Zápisník starého muže: Za železnou oponou

Listuji katalogem s nabídkou rekreací na rok 2024, prohlížím barevné obrázky, poznávám známé destinace. V hlavě se vynořují vzpomínky, jak tomu bylo kdysi dávno.

Měl jsem už více zkušenosti s pobyty v zahraničí, ale krátce po převratu se naskytla možnost na poukaz ROH dostat se za "železnou oponu" až do Španělska.

Cesta kolébajícím se poschoďovým autobusem byla pro někoho nepříjemná, ale kompenzována výborným výhledem z výšky. Celní odbavení bezproblémové, ještě kousek a rakouský celník už nás vítá slušnou češtinou. Instruuje, jak držet pas, aby tam otiskl razítko a vzápětí už uháníme po dálnici. Občas krátká zastávka, jede se a jede, jen registrujeme průjezd další hraničním přechodem bez zastávky.

Až ve Švýcarsku nás policie odklání na parkoviště plné autobusů. Problém? Asi ano. Dálkové autobusy mající jen 2 řidiče musí absolvovat povinnou přestávku 8 hodin, jinak 3. řidič! A toho nemáme. Zástupce cestovky je velmi zkušený, bere do ruky aktovku s jemně cinkajícím obsahem a jde za velitelem. Zachycuji části rozhovoru, jak velebí serióznost policistů, domlouvá se a nakonec s aktovkou, už ne tak plnou, se vrací. Povolili nám jet ještě kousek do menšího města a tam vykonat tu přestávku.

Městečko je malé, ale má poschoďový supermarket a ještě 4 kostely. Jinak nic moc na přečkání dlouhých 8 hodin. Vítězí ten market. Pro prostého čecháčka nevídaná pastva pro oči, plné regály rozličného zboží, něco jako v Tuzexu. Spolucestující nás žádá o foto před regálem, že mu to doma nikdo neuvěří a k focení se přidávají i další.

S drobným nákupem vycházíme a tu nějaká žena bere náš nákupní vozík i s vloženou mincí. Žena jej statečně brání, nechce přijít o minci v hodnotě vyšší než její výdělek za celý den práce. Až poté si všímá, že jí ta žena druhou rukou podává stejnou minci, úsměvný trapas a vzájemné omluvy, aniž tušíme, co kdo říká.

Po dvou dnech a nocích únavné cesty autobus zastavuje v úzké příjezdové uličce před recepci hotelu. Spěšně vykládáme zavazadla, nesmí se tam zastavit a kolona za námi narůstá. Z pokoje vstupujeme na balkón a shora si prohlížíme areál s několika budovami a překrásnou tropickou zahradou. Vzápětí slyšíme pronikavý hvizd policejní píšťalky. Před recepci zastavilo auto a už k němu běží obézní policista. Hvízdá a rukou si v běhu přidržuje čepici. Ze sousedního balkónu někdo komentuje: „Koukejte, koukejte, už ho bere!“ Ale pro nás překvapivě on nesankcionuje, ale rukou ukazuje k následování a vede to auto za roh budovy. Tam, jak později zjišťujeme, je hotelové parkoviště. Námi očekávané se nekoná.

Po večeři vycházíme z restaurace a potkáváme útlou dívenku, tu co nás obsluhovala, jak ze dvora vytlačuje motorku. Hezká dívenka, ale ta motorka! To je něco, obrovský stroj, jaký jsem zblízka nikdy neviděl, s téměř dvoulitrovým motorem. Ani jsem nepostřehl, jak dokázala tu několikametrákovou mašinu vůbec rozpohybovat. Nasadila si přilbu, rukavice, stiskla startér a motor zabublal. Naskočila a pomalu odjížděla. Při pohledu shora mi připadala jako žába rozpláclá na balvanu.

Večer byl příjemný, vedro už polevilo, ideálně na večerní procházku. Procházíme kolem luxusních hotelů, hned za dalším je dům se zahradou, majitelem zanedbaný a ze zahrady vzniklo smetiště. Něco jako veřejná skládka odpadků, o niž se nikdo nestará. Dále od pobřeží je starší zástavba s úzkými a křivolakými uličkami, skotačícími dětmi a starci odpočívajícími na zápražích.

Došli jsme až na kraj města a usoudil jsem, že zpátky bude výhodnější jít přímou cestou. Ale rozcházíme se v názoru, kam přesně. Tak se zeptám. Kolem zrovna prochází dvojice mladých lidí. Se zbytky školní němčiny je oslovuji a mladá žena ukazuje rukou a taktéž německy odpovídá, že za křižovatkou doprava a pak… „Franto, jak se řekne rovně?“ Franta neví a tak jsem napověděl, že „gerade“. „Ja, ja, danke!“ A žena se snaží pokračovat. Přerušil jsem její snahu a navrhl, že pokračovat může i česky, což s úsměvem uvítala.

Za železnou oponou u zlých kapitalistů. Těch překvapivých zjištění bylo více. Třeba po ránu jsme pozorovali skupinu vykořisťovaných pracujících, podílejících se na údržbě hotelového areálu. Sešli se u vozíku s ručním nářadím a s cigaretou v ruce diskutovali určitě o pracovních úkolech. Po návratu ze snídaně k nim přibyl ještě jeden, už ne v pracovním, ale ve společenském oblečení. Cestou k obědu jsme je uviděli zase na stejném místě, ale ten v obleku už tam nebyl, zato někteří se opírali o koště nebo jiný pracovní nástroj a v ruce měli další nezbytnou cigaretu. Po obědě už tam byl jen ten vozík, měli polední pauzu. Ovšem ten den už k viděni nebyli, až zase ráno následujícího dne.

Zajímali jsme se třeba také, kolik si tam vydělají. Ano, ti s koštětem velmi málo na tamější poměry. Ale při přepočtu kurzem koruny to bylo více než my doma. Jenže oni s tím sezónním výdělkem musí vystačit na celý rok a mimo sezónu práci těžko najdou. Pro nás těžko představitelné, několik měsíců nedělat nikde a zahálet. Zase poukaz na dva týdny v zahraničí za levnou cenu jim také nikdo nedá. Ale zase mají teplo, moře, palmy a krásnou přírodu a tak nemá smysl srovnávat nesrovnatelné.

Tak tím katalogem cestovní kanceláře listuji dále, prohlížím a vzpomínám. Posledně ti s mešitami už nedávali tak srdečně najevo přátelství a sympatie k turistům. Cestování dnes je sice jednodušší, ale rozhodování kam už je obtížnější. Tak kam tedy letos?

Zápisník starého muže: Za železnou oponou

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více