Rande

Už jsem před krámem a ještě se směju. Doufám, že mě nikdo nevidí, mohl by si to špatně, tedy nějak odlišně vykládat. Je to už hodně dávno, ale tenkrát jsem nakonec na rande „naslepo“ taky šla. Ještě dnes to nerada přiznávám, ale stalo se. Jenže u mne to bylo jinak, než se píše v tom titulku. Byl to chlap na inzerát, viděla jsem ho, ale utéct jsem nemusela!

Za všechno mohly ty noviny. Byly mé kolegyně a kamarádky Aleny, která mi tehdy řekla, že v rubrice „seznámení“ nějaký architekt z Prahy hledá ženu, zda by to nestálo za pokus. Ředitel nebyl na pracovišti dost často, asi byl na cestách, kde taky jinde, tak jsme si udělaly kafe a na chvilku popustily uzdu fantazii. Alena žila sama s dcerkou školního věku už roky. Na pražském pracovišti, čítajícím malou skupinu specialistů v oblasti architektury, jsem byla ještě poměrně krátce, kdežto Alena jako asistentka ředitele a jeho „pravá ruka“ už dlouhé roky. V tom jejím pokusu jsem ji podporovala. Ta hezká tmavovláska by si štěstí už konečně zasloužila, přála jsem jí. Víc jsme o tom nemluvily a já si šla po své práci. Asi po týdnu mi Alena povídá, že si to rozmyslela, na ten inzerát v novinách reagovat nebude. Asi se hodně zklamala, ale o tom jsme spolu moc nemluvily. Nerozhodla se a nechá to být. Je to její věc, pomyslela jsem si. Já jsem byla tehdy ještě vdaná a celá záležitost tak mohla zapadnout, jenže ty noviny tam na tom stolku ležely ještě za týden! Stydím se za to, ale moje zvědavost zvítězila a já jsem si telefonní číslo toho architekta v nestřeženém okamžiku poznamenala.

Moje manželství bylo tou dobou děravé jako řešeto, držela ho jenom forma, ale i ta hrozila rozsypat se každou chvíli. Děti dorůstaly, bylo mi tou dobou něco přes čtyřicet, i když na to jsem zdaleka nevypadala, a občas mě napadalo, co s načatým životem. Moc často to nebylo, protože jsem trvale nevěděla, co dřív. Buď jsem nestíhala v práci a doma to celkem šlo, nebo naopak. Většinou jsem resty všeho druhu doháněla o víkendu, takže jsem šla z práce do práce. Manžel Rudolf mi velmi pomáhal – tím, že nepřekážel a nepřidělával práci, aspoň o víkendech, ty totiž trávil jako svůj veškerý volný čas na venkově u rodičů na rybách. S dětmi naštěstí nebyly větší starosti, dohromady jsme se měli rádi a vycházeli spolu dobře, ale byl to prakticky pro ně život bez otce a pro mne bez partnera, kterého děti ženě nahradit nemohou. Osobně jsem strádala a připadala si velmi osaměle. Byla jsem frustrovaná po všech stránkách a přímo bolestně mi chyběla péče, pozornost a jakýkoliv projev zájmu, náklonnosti a lásky od muže, přitom ten deficit se časem prohluboval.

Na nezájem mužů kolem sebe jsem si přitom stěžovat nemohla. Zájem měli, ale časem se mi podařilo rozpoznat, že nemají ani tak zájem o mne jako takovou, to bylo jenom zdání, jako spíš o sebe. Zatímco mně chyběla především blízká duše, a s tím i to tělo, jim chybělo především blízké tělo. Tak je to nejspíš v přírodě zařízeno, ale to neřešilo moji situaci, která byla tím pádem ještě horší než ta Aleny, ani mi nedodalo sebeúctu a sebevědomí, které manžel už skoro dvě desítky let usilovně nahlodával, kdyby se snad přece jen chtěly vzchopit. Rozhodně si na tomto místě nechci stěžovat, sama jsem to dopustila, když jsem si ho, z domova nepřipravená do života, vzala. A vděčím mu za hodně, když se toho chopil a do života mě systematicky připravoval během celého manželství. Do doby, než jsem v manželství úplně rezignovala a vzdala se naděje na jakoukoliv pozitivní změnu, jsem usilovala o jeho obsah, zatímco Rudovi ke spokojenosti stačila forma. A také servis pro svoji osobu. Ten přijímal jako naprostou samozřejmost, ale fakt, že jsem zaměstnaná a můj příjem je pro rodinu rozhodující, přijmout zapomněl.

Zaměstnání mě baví, tak se tedy chodím do práce bavit a je úplně v pořádku, že k tomu musím zastávat celou domácnost a péči o děti bez jeho přispění. Mám to sice horší, dokázal spravedlivě připustit, ale jsem ženská, tak co! Nedělám nic mimořádného, tak jaképak uznání nebo ocenění! To, že mu jde jenom o formu, jsem si uvědomila, když si přál, abych s ním vždy na konci roku šla na slavnostní koncert pořádaný jeho zaměstnavatelem, na který měl volné vstupenky. Přestože jsme byli oba z hudební rodiny, v mládí hráli na hudební nástroje a klasickou hudbu znali a měli rádi, nikam se mnou nechodil – já jsem podle něj snob a chci se předvádět v šatech, poslouchat se dá doma gramofon, říkal mi Ruda na mé přání jít spolu na koncert. O svátcích koncem roku to ale byla jiná, to on nebyl snob, jenom potřeboval zaměstnavateli a kolegům předvést dokonalou formu svého manželství v podobě promenády s manželkou. To byla asi ta poslední lekce, kterou mi udělil, než se rozpadla i ta dokonalá forma.

V takovém rozpoložení mě tedy zastihl inzerát architekta z Prahy, který hledal ženu. Řekla jsem si tedy po vzoru Aleny, že za pokus to stojí, a na telefonní číslo jsem se ozvala. Tehdy nebyl mobil, internet ani e-mail, dala jsem mu na oplátku telefonní číslo do práce. Po krátkém rozhovoru jsme se domluvili na schůzce. Souhlasil s mým návrhem sejít se u bazénku s vodotrysky na Klárově mezi Valdštejnskou jízdárnou a stanicí metra „Malostanská“, pěkném klidném místě s lavičkami, odděleném od ruchu velkoměsta vysokou ohradní zdí. Pracovala jsem tou dobou na Maltézském náměstí u Kampy a ulicí U Lužického semináře jsem často chodila od Karlova mostu na Klárov na metro. Na rande jsem přišla o chvilku dřív a tentokrát poslechla intuici, která mě nabádala, abych si sedla na lavičku jen malý kousek od bazénku s vodotryskem, samozřejmě s knížkou. Byl krásný letní den, nerušeně jsem si četla a chvílemi pozorovala bazének, místo našeho setkání, ale nic se nedělo. Ani v dobu schůzky, ani za pět minut, ani za deset minut, ale asi za patnáct minut po termínu schůzky se děly věci! Přišouralo se jakési totálně zpustlé a zchátralé individuum, na první pohled notorik, a sedlo si na okraj bazénku, takže jsem si ho mohla ze všech stran dobře prohlédnout z bezprostřední blízkosti. Ani jsem nedutala a nezúčastněně si „četla“ knížku. Nervózně poposedával, ošíval se, až se po hodné chvíli zvedl a jak přišel, tak zase odešel, architekt! Když jsem ho uviděla, utéct jsem tedy nemusela, ještě jsem si chvilku na lavičce četla. Druhý den mi telefonoval do práce celý rozčílený, že jsem na schůzku nepřišla. Mile jsem mu odvětila, že jsem tam byla včas, ale když on nepřicházel, odešla jsem. Na to nemohl říct vůbec nic, jen se dožadoval jiného termínu, ale já na to, že žádné náhradní termíny nedávám.

Byla to pro mne cenná zkušenost. Jistě to bylo tristní, ale spíš mě to pobavilo a dodnes se při té vzpomínce musím smát. Netušila jsem do té doby, co je také v tomto směru možné a co se může stát. Myslím, že jsem byla ze své zvědavosti nadlouho vyléčená a úmysl zopakovat si rande „naslepo“ mě opustil. Patrně jsem se také styděla za to fiasko, tak se jenom tady přiznávám, že Aleně jsem se s tím zbaběle nepochlubila. Po čase si na „architekta“ přece jen vzpomněla a řekla mi, že se tehdy neměla tak unáhlit a raději ten kontakt prověřit. Na to jsem jenom s úsměvem spontánně odtušila, že jistě nemá čeho litovat. Asi jsem to řekla dost přesvědčivě, protože moji odpověď přijala s povděkem a ráda tomu uvěřila. Ani já jsem neměla čeho litovat, ale na rozdíl od ní jsem měla odvahu a bez ztráty získala zkušenost, to se počítá.

Kdo se pouští do věcí „naslepo“, nechť si nechá otevřená „zadní vrátka“.

Rande

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více