Měl jsem tě rád, táto!

Můj táta byl zvláštní člověk. Byl bych nerad, aby upadl v úplné zapomnění, a proto píšu tyto řádky.

Já nechci, nechci být u babičky a u dědy, chci být s tebou. Pláču, utíkám po schodech z třetího patra panelákového vězení. Chytají mě, odvádí domů. Já křičím a pláču. Tati, strašně mi chybíš. Moc!

***

Vracím se po nějaké době domů a brácha mi říká, že se musíme připravit. Že je jasný, že pro tebe příjdou policajti. Mám hrozny strach, já nechci být bez tebe. Schováváme se pod stůl v kuchyni a kujeme plán, jak umožníme, abys utekl. Natáhneme provázek, oni vejdou, spadnou a ty budeš volný. Takhle si hrajeme dlouhé hodiny a plán vylepšujeme. Nepřijdeš ale ani ty, a ani oni. Příjde jen unavená a jaksi dotlučena máma, prý venku upadla. Asi proto je tak smutná.

***

Někdo říká: Můj dům, můj hrad. Já mám svou postýlku a pod ní je můj hrad, když se vrátíš ve špatné náladě a jsi cítit takovým divným smradem, schovávám se tam, tam na mě nemůžeš a ve svém hradě neslyším ani křik a hádky mezi vámi. To je super!

***

Nemohl jsem dnes pořádně spát, je léto a my dnes konečně jedeme k babičce do Kromzla. To bude zas pohoda, hodiny a dny hraní Dračáku a absolutní volnost. Jedeme vlakem, na nádraží si zas dáváš dvě velké štamprle toho smradu. Ale mě to neva, bude sranda!

***

Máma dnes jela sama za babi a dědou do Valmezu a my jsme spolu konečně doma, mám tě jen pro sebe. Rozhodneš se mámu překvapit a na chodbě a záchodě udělat novou dlažbu, bojuješ s tím snad celý den a já ti pomáhám, večer máme hotovo. Máma dorazí a křičí, nechápu proč. Utíkám do své pevnosti.

***

Co je táto, ty brečíš? Neplakej, já budu taky. Sedíme spolu na schodech do dvora, ty kouříš červené startky, tu krabičku si budu pamatovat do konce života. Říkáš, jak je vše na hovno a jak nic nemá cenu, obejmu tě a pláču s tebou.

***

Je léto, mám prázky a jdu za tebou do Ligny koukat, jak sečes kosou. Venku je snad sto stupňů a ta louka je neskutečně velká. Ty každým máchnutím kosy ukrajuješ její část, jak superhrdina. Zas, zas, zas, zas a znova až do večera. Pak jdeme domů.

***

Konečně si zase zpět, bylo strašné těch pár měsíců bez tebe a navíc si dovezl barevnou televizi! Teď už zas bude svět v pořádku.

***

Nic není v pořádku, už se zase hádáte a asi i kvůli mě! Proč to není u nás jako jinde?

***

Koukáme na televizi, ty s mámou v křeslech, my s bráchou na zemi. Sledujeme fotbal a ten mě fakt nebere. Koller? Rosický? Jediný, co o nich vím, že jsou to volo*é. Je to nuda, ale jsme teď alespoň rodina.

***

Je mi tě líto, už zase tě operují. Když dorazím na návštěvu s mámou, máš zavázanou hlavu a je ti hrozně špatně. Pry nádor na mozku, ale vše je prý už v pořádku, tak snad zas budeme spolu.

***

V noci mě budí křik, sténání a dupání. Už zase máš křeče, prosím boha, aby část tvé bolesti dal mě. Já ji unesu, ty máš spát a ne trpět. Co když umřeš? Co budu dělat?

***

Přijíždíš z Kroměříže z práce, vždy několikrát do týdne, smrdíš prasečákem, ale zas si to ty. Vždy nám něco dovezeš, to jsem rád, ale jdu raděj hrát.

***

Definitivně ses prý odstěhoval. Mrzí mě to, ale bude to tak lepší. Ale neboj, budu za tebou jezdit.

***

Jezdím co 14 dnů, zajedeme na nákup, povykládáme, když je ti teda zrovna rozumět a pak jedu domů. Za svou rodinou. Proč zase piješ? Vždyť jsi nemocný, ale tak co, staří lidé musí mít nějakou neřest.

***

Neviděl jsem tě už půl roku, teď na tebe koukám a nevím, co říct. Vypadáš hrozně. Může vlastně mrtvý vypadat dobře?

***

Jé to zas bude, klasický pohřeb. Hudba, řeč, hudba, řeč a tak několikrát dokola. Neskutečný nápor na nervy a srdce. I když počkej, co to o tobě říkají? Každý vzpomíná na mléčnou polévku? Stezky odvahy? Lásku a pochopení? Jsem na správném pohřbu? Asi jo, ale co to je za hlouposti?

***

Pár vzpomínek na člověka od kluka, který tu už není. Zemřel ve stejný den jako jeho táta. Už nikdy nezakřičí směrem k zahradě: Tatí!! Oběd!!

Už nikdy nepojede s tátou na trávu, nebo ho nepojede vyzvednou z práce. Už nikdy mu táta nepůjčí svůj byt na první vášnivou noc s jednou z prvních lásek.

Už nezaparkuje auto před bytovkou, nedojde ke dveřím, které nikdo neotevře, protože spí v alkoholovém oparu.

A už nikdy neuvidí rozbitou tvář své matky od člověka, který slíbil, že ji bude milovat a ctít.

Proč musel ten malý kluk k babičce do Meziříčí, když nechtěl? Protože máma šla za jiným a tátu vystěhovala. V té době k nám přijela jeho maminka a sebrala nám z domu vše, co mělo nějakou cenu, takže jsem neměl ani kde spát.

Co to bylo za divnou hru na policisty a zloděje? Ono, když své manželce chytnete hlavu a tlučete s ní o obrubník tak silně, že praskají kosti, jinou hru čekat nemůžete.

Dodnes vlastně nechápu, proč když konečně udělal něco dobrého, máma křičela. Nicméně dlažba drží dodnes, což je obdivuhodný výkon, vzhledem k okolnostem...

Můj táta, když teď nad tím tak přemýšlím, nebyl jeden, ale dva. Dvě osobnosti v jednom člověku. Jak jste už určitě pochopili, stejně jako vzpomínky toho malého kluka, tak i celý jeho život byl jako na houpačce. Pamatuju si ho jako toho rozumného, pracujícího, střízlivého a věčně tvořícího člověka, který to ale všechno dělal snad jen proto aby ten druhý mohl vše zničit.

Měl dobré srdce, dokázal milovat, dokázal projevit city. Vzpomínám na to, jak jsme dřív jezdívali do Hrozenkova na Valašsku na výlety. Byl to jeho rodný kraj a on ho chtěl vidět. Někde tam byl pochován jeho otec, který zemřel mladý na rakovinu po věznění v uranových dolech, kde byl za protistátní činnost. Roznesl pár letáků a tím ovlivnil život generácí naší rodiny. Táta ho vlastně skoro neznal, a tak rok co rok opakoval stejnou věc, stejný nekonečný rituál. Vždy na výletě v Hrozenkově chodil po hřbitově hrob od hrobu, četl nápisy, a doufal, že najde alespoň jeho hrob, jako by čekal, že v něm najde kousek svojí duše. Dokázal tak bloumat hodiny a hodiny. Jen chodit a hledat. Ach táto jak rád bych ho s tebou našel.

Nikdy mě neobejmul, nikdy mi neřekl, že mě má rád. Nikdy mi neuvařil tu jeho speciální polévku, ani pro mě nepřipravil stezku odvahy. Nikdy mi vlastně pořádně nic nedal, ale rád mě měl, to vím, i když nějakým svým způsobem.

A vlastně přicházím i na to, že není úplně pravda to, že mi nic nedal. Možná mi dal víc, než sám chtěl, díky němu a jeho specifické alkoholicko-démonické výchově jsem takový, jaký jsem. Mám spoustu vnitřních strachů, třeba, že když si dva šeptají, určitě to musí být o mě. A taky, že musím pořád sobě i světu dokazovat, že jsem nejlepší. Ale s tím se dá žít.

Teď sleduju v místnosti sám sebe, jak si hraji se svým synem a dcerou a jsem šťastný. Protože konečně vidím toho tátu, konečně sám v sobě mám toho tátu, kterého jsem miloval jako malý kluk a kterého jsem nikdy neměl. A vím, že ten už tyhle chyby neudělá, nezradí své děti, bude je milovat a bude tu pro ně, bez alkoholu, bez ubližování. Řekne jim: Mám tě moc rád.

***

Konečně večer. To byl den, v práci jak na houpačce, doma kacení stromů a se zapadajícím sluncem nekonečné kolečko. Vana, hraní, přebalení, namazání, nakrmení, sprcha, sledování youtuberů na tabletu, večeře, sprcha, výměna manželek, kontrola budíku a postel.

Uff, zítra zas? To nedám.

I když, teď je to docela fajn. Malá ruka si mě drží, vykládá mi cosi o těch svých youtuberech a ja se potácím mezi snem a realitou. Jednostranný monolog ukončuji slovy mám tě rád a usínám snad za vteřinu. Jediné, co ještě slyším je...já tebe taky, tati.

Ráno se probouzím, žena i syn už dole snídají, s nimi bych se fakt nevyspal. Vejdu do místnosti a první co je: Tata, tata a dvě malé ruce se natahují, beru je a už děláme svůj každodenní rituál, vždy, když se vidíme poprvé v ten den. Tuli tuli, malá hlava na rameni a ručičky kolem krku.

Proč bych vlastně nezvládl další den? Zvládnu jich klidně tisíc a mnohem horších, než byl ten včera.

***

Tak snad si, táto, našel už toho svého tátu, doufám, že už nebloudíš po hřbitově v Hrozenkově a že tvá duše má už klid.

Věřím, že teď někde nahoře je můj táta s tím svým ztraceným. Že ho konečně našel a že dohání všechny ty zameškané roky, které jim zlí lidé a zlá doba vzali. Roky, které vzali nám všem. Jemu, mě a mému bratrovi, naší mámě a mým dětem, které nikdy nepoznají dědu.

A tak trochu doufám, že i když pozdě, bude mi díky tomu lepším tátou, až se jednou zase sejdeme.

Říká se, že člověk umře nadvakrát. Poprvé, když zavře oči. Podruhé, když ve smuteční síni nebo v kostele někdo řekne naposledy jeho jméno.

Odpočívej v pokoji. Tondo, měl jsem tě rád, táto.