl bohatě plněný mákem, jsem měl hned za rohem. Nebyl jsem bezdomovcem, nespal jsem na ulici tak jako tisíce a tisíce lidí v tomto bohatém městě. A také jsem vzpomínal na Johanu, s níž jsem strávil pěkné chvíle v Michaelově kuchyni, než Michael náš vztah přeťal jak řezník kus masa na zakrváceném stole.

Vešel jsem do Michaelova baru. Pohltila mě přívětivá místnost se sadou dřevěných lavic po pravé straně. Billiardový stůl stál vzadu proti toaletám, na kterém zabíjeli nudu čtyři mladíci. Pod stropem visely tři obrazovky, na nichž hrály tři různá sportovní utkání. Podlouhlý bar zaujímal místo po levé straně, za nímž stál hubený chlap v tričku a džínsách. Měl prošedivělé vlasy, a když ho nikdo nepozoroval, upíjel ze sklenky nezředěnou whiskey. Podél baru sedělo deset lidí s koktejlem položeným na barovém stole. Někteří čuměli do mobilu, jiní se bavili mezi sebou, a opět jiní se pokoušeli navázat známost se zádumčivým sousedem neochotným se bavit.

Sedl jsem si za bar.

“Co si dáš?” řekl barman s rutinou, jako kdybych v baru strávil předešlou noc. V angličtině splývá singulár s plurálem.

“Jedno lehký pivo, třeba BudLight. Máte?”

Během dvaceti vteřin mi pivo položil na stůl. “Jak vidíš máme.”

Pustili jsme se do řeči. “Pořád tenhle bar vlastní Michael McKiernan?”

“Ty ho znáš?” podivil se.

“Tak trochu. Kdysi jsem u něj bydlel. Tedy, než mě vyhodil.”

“Nechci vyzvídat, ale proč tě vykop?”

“Ále. Kvůli králíkovi, kocourům a jedný ženský.”

“Johaně?”

“Vy jste ji taky znal?”

“No jéje. Sloužila v baru předtím než jsem nastoupil. To byla taky běhna! Sexy ale dala každýmu chlapovi, kterej ji chtěl mít. Táhla to s Michaelem pěknou řádku let. Kvůli ní se rozved s Noemi. Slyšels o ní?”

“Jo, něco mi Michael řekl.”

“Škoda jí. To byla fajn ženská, krásná, poctivá, empatická … Ale pak přišla Johana a byl konec. S barem i s bytem. Michael začal brát drogy a ty ho zničily. Víš jak řešil nedoplatky za nájem? Házel je do koše. Se nediv, že mu byťák poručil, aby se vystěhoval. Už tomu bude rok, co mu byt zabavili. A bar taky.”

“Fakticky? To je mi líto. A to kvůli Johaně?”

“Hádali se jako zvířata. Michael byl od nátury hrubej, ale co se spřáh s touhle běhničkou, co dala každýmu na potkání, rvalo mu to srdce. Chlap v tomhle věku chce mít už svý jistý. Žárlil na ni a hledal útěchu v drogách.”

“A kde je teď?”

“V útulku pro houmlesáky.”

“To je fakt smutný konec byznysmena.”

“To jo. Už bys ho nepoznal. Zhubl, vzpomínáš na jeho břicho? Tak to mu splasklo. Je ještě agresivnější než předtím. Vyčítá všem, že ho přivedli k bankrotu.”

“I vám?”

“No jéje. Já jsem trpěl ze všeho nejvíc. Že prej bar nevydělává na nájem. Jak by moh, když přestal pronajímat svý pokoje? Můžu se zeptat, koliks platil?”

“Jedenáct set.”

“No vidíš. A to bylo před dvaadvaceti lety. Kdyby zůstal u pronájmů a nebral ty zatracený drogy, moh si byt i bar udržet.”

“Za jednoho předpokladu,” řekl jsem. “Že by se zbavil králíka, kocourů a stal se milejším. Ale to by asi bylo nad jeho síly. A vite, kde je teď?”

“Nemám tušení. A nechci to ani vědět. Nevzpomínám na něj dobře.”

Dopil jsem pivo a vyšel z baru na ulici. Přistoupil jsem ke vchodovým dveřím. Pod bytem 4F jsem hledal Michaelovo jméno. Nebylo tam. Jmenovka byla prázdná jako kdyby Michael nikdy neexistoval.

(příspěvek do soutěže)

Osudové setkání: Michael

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více