Zážitek roku: Jako když šel chudý král do boje

"Vypravujete se, jako když šel chudý král do boje," častovala nás babička, když jsme se ne a nemohli vypotácet z domu. Ať jsme jeli na výlet, nebo jen na procházku, nebo do školy. Přehrabovali jsme se věcmi, tu něco přidali, tu ono zase vyndali.

Dohadovali jsme se, jak to ten zmiňovaný monarcha asi měl zařízené, když se chystal do války nebo jen do bitvy. Když byl chudý, tak asi musel hodně přemýšlet, co si jako zbroj vzít s sebou. Aby mu pak zbylo na lepší, v případě výhry, nebo na horší časy, v případě debaklu.

Na stará kolena se manžel rozhodl zahrát si golf jinde než v jeho domovském klubu na jihu Čech. Začlenil se do party podobných amatérských golfistů a už na jaře se začal připravovat na týdenní listopadový pobyt v tureckém resortu Belek. Jak čas ukrajoval dny před odletem, nabývaly připravy na intenzitě. Pro manžela coby dirigenta, pro mne coby řadové muzikantky. Nebo ještě výstižněji, pro manžela coby generála celosvětového orchestru, pro mne coby vojína s výsadou utírat prach na pianu.

"Napiš mi, co všechno si mám s sebou vzít," zněl rozkaz. "Myslíš od ponožek po všechny hole?", odpověděla jsem. "No jistě, nechci něco zapomenout!" S úmyslem vyhnout se zbytečmým slovním tahanicím jsem začala sepisovat seznam spodním prádlem počínaje cedulkou se jménem na kufru konče.

"Připiš tam tu teplou bundu," zaznělo z útrob bytu. "V Beleku bude okolo 24°C, budeš tam týden, jedna bunda stačí. Raději si vezmi tričko navíc," snažila jsem se upřesnit metereologické předpovědi zodpovědné za výběr vrchního ošacení. Přihazovala jsem položky, které vytvářely dlouhý sloupec nezbytných i zbytných věcí. Při počtu bot jsem vyjádřila pochybnosti o objemu našich kufrů. Buď se uloží nad sedadlo cestujícího, nebo by se do něj vešly větší součástky korečkového rypadla. "Nevyšiluj, malej kufr stačí," zazněla kategorická odpověď na moji poznámku. "A kdyby ne, tak si vezmu oba dva." "Uvědomuješ si, že já s tebou nejedu?" A to jako proč?" Nabídla jsem matematiku: dvě ruce proti dvěma kufrům, velkému vaku s holemi, batůžku." "Hm, tak si od někoho velkej kufr půjčím." Půjčil, protože se při zkoušce zaplnění obsahu toho jednoho našeho malého přesvědčil.

Dalším problémečkem se stal obal na vak s holemi. Ten nemáme, pro převoz golfové výbavy nám stačí kufr našeho auta. Pro manžela snadný úkol, na jehož řešení by ženská nikdy nepřišla. Koupil roli půl metru širokého igelitu, kterým vak omotá. "Ale to ti přece udělají na letišti," dovolila jsem si upozornit. Prý že to je moc drahé. "A to s sebou tu roli povezeš, abys vak omotal na zpáteční cestu? Jednak budeš vypadat jako blázen a chudej příbuznej k tomu, jednak budeš potřebovat další zavazadlo." Semínko pochybností bylo zaseto, ale to už jsem volala známému, který by ochotně obal půjčil, jenže se jeho termín dovolené na zahraničním golfovém hřišti překrýval s tím "naším". Záchrana přišla v podobě internetu, kde jsem našla firmu, která tyto obaly půjčuje. Manželovi z očí čišela nevěřícnost, pod tíhou argumentů a pravděpodobně i představ však objednal. A dobře udělal. Letadlem tímto spojem cestovalo dalších asi třicet golfistů, všichni s vaky bezpečně umístěnými v pevných obalech. Po očku jsem se na letišti podívala na manžela, a aniž bych otázku vyslovila, odpověď přišla: "S tím igelitem bych vypadal jako blbec."

Pár dní byl klid. Parkovací místo na letišti bylo rezervováno a zaplaceno, cestovní pojištění uhrazeno a kartička vytištěna, potřebné léky a dostatek eur zakoupeny. Dva dny před odjezdem to u nás vypadalo, že nás navštívili zloději. Ze vzteku, že nenašli zlaté cihly, plutónium, originál Moneta a místo kokainu jedlou sodu, všechno rozházeli. V tichosti jsem zavřela dveře "přípravného" pokoje a další vývoj ponechala svému osudu. Ať si zabalí ten, kdo se rozhodl cestovat!

Konečně nastal den D. Vymydlený, nasycený golfista požádal, abych vyjmenovala vše, na co se nesmí zapomenout. Léky, voda, pišingr na utišení vlčího hladu, pas, kartička pojišťovny, brýle, zuby, kapesník, čepice, klíče, mobil, kód pro parkoviště, peníze, platební karta. Na všechno jsem dostala kladnou odpověď.

Konečně jsme seděli v autě a jeli směr letiště. Po třech kilometrech manžel začal prohledávat kapsy. "Já nemám pas!" Hrklo ve mně. "Není možná, vždyť jsi zkontroloval," nadhodila jsem. "To jo, ale teď ho nemám!" Zastavili jsme, prošacovali oblečení, batůžek. Nic. "Podívám se ještě do kufru. Jenže já zapomněl kód," to už nervózně a s děsem v očích manžel vyslovil další nepříjemnost. "Ten sis zapsal do mobilu," pokusila jsem se zklidnit situaci. Pas v kufru nebyl. "Musíme se vrátit," zaznělo. Hm, nic jiného nám nezbývá. Bez pasu do Turecka neodletí. - Pod poličkou ve velké krabici na golfový obal si pas hověl. Jak si manžel odebíral věci, pas vklouzl do jeho útrob a hodlal tak ohrozit můj několikadenní klid.

Konečně jsme, plně vybaveni, dojeli na letiště. Jakmile manžel zahlédl prvního člověka z jejich skupiny, verškerá nervozita z něj spadla a ihned začal líčit, že kvůli pasu málem nepřijel. Lidé ho nevnímali, protože se houfovali u odbavovacího okénka, ale manžel je krmil dál. Zatahala jsem ho za rukáv, na tvář lípla pusu, popřála šťastnou cestu a hezký pobyt. "Počkej, ty se mnou dál nepůjdeš?" "Ne, do transitního prostoru mě nepustí, nemám letenku," vysvětlila jsem. "Aha. Tak si vezmi taxíka," zazněl další pokyn. Souvislost jsem nepochopila, všechno odsouhlasila, rozloučila se s ostatními a odešla.

Konečně! Oddechla jsem si tak, že jsem mohla konkurovat Krakonošovi a jeho fukům pro přivolání silného větru. Nasedla jsem do nejbližšího autobusu a vypustila z hlavy všechny patálie s přípravami na dovolenou mého golfisty. S pohledem upřeným do dáli mi v ten moment byly šumafuk všechny eifelovky, osmitisícovky, niagáry, nově nalezené hrobky faraónů a další zajímavosti na špici člověčích zážitků. Já si užívala pocit obyčejné úlevy. I když vím, že za chvíli se budu těšit na další nepředvídatelné nevšední domácí zážitky.

Zážitek roku: Jako když šel chudý král do boje

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více