Moje seniorské, ale nejen - jen radosti

Všechny moje milé i milí, moc vás zdravím, už dlouho jsem nenapsala článek.

Právě v den mých 77 narozenin mi zemřel po kratší nemoci můj o 1,5 roku mladší bratr, musím přiznat, že se stále ještě s tím nemohu dokonale vyrovnat. A tak když právě pročítám všechny vaše příspěvky na toto téma, tak skutečně vidím, že vaše příběhy působí i u mne jako nejlepší lék na různou bolest a sebelítost.

A tak dnes v chladném dni si představuji, jako bychom byli spolu na besedě v naší rodné kuchyni u kachlových kamen - kde bylo vždy teplo - všude jinde byla zima, tak jako dnes u nás.

Moji rodiče měli téměř 18 ha půdy a my dva jsme si té práce na poli i ve chlévech užili od útlého dětství skutečně hodně a to samozřejmě ve všech ročních obdobích - v té době jsme si byli v té nekonečné práci také nejbližší. Dokonce jsme se jednou rozhodli utéct z domu, ale došli jsme jen k lesu. A to bylo asi dobře.

V létě tatínek rozlehlá pole obsíkal kosou, my obilí odebírali. Když jsem se to kosou také naučila a občas mu i v dětství pomáhla, nejdříve se mi zdálo, že sečení je lehčí než odebírání, ale nebylo to pravda. V zimě jsme všichni vyráběli s maminkou povřísla ze slámy, později jsme už mívali "špagátová povřísla." Jako trochu starší děti jsme už posečené a proschlé obilí dávali po hrstích na povřísla, ale vázala je pevně maminka. Ze svázaného obilí jsme stavěli mandele, oves se dával do panáků. Když hodně pršelo, tak se i mandele musely rozložit, aby víc proschly. Takže jsme asistovali u všech polních prací. Když si představím sebe jako malou s bratrem, jak jsme tahali těžkou železnou hrabici a hrabali klásky, aby nezůstaly na poli - ano, tak byli ti dřívější hospodáři šetrní.

Obilí se pak sváželo do stodoly, vymlátili jsme nejdříve jen to, co bylo potřeba dát do výkupu a na setí, zbytek zůstal ve stodole. A až v zimě jsme tuto práci dokončili. Já jsem většinou podávala mamince na mlat, tatínek byl u pytlů, kde padalo zrní a maminka dávala do mlátičky a bráška měl také nějakou práci. Právě v zimě nám bylo moc líto, že ostatní děti našeho věku, jejichž rodiče měli polí méně si mohly užívat všech dětských radovánek a my s bráškou museli otročit u mlátičky. Ale dalo se to vydržet a zim jsme si také užili, protože bývaly moc dlouhé. Ale když si představím jak pracoval můj tatínek a maminka, tak přece jen ten náš život byl lehčí.

Na živobytí se lidé dříve daleko víc nadřeli, a tak si všeho i jinak vážili. Šetřilo se na všem, i na tom nejprostším jídle. My jsme v mém dětství mívali maso jen v neděli a to tatínek dostal vždy ten největší díl. Jen když se v zimě zabilo prasátko, tak byla častěji masová polévka a obarvené kroupy. To ostatní se hlavně zavařovalo do sklenic, něco roznosilo po sousedech a příbuzných. Když zase oni měli zabijačku, tak nám opláceli.

Na podzim mi každý den brzy ráno maminka odvázala našich 5 kraviček a já je musela zahnat na pastvu, škola mi začínala už ráno v 7 hodin, takže jsem musela brzy vstávat. A po příchodu ze školy jsem už zase hnala na pastvu, aby se ušetřilo krmení.

V roce 1957 se u nás založilo JZD, napřed do něho nikdo nechtěl jít, ale nakonec tam vstoupili všichni a moc se jim ulevilo. I když začátky hospodaření byly krušné, tak práce ve společném hospodaření byla tehdy pro všechny vesničany daleko méně namáhavá než v soukromém hospodaření. Rodiče měli ještě záhumenek, kravičku a jiné drobné zvířectvo, takže práce bylo i doma ještě moc a šetřilo se na všem.

Já jsem na střední škole uměla ušetřit i ze stipendia, přestože jsem z něj hradila jak pobyt na internátní škole, tak i cestování. Od některých spolužaček jsem se naučila háčkovat a plést. A tak začaly moje první ruční práce - háčkované ubrousky, které jsem dělala spolu s kamarádkami i při cestování do školy vlakem. Mnohé spolužačky háčkovaly i pod lavicí - u mne to nešlo - seděla jsem většinou v první nebo druhé lavici.

Z ušetřených peněz jsem si nakoupila tehdy levnější vlnu a začala si sama plést i halenky a svetříky. V kroužku šití jsem se naučila i trochu šít - bráška se šel vyučit zedníkem, takže už pomáhal s opravou a údržbou rodného stavení. A tak až v této době se naše cesty trochu rozešly - já jsem pomáhala rodičům s domácími pracemi a ve volných chvílích se víc věnovala ručním pracím a on těm stavebním.

Když jsem se v roce 1967 vdala a měla postupně tři děti, tak jsem od rodičů jako dárek dostala šlapací šicí stroj a obšívala celou větší rodinku. Naučila jsem se kupovat levně zbytky látek na váhu v partiových prodejnách, vypůjčila si v knihovně časopis Burda a dokázala jsem vytvářet vynikající oblečení jak na sebe, tak i na ostatní.

Moje výrobky se asi dost líbily - jednou za mnou přišla paní s dcerou, jestli bych jí neušila svatební šaty, že se jim líbí, jak chodím oblečená. Donesla mi krásnou bílou krajku, jenže já musela odmítnout s tím, že jsem zvyklá šít jen z partiových látek. A i když jsem nikdy nic v šití nepokazila, tak už jen při představě, že bych měla střihnout do tak drahé a krásné krajky, to by se mi třásly ruce a určitě bych to to správně nestřihla.

Malým dětem jsem vyráběla sama háčkované panáčky a panenky a i jiné hračky, to i pro mnohé neteře a synovce. Naučila jsem se i drhat, veliké obrazce jsem tvořila tím, že jsem musela stát na židličce, začátek drhance byl zavěšený téměř u stropu a tak jsem je vytvářela - bylo to v těch výškách velmi náročné. Ale tyto věci jsem dělala hlavně jako dárky do rodiny třeba k promocím nebo k významným výročím, jako dárky jsem volila i pletené halenky a svetry pro další z širší rodiny.

Vytvářela jsem i různé chemlonové obrazy, polštáře, dokonce jsem si při své první návštěvě Vídně v roce 1989 levně koupila krásnou chlupatou vlnu, až po upletení zajímavých halenek jsem zjistila jejich štiplavost, ale dalo se to vydržet.

A co dokáži nyní ve svém seniorském věku? Co mi dělá radost?

Říkala jsem si, že bych mohla něco uplést nebo uháčkovat na svého prvního už téměř 18měsíčního pravnoučka, ale už to nejde. Moje hbité prsty už velmi dlouhou dobu víc a lépe zápasí s klávesnicí u počítače než s jehlou, háčkem a jehlicemi. Takže pletu jen občas přízové papuče na doma a to mám ve velikém hrnci 6 klubíček, ze kterých současně pletu, protože příze je velmi slabá. Dostala jsem ji od jedné hodné paní jako dárek, tak se ji snažím využít.

Nedávno jsem sekala elektrickou sekačkou trávu na zahrádce. A někdy si říkám, že to mám doma jako v Kocourkově. Musela jsem vylézt na vyšší stoličku, abych dokázala vsunout do el. zásuvky kabel od sekačky. No ale musím si říct, díky Bohu, že zvládnu ještě v těch svých letech vylézt na tu stoličku a zase se dostat dolů. Ale připadám si po takovém výkonu, jako bych zdolala výšlap na Lysou horu. Ovšem když jsem se nedávno potkala se známou paní učitelkou, která je o 10 roků starší a řekla mi, že všechno na zahrádce seče hlavně kosou, tak se jí musím i na dálku klanět a obdivovat.

Když je vlhčí počasí, tak mi už se sečením pomáhají vnoučci benzínovou sekačkou a také mi už druhým rokem zryjí zahrádku. Pomáhají mi už i se sklizní ovoce, protože někteří velmi rádi šplhají po vyšších stromech.

A proč jsem toho zvládla dříve mnohem víc? Protože jsme neměli ani televizi. A když už byla, tak jsem se dívala moc málo a stačilo mi jedno oko na obrazovku a druhé na jehlice nebo háček. Ale u rozhlasového přijímače to bylo nejlepší, tam jsem měla na ruční práce obě dobré oči. Ovšem to všechno už dávno odnes čas...

Musím také po pravdě přiznat, že jsem neměla nikdy čas ani finance na to, abych se naučila kouřit, nebo popíjet alkoholické nápoje. Šla jsem z jedné práce do druhé, ale dobře vím, že to také není dobré. Je zapotřebí se umět trochu víc odreagovat, střídat práci duševní s fyzickou aktivitou a tím si víc udržovat svoje přiměřené zdraví. Ano, musíme se probírat jak bolestí, tak radostí a to nám vzpomínky umožňují.

A já už vím, že i v těch nejhorších chvílích se vždy najde někdo, kdo člověka nenechá padnout. Že potkáváme lidi laskavé a starostlivé, kteří ví, že materiální věci v životě nejsou vždy důležité. Že na cestě životem potkáváme lidi s neuvěřitelnými příběhy a to nejen ve skutečnosti, ale i zde ve vašich optimistických článcích plných energie. Jsou to vaše příběhy, které mohou mnohé motivovat a pomáhat jim zase najít sami sebe.

Všem se omlouvám, že jsem dnes nedodržela správně téma - psát jen o seniorských radostech - vím, že se v něčem opakuji. Je to tím velmi nečekaným úmrtím mého bratra. Ono pozdní stáří je skutečně nevyzpytatelné pro všechny. V březnu letošního roku jsem ukončila svoje dlouholeté externí zaměstnání v oblasti výzkumu trhu. Takže mám více volného času na procházky, vnímání krás krajiny, práce na zahrádce, poznávání a potkávání nových lidí, ale bohužel také více času, aby mne občas navštívila "depka." A právě jen tím pobytem na webu i60 si uvědomuji vaše ohromné a obdivuhodné aktivity.

Dnes mne navštívila 20letá vnučka a ukazovala na mapě některá místa, kde se nachází na dovolené její rodiče s mladšími brášky. Protože jsou v Litvě a jeli přes Polsko, tak zase jsem jí připomenula všechna místa, kde jsem všude v Polsku loni byla.

Bohužel už odešel čas, kdy jsem občas chodila pro vnoučátka do mateřské školy, četla jim v nemoci pohádky nebo vymýšlela nové, s mnoha vnoučátky se i učila, kontrolovala úkoly, chodila nebo jezdila s nimi na výlety na kole, hrála hry na zahradě a hřišti. Teď už se učím já od nich, protože jejich svět je už daleko, daleko pestřejší než můj.

Ale já zase mám víc času pro svůj krásný koníček a tím je četba knih, i četba vašich zajímavých a originálních příspěvků.

Jak se umoudří počasí, tak se chci vydat do lesa na houby, zase budeme chodit jednou týdně na výlety s kamarádkami a občas i na ty velmi zajímavé zájezdy.

A jaká je moje současná největší radost? Že jsem se na včerejšek a na dnešek už velmi dobře vyspala- a to je moje, skutečně moje největší štěstí. Takže seniorský život toho nabízí stále hodně - jak radostí, tak i bolestí - právě proto budiž pochválen!

Moje seniorské, ale nejen - jen radosti

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více