Vánoce mého mládí

Úvodní fotografie je z Vánoc roku 1970, kde je na ní moje dívenka, která se narodila ve vánočním období roku 1969. Ale protože jsem po porodu dostala rozsáhlý zánět žil v dolních končetinách, pobyla jsem si v nemocnici v Boskovicích delší dobu.

Takže tehdy jsem celé vánoční svátky - pro mne ale překrásné narozením dívenky - prožila v porodnici. Měli jsme tehdy na porodním oddělení i nazdobený stromeček a laskavý nemocniční personál nám i ty nemocniční Vánoce vytvořil přímo pohádkové.

Další svátky jsem už prožívala ve zdraví doma, a proto pořídila tuto fotografii a rozeslala vánoční přání celé širší rodince i známým. Ale mohu potvrdit, že i prožívání Vánoc se mění věkem. Určitě má většina z nás ty nejkrásnější vzpomínky na Vánoce v dětství.

V mé rodné vesničce na Drahanské vrchovině mělo pochopitelně tu pravou zimní přírodu. V adventě už bylo u nás bílo. Moje věřící maminka mi domluvila, abych před školou chodila na ranní roráty, když ona sama nemůže. A v síńce vesnického kostelíčku se nás vždy tísnilo víc dětí se školními taškami. A byly to krásné ranní cesty. Vyšlapané chodníčky, jiskřící mráz, občasné vločky sněhu nebo krutá vánice. Tichá doba předvánoční, doba těšení se na Vánoce.

Na Štědrý den ráno řekla maminka: "Kdo se dnes posti, hovidi večir zlaty prasátko." My děti jsme moc chtěli držet půst, ale neodolali jsme si uždibnout tvarohové nádivky do koláčů. Večer byl na stole ubrus, miska voňavých jablíček a sváteční nálada.

Večeře se vždy zahájila kratší děkovnou i prosebnou modlitbou. V dětství jsme mívali vždy jen usmažené filé a bramborový salát - kapra jsem poprvé ochutnala, až jsem se vdala. Po večeři tatínkek rozdal všem jablíčka a sám je přepůlil - všechna měla jadřince zdravé. Pak jsme si přepůlili skořápky ořechů, dali do nich malé svíčky a pouštěli v umyvadle po vodě. Lodičky se nepřevrhly, ale ani daleko nedoplavaly. Maminka ihned po večeři zanesla jablko ke studánce - věříc, že dar ze svatvečera pomůže zachovat čistý pramen. Tatínek rozkrájel cibuli na dvanáct dílů - co dílek to jeden měsíc. Uložil je do suché místnosti a druhý den je prohlédl. Suché značily měsíce bez vláhy, ostatní deštivé. Pak teprve zazněl rolničkový zvoneček a my v ložnici uviděli rozzářený smrček. Naše oči jen okouzleně zůstaly viset na této nádheře a do uší nám zněla jako z dálky prostá vánoční koleda, zpívaná rodiči.

Až po chvíli jsem uviděla na zemi panenku, kterou mi maminka uháčkovala ze zbytků vlny a vycpala starými hadříky. Bráška se vrhl na dřevěný vozíček, který mu zase vyrobil po večerech tatínek. Byla to chudá poválečná léta a o to víc se u nás v teple světničky rozněcovala láska, mír, dobro i pokoj - pro mne to bylo největší kouzlo mého skromného dětství.

V dalších létech jsem už pomáhala mamince vyrábět domácí čokoládu - balit ji do staniolu a to i ořechy a kostky cukru - aby toho bylo na stromku víc. Také jsem po večerech vyráběla z pestrobarevných papírů ozdobné řetězce, které jsme věšeli na stromek. A v té době jsme nemuseli mít ani na oknech záclony. Ten kamarád mráz nám vytvářel zdarma na všech oknech překrásné ledové obrazce a u mnohých střech se třpytily i silné ledové rampouchy.

U stolu jsme mívali jednu židli, kdyby náhodou nějaký pocestný šel kolem a neměl kam v tento den jít. A jednou nám skutečně někdo zaklepal na okno kuchyně. Byl to manžel maminčiny sestřenice, který se snad nějak zapomenul v místní hospůdce a měl obavy, že do té své vesničky /asi 7km pěší chůze/ by v noci těžko došel. Ihned dostal také místo u našeho stolu i večeři - bylo to pak vzájemné hezké popovídání. Tehdy jsme neměli víc míst na spaní, ale měli chlévy plné dobytka a on se úplně spokojil se spaním v jednom teplém chlévě. Jen mu tam tatínek dal na čistou slámu deku a další na přikrytí. Ráno se u nás nasnídal, poděkoval a odešel zimní krajinou do svého domova - tehdy tam nejezdil žádný autobus, osobní auto také nikdo neměl.

Když jsem se vdala, tak jsme se snažili s manželem našim třem dětem vytvořit vždy hezké Vánoce. Menším dětem jsem také vyráběla sama hračky - šité i pletené, klukům i něco ze dřeva. Moje větší háčkované panenky a panáčci se moc líbily - další vánoce jsem je vytvořila i několika neteřím a synovcům.

A jaké byly další roky?

Děti postupně založily vlastní rodiny a odešly z rodného domečku. A já už proživám jako vdova mnoho let Vánoce v rodinách mých dětí. Nejvíc jsem vždy vnímala ta nejmenší vnoučátka - jak se jim při pohledu na vánoční stromek se svíčkami a prskavkami rozzářily oči. A při pohledu na tu nádheru se jim občas i z nich sypaly hvězdičky jako z prskavek.

Já jsem vždy Vánoce prožívala spíš duchovně, a proto velmi ráda vzpomínám hlavně na ty obyčejné a skromné v mém vesnickém dětství. Mé dětství? V něm se přece zrodilo hlavně slovo, úžas ze života, láska, dobro, nejmocnější dojmy na celý život.

Ale jak je to dnes? Celá naše společnost se změnila a zbohatla - většinou žijeme víc v konzumní společnosti - mnozí i na dluh. Vánoční melodie znějí už velmi dlouhou dobu před Vánocemi, všude na nás útočí hodně reklamy a kdovíjaké nabídky. Takže když mi zdraví dovolí, tak já si už raději ve vánočním čase vyjdu do lesa. A jen zde ještě skutečně cítím ten pravý klid, pohodu, soulad a štědrost nádherné, tiché a mírumilovné Boží přírody. ♥

Vánoce mého mládí

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více