Já debáb dýbu!

„Máš rýmu. Nikam nepůjdeš!“

„Já debáb dýbu! Já debáb dýbu!“ volal jsem plačtivě.
„Ale máš, Sám to slyšíš.“
„A debáb!“ křičel jsem a utíkal ke své posteli, protože u ní jsem se cítil dobře.

Dnes by ti vypadalo úplně jinak. Asi takto:

„Ven půjdeš!“
„Nepudu, mám rýmu.“
„Ale nemáš. Sám slyšíš, jak dobře mluvíš.“
„A mám rýmu! Mám!“ volal bych plačtivě a utíkal ke svému mobilu, protože u něho bych se cítil dobře.

Jistě i vám se v dětství stávalo, že jste potřebovali jít kluci s klukama nebo holky s holkama (to cituji našeho klasika) ven a rodiče vám to zatrhli. „Podívej se, jakou máš rýmu. S tím ven vůbec nemůžeš. Co jste vlastně měli naposledy z přírodopisu?“ A tehdy se mi to stalo zrovna když jsem ten den měl být velitelem naší čety! Střídali jsme se zcela demokraticky ve velení a bojovali proti imaginárnímu nepříteli nebo jsme se – při větší účasti – rozdělili na dvě skupiny a už to jelo. Takže to vlastně byla velezrada, že jsem ten den nenastoupil k četě!

Nezapomeňte, že jsme si hráli v letech, kdy všude kolem byla poválečná propaganda, mnoho válečných filmů a knížek. Byli jsme proto plní válečného elánu a vítězstvím nad hitlerovským Německem.

Chodili jsme „na válce“. Ty byly vysoko nad naším domem na zámecké stráni. Tam byly kdysi postaveny dva obrovské válce na vodu, z nichž tekla voda k domům na Plhově. Válce byly zasypané zeminou, avšak mezi nimi byl jakýsi domeček, jehož střecha byla zhruba metr nad terénem. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a jedna střechu bránila a druhá útočila. Útočníci se všelijak plížili těžko průchodným terénem, mlázím, křovinami, maskovali se a uhýbali, aby pak zaútočili, v rukou klacky, které měly zhruba tvar samopalu nebo pistole. Shrnuto, na válcích jsme si hráli na válku. Čeština mi tu nabízí neodolatelný žert. Mohu totiž napsat, že jsme zasvětili válce válce. (A víte co? Já zas jel do Náchoda a přidávám sem současný pohled na slavné válce.)

Pravidelně jsme se rozdělovali na Němce a na rusko-českou družinu. Ta nemusela vždycky vítězit, někdy vyhráli Němci, ale přece jen být Němcem nevypadalo tak dobře. My si ty války, kde bylo vždycky mnoho padlých i zajatých, ještě vylepšovali. „Hände hoch“, to jsme uměli všichni. Taky „Hitler kaput“ – to byl ale úplný konec hry, kdy už Němci nemohli dělat vůbec nic.

Abych zvýšil svou atraktivitu v klukovské bandě, tak jsem jednou požádal tátu, aby mi přeložil několik krátkých vět. Tátovi, který uměl výborně německy, se do toho nechtělo, ale nakonec mi několik frází napsal a já se je rychle naučil. Už před příští bitvou jsem své nové znalosti uplatnil. „Co to znamená?“ ptali se ostatní nechápavě. No přece waffenstillstand – že chceme příměří. Sotva jsem se pochlubil, už někdo křikl: „Tak dobře, tak budeš hitlerovec!“ To jsem si dal, co? Já hitlerovec nechtěl být nebo aspoň ne pořád. Naštěstí příště už jsem zas mohl být český nebo sovětský partyzán.

Bitvy na válcích byly drsné, kruté, a hlavně pro náš oděv nemilosrdné. Jednou jsem přišel domů z bitvy na válcích a máma se zděsila: „Kde ses tak odřel? Jak sis mohl udělat takovou modřinu? Cos dělal??“ a já zkroušeně odpověděl: „Byl jsem wehrmacht.“ Nechápu, jak to, že nechápala, že za to nemůžu.

♣ ♣ ♣

Z hlediska her jsem měl lehkou nevýhodu, že jsem měl starší sestru. Ta mě občas vyfasovala, ale samozřejmě nezkoumala, jestli chci kopat do míče nebo házet kamením na cíl. Naopak, musel jsem doprovázet ji a její dvě až nekonečno kamarádek, které chodily na dlouhé výpravy obvykle směrem na zámek a dál. Někdy jsem si hrál na stopovanou, ale moc mě to nebavilo, protože šly pomalu a neschovávaly se. To nastalo jedině o velikonocích, kdy je přišli lovit kluci a sestra s kamarádkami zdrhala daleko za zámek, zámeckou alejí a kolem Srdíček až do údolíčka, kde tekl krásný potůček a bylo tam žluto od petrklíčů.

Dnes tam nechoďte, je tam odkalovací nádrž. Srdíčka ale zůstala, protože se vždy našel někdo, kdo je obnovuje. Jsou na dnes již zarostlé cestě. Na plácku mezi stromy lavička a před ní veliká, do tvrdé hlíny pečlivě vyrytá srdce. Prý je tam kdysi utvořil nějaký princ ze Schaumburg-Lippe, ale mohlo to být i jinak. V dalších staletích bylo vždy dost rukou pro obnovu srdíček. Vzkaz mladým: s mobilem je nenajdete.

♣ ♣ ♣

Ještě jako hodně malý jsem dostal brusle a představte si, byly na kličku. Přišel jsem na Malý rybník na Plhově, brusle si přiložil na botu, utáhl klíčkem, aby mi nespadly a klíček na provázku jsem si pověsil kolem krku. Jak snadné! Šeksny byly brusle, které měly hlavně vpředu zoubky pro lepší odpich. Někteří kluci a hlavně holky už měli nazouvací, takže brusle na botách si nesli v batohu.

A sáňkovali jsme! Za tím účelem jsme chodili na zámeckou stráň. Od okraje lesa až dolů vedla docela prudká cesta. Jezdili jsme na tu cestu i z okolních strání, což někdy skončilo krkolomnými bouračkami. Cesta pak pokračovala dolů ke křížku a to už bylo mezi domy. Jeden pán tam občas sypal na cestu škváru nebo popel. Ale my měli údernou skupinu, jejímž úkolem bylo, jakmile pán odešel, rychle škváru zahrnout novým sněhem. Protože jak jinak bychom mohli střemhlavě vlítnou až na silničku vedoucí k Plhovskému náměstí? Před vjezdem na ni jsme se dívali doprava, jestli náhodou nepřijíždí auto a byli jsme připraveni ostře rejdovat doleva. Nikdy se tam nic nestalo a já se za to kát nebudu, anžto jsem tehdy nechápal, že riziko nelze překonat jen vlastní odvahou a dětským nadšením. To nás naučila až starší léta.

Na prudkou cestu pod lesem jsme najížděli i lesními cestami, kde byly kořeny, což nás krásně vyhazovalo, načež jsme museli zahnout pravým úhlem mezi vzrostlými stromy. No a ti nejodvážnější, ke kterým jsem zpočátku nepatřil, jezdili až „od keříčku“. To byla zámecká diretissima připomínající japonské kamikadze. Tam už nešlo udělat nic, jen jet a křičet a ječet. (Taky fotka, jen to bohužel nevypadá tak nebezpečně a taky tam přibyly domy.)

♣ ♣ ♣

Už jsem kdesi zmiňoval, že jsme museli neustále bojovat s náměšťáky. Nevím sice proč, ale nějak se to vžilo. Oni byli z hlavního náměstí a okolí, kdežto my z Karlova náměstí a z Plhova. Jich bylo bez našich plhovských posil víc a byli většinou starší. Takže jsme sice byli proti nim a plánovali všelijaká vítězství, ale na hlavní náměstí jsme raději ve skupině nechodili a když oni přišli na náš Karlák nebo dokonce na zámeckou stráň, tak jsme je většinou jen pozorovali z křoví a občas něco vykřikli.

Ještě jsem ale vám nenapsal, jak jsem jednou porazil náměšťáky všechny najednou. Teda - nechtěně. Neuvěřitelné? Pro mne taky. Půjčím si sem dva odstavce ze své knížky (Maléry a já):

Jednou si k nám přišel stěžovat soused pan Morávek, že mu lezeme na střechu a vikýřem vnikáme na půdu, kde lumpačíme a asi i krademe. Ta střecha sice patřila k dílně, kterou dřív pan Morávek měl, než mu ji s jeho malou továrnou komunisti vzali, takže mu to mohlo být jedno, ale zřejmě nebylo a táta (sám zestátněný živnostník) mi s přísným pohledem nakázal, ať tam nikdy nechodíme. Skoro plačky jsem přikývl, neboť vysvětlovat dospělým, že tam nelezeme, bylo marný.

Neuplynul ani týden, když jsem si sám vyšel na stráň za naším domem a mezi větvemi spatřil, jak někdo leze přímo ze stráně Morávkovým na střechu. Přikradl jsem se blíž a uviděl, že dovnitř lezou náměšťáci. Někteří už byli na půdě, poslední se právě protlačoval vikýřem dovnitř. Co dělat? Panice jsem nepropadl. Když jeho hlava zmizela, opatrně jsem vylezl na střechu, přiskočil k vikýři – a zabouchl ho. Ještě jsem pro jistotu upevnil kolík, který bránil otevření.

Doma jsem vše pyšně nahlásil, abych z naší party smyl veškeré podezření pana Morávka a šplhl si u táty. Ano, sice jsem se nestal přímo udavačem, ale přesto mi bylo vytknuto, že jsem na tu střechu vylezl, když jsem přece slíbil, že nepolezu. No ale bylo to ve vyšším zájmu, ne?

♣ ♣ ♣

Odchýlím se od úplně dětského věku a napíšu jednu hezkou vzpomínku na událost, kdy mi bylo celých 14. Mistrovství světa v kopané v Chile v roce 1962. Jak víte, hráli jsme finále proti Brazílii, nejlepším fotbalistům na světě. Ten den – pozor, televize nebyla, aspoň my o ní nevěděli – ten den jsem se rozhodl, že pojedu na kole do Hronova pro minerální Hronovku a Regnerku. Jsou mírně smrduté, Regnerka víc, ale opravdu jen málo a celkově je to výborné pití. Obě tečou v městském parku stále a téci asi budou i dál. – Takže když jsem se už večer vracel a přijel do Malého Poříčí, pochopitelně po silnici, neboť cyklostezky byly neznámým slovem, tak jsem z jednoho domu slyšel výkřiky a fandění. Že se hraje finále, to jsem věděl z novin, ale nenapadlo mě, že z toho bude přenos v rádiu. O pár domů dál jsem slyšel přímý přenos z přízemního okna a to už jsem zastavil, abych naslouchal. Bylo to přesně ve chvíli, kdy dal Masopust Brazilcům branku, takže byl děsný řev a nadšení.

Když jsem se dal celý rozradostněný opět na cestu a vesele uháněl po silnici k domovu, projel kolem mne opatrně policista na motorce a ukazoval rukou k zemi. Já naopak začal vesele ukazovat rukou nahoru, jako že vedeme. Ale to byl omyl, on nefandil, on ukazoval na středovou čáru, že jsem ji přejížděl, což bylo nebezpečné. Ale protože jsem mu ukazoval vztyčenou rukou, že je všechno príma, tak mne přinutil zastavit a přísně mi domluvil. Úplně mi ten fotbal zkazil!

♣ ♣ ♣

Občas je slyšet nějaká historka bývalého žáka nebo studenta, jakou měl výmluvu, když přišel pozdě do školy. Tak přidám taky jednu a škoda, že se nestala přímo mně. Mohlo to být tak v sedmé třídě. Ráno přišel pozdě do školy Láďa Hubálek (skutečné jméno!). Mohlo být dejme tomu osm deset, když vstoupil do třídy.

„Kde ses opozdil?“ ptala se přísně soudružka učitelka.

„Čekal jsem na vlak,“ odpověděl Láďa zkroušeně.

„Cože? Na vlak? Ty snad jezdíš vlakem do školy?“ pokračovala ve výslechu soudružka, která dobře věděla, že Láďa bydlí pár stovek metrů od školy. „Co to bylo za vlak?“

„Nákladní,“ hlesl Láďa.

„Nákladní vlak?!“ vykřikla soudružka a my už padali smíchy pod lavice. „A proč jsi na něj čekal?“ „Abych spočítal, kolik má vagónů.“

Já už ani nevím, jak to celé dopadlo, stejně dostával dvojky z chování. Ale i po letech věřím tomu, že se skutečně opozdil jen proto, že nákladní vlak měl zpoždění a on si potřeboval spočítat, kolik má vagónů.

Si myslím, normálka, ne?

K fotografiím:

Titulní fotka je pro všechny totálně nezajímavá. Má význam jen pro mne: přesně tady stál náš 700 let starý dům. Odtud jsem podnikal všechny klukovské výpravy, chodil do školy, na nákupy atd. Ale popravdě, nemám teď jinou, která by se svou barevností dost hodila k titulku.

Ta zimní fotka je asi nejstarší památka na náš dávno zmizelý dům. Je z archívu A. Samka.

Pohled na válce ukazuje, že se nic nezměnilo. Jen ti kluci chybí.

Sáňkovali jsme od zámku. Právě nahoře nad prvními schody byl velký pámelníkový keř. Jet naplno od keříčku až ke křížku byl dětský majstrštyk.

Pod náchodským zámkem jsme si mockrát hráli, ale to byl ještě pokryt hustou plantáží šeříků a dalších keřů.