Marta ležela ve slatinném zábalu a cítila, jak se jejím tělem rozlévá teplo. Z čela jí začínaly stékat krůpěje potu a vytvářely si mokrou cestičku po obou spáncích. Rukama se utřít nemohla, protože byla zabalená až pod bradu a připadala si skoro jako mumie. Snažila se otočit hlavu, ale moc to nevylepšila. Pot zamířil na trochu jiné místo, ale příjemné to také nebylo. Rezignovala. Nezbývalo, než to vydržet. Až zazvoní minutka, bude pocení konec. V lázních byla zatím spokojená. Konečně začínala myslet i na jiné věci než na práci a domácí kolotoč povinností. I Petr se zdál docela v pohodě. Nad množstvím procedur, které mu zabíraly každé dopoledne byl sice zpočátku v rozpacích, ale snad se nějak s tím srovnal. Nedaleko lázní objevil půjčovnu kol, a tak na každé odpoledne naplánoval nějaký výlet. Marta ho při výběru tras musela trochu brzdit, protože bylo třeba se vrátit včas na večeři. A také si chtěla trochu užít krásné historické město Třeboň se zámkem a rozlehlým zámeckým parkem. Dny teď v červnu byly dlouhé, a tak do města vyráželi většinou až po večeři. A svou večerní procházku často zakončili posezením u sklenky vína někde na romantickém nočním náměstí.

Zvuk zvonku Martu konečně vysvobodil z horkého zábalu. Připadala si vysušená jako treska. Po krátkém odpočinku zamířila k pítku ve spojovacím koridoru, aby uhasila tu největší žízeň. A pak přímo do jídelny. První proceduru měla dnes velmi brzy, a tak se domluvili s Petrem, že se sejdou až u snídaně. Petr ale u jejich stolu ještě nebyl. Jen u sousedního stolu snídal jakýsi muž středního věku, kterého tu ještě neviděla. Martu pozdravil, a sotva si přinesla jídlo z bufetové nabídky, snažil s ní navázat rozhovor. Nespěchala, chtěla počkat s jídlem na Petra. Ale zároveň neměla chuť se vybavovat s člověkem, který se jí na první pohled zdál nesympatický. Odběhla si ještě ke kávovaru pro kávu, donesla i konvičku studené vody s citronem a snítkou máty. Od vchodu jídelny zaslechla nějaký smích, ale neviděla, co se tam děje. Seděla u stolu, mazala si pečivo máslem a marně se snažila vymyslet, jak uniknout přívalu informací, které na ni chrlil její nový soused. Naštěstí to za ni vyřešila jeho korpulentní žena, která se znenadání objevila. Podle chování to musela být jeho manželka. Nejdříve ho mávnutím ruky rezolutně umlčela, pak mu vynadala, že na ni nepočkal s jídlem. A během jídla ho několikrát hlasitě napomenula. Muž nejenže už nepromluvil, ale Martě se dokonce zdál menší a menší.

Konečně přišel na snídani i Petr. Marta na první pohled zaznamenala, že není v pohodě. Neusmíval se, byl nezvykle rozcuchaný.
“Co se děje?” zeptala se, když si přinesl jídlo a usadil se.
“Nic. Jen jsem odmáčknul mobil a pak jsem ještě usnul.” odpověděl s důrazem na tečku na konci a bylo jasné, že to nechce dál rozvádět.
“Vždyť se nic neděje. Až bych se vrátila do pokoje, tak bych tě probudila. Jsme přece na dovolené.” řekla na to smířlivě Marta. Už si zvykla, že Petr prostě není žádné ranní ptáče.
“Jo, ale na dokonale naplánované dovolené. Celé dopoledne lítám po procedurách a snažím se na místo dorazit včas. Bloudím po chodbách, vyptávám se a hledám ty správné dveře. A navíc se neustále svlékám a zase oblékám.” zabručel Petr a pustil se do míchaných vajíček.
Marta ho chvíli pozorovala. Aspoň mu chutná, pomyslela si.
“A proč jsi tak rozcuchaný? Dnes jsi ještě žádnou proceduru neměl, ne?”
Petr si rukou uhladil vlasy, nadechl se, jakoby chtěl něco říct, ale pak jen pokračoval v jídle. Rozpovídal se, až když dojedl.
“Když jsem se probral a zjistil, kolik je hodin, tak jsem na sebe hodil oblečení a spěchal do jídelny. Už ve výtahu se na mě jedna paní dívala dost divně, i na chodbě se pár lidí po mě otočilo. A v jídelně se mně smál hned celý stůl ženských! Znejistěl jsem. Až jedna starší paní se slitovala a prozradila mi, že mám tričko na ruby. A že mi za krkem a na boku vlají bílé cedulky. Prostě trapas. Běžel jsem se na záchod převléknout.”
“Tak to byl ten smích, co jsem slyšela.” přisadila si Marta. Ale víc se to komentovat neodvážila. Hbitě převedla řeč jinam.

Krásné slunečné odpoledne strávili společně u bazénu. V podvečer se vypravili do Schwarzenberské hrobky. Prohlídka byla dokonce zpestřená krátkým, ale působivým hudebním vystoupením. Martě se hudební vložka v neobvyklém prostředí moc líbila a ráda by si o tom s Petrem ještě popovídala. Tomu se moc mluvit nechtělo. Hrobky a hroby neměl prostě v lásce. Radši pozoroval hladinu rybníka Svět, když šli po hrázi zpět do lázní a odhadoval, kde asi bude nad rybníkem zapadat slunce. Někdy by si to mohl nafotit. Marta ho svými dotazy vyrušovala, až ho vyprovokovala k tak upřímné odpovědi, že toho později litoval.
“Když to chceš slyšet, tak jsem došel k názoru, že prostě nejsem lázeňský typ. Nehodím se sem, nebaví mě to tady. To lítání po procedurách nedávám, jíst podle hodinek mně taky nevyhovuje. A prohlížení hrobek taky nemiluju. Tohle není žádná dovolená. Prostě bych byl radši doma na zahradě nebo něco dělal v dílně.”
Martu tohle doznání dorazilo. Rozpačitě mlčela. A Petrovi brzy došlo, že trochu přestřelil. Začal svůj radikální názor trochu rozmělňovat.
“Ale nějak to tady vydržím, trasy pro cyklisty jsou tu báječné. A koupání nakonec také.”
Marta mlčela dál a klopýtala po prašné cestě vedle něj. Původně měla v plánu mu navrhnout, aby si večer šli zatancovat, ale v téhle situaci se vůbec neodvážila o tom zmínit.

V dalších dnech Marta zaznamenala, že se Petr hodně snaží, aby byl jejich pobyt v lázních co nejpříjemnější. Přestal komentovat běhání pro procedurách (pravděpodobně si zvykl), často chválil i lázeňskou stravu (bylo vidět, že mu opravdu chutná). A cyklistické trasy ochotně plánoval tak, aby vyhovovaly svou délkou a náročností i Martě. Na jednom z výletů do okolí se zastavili na občerstvení v malé výletní hospůdce. Pár stolů pro štamgasty uvnitř, pár stolů na terase pod stříškou, stojany na kola pro cyklisty. Takových hospůdek bylo naštěstí v této oblasti vyhledávané cyklisty jako naseto. O něco později si k jejich stolu přisedla i čtveřice žen, která přijela krátce po nich. Nikde jinde nebylo místo. Po rozpačitém oťukávání se ukázalo, že právě ony vyvolaly ten rozruch nad Petrovým obráceným tričkem. Dnes kupodivu Petrovi jejich přítomnost ani trochu nevadila. Naladil se na jejich vlnu neustálého vtipkování a držel s nimi krok. Takhle ho ještě Marta nepoznala. Že by se mu nakonec v lázních zalíbilo?

Od této chvíle se s nimi potkávali až nápadně často. A nejen v jídelně. Když zamířili v podvečer do vodního světa, v divoké řece samozřejmě řádila i veselá “moravská čtyřka”. Tuhle nálepku jim dal Petr, když se dozvěděl, že jsou z Moravy. Když se vydali na prohlídku zámku, u pokladny na ně narazili znovu. Když popíjeli víno v podvečer na třeboňském náměstí, moravská čtyřka musela alespoň přejít kolem. Petr byl stále ve střehu, tohle náhodné potkávání ho očividně bavilo. Až tak, že přistoupil na Martin návrh si jít večer zatancovat. Patrně automaticky předpokládal, že se tam “moravská čtyřka” objeví také.

Marta zamluvila místa ve vinárně Rondo. Od místa, kde bydleli, to nebylo daleko a skoro každý večer tam byla živá hudba. Prostředí tam bylo příjemné, víno chutné. I hudba jim vyhovovala. Večer začínal slibně. Petr si párkrát zatančil s Martou, ale byl trochu roztěkaný. Očividně čekal, až se objeví aspoň jedna z Moravanek. Místo toho přišel jejich nepříjemný soused z jídelny. Sám. A hned zamířil Martu požádat o tanec. Neodmítla ho. Jednou si s ním zatančí a dost. Ale přepočítala se. Byl dost usilovný. Pokud netančila s Petrem, musela jít s ním. Z jeho řečí jí šla hlava kolem. Moc si přála, aby aspoň přiletěla ta jeho stíhačka a přistřihla mu křídla. Pak se snažila naznačit Petrovi, že by už chtěla odejít. Ten buď nechápal nebo nesouhlasil. Nebo možná obojí. Své veselé “moravské čtyřky” se ale ten večer nedočkal. Před půlnocí se oba trochu zmoženi, ovlivněni vínem a zklamáni vývojem situace potáceli přes park zpět do lázní. Jak se dostali do postele nevěděl ani jeden z nich.

Čekalo je ráno s bolavou hlavou. Ještě že byla neděle a neměli žádné procedury. A venku bylo navíc zataženo. Společně a pomalu se rozpomínali, co se dělo včera večer. A když dali útržky svých vzpomínek jakžtakž dohromady, nakonec se tomu museli zasmát. Tahle blbě a naivně se snad nechovali od maturitního večírku! Usmiřování bylo sladké. Na snídani dorazili až pár minut před zavíráním jídelny. Hlad je vůbec netrápil, ale potřebovali pořádný hrnek kávy, aby se trochu vzpamatovali. “Moravskou čtyřku” potkali odpoledne u vnitřního bazénu. A dozvěděli se, že Moravanky chodí tančit někam úplně jinam. A tam se opravdu tancuje pro radost, nechodí tam žádní lázeňstí šviháci, ale normální lidi, kteří se prostě chtějí dobře pobavit se.

Zbytek dovolené uplynul oběma rychle jako voda. Zprávy z firmy dostávali pravidelně a vypadalo to, že firma funguje dobře i bez nich. Mohli si tak v klidu užívat všechno, co jim lázně nabízely. Ale nejvíc času stejně trávili s “moravskou čtyřkou”, protože se ukázalo, že mají řadu společných zájmů. Petr organizoval společné výlety na kolech či autem, Moravanky zase večerní program. Marta postupně akceptovala skutečnost, že se kolem Petra pohybují i jiné ženy než ona. Hlavně, že jí pomohly se definitivně zbavila pana “Nepříjemného”. Jedna z nich jim totiž zařídila přestěhování v jídelně co nejblíže k jejich stolu. Konec pobytu se ale neúprosně blížil.

Ještě že se na zpáteční cestě mohli zastavit na Vysočině za Ladou a za vnoučaty. Upřímná radost dětí ze setkání jim aspoň trochu osladila konec dovolené. Všechny děti zase o kus povyrostly a nejmladší Ema se navíc od zimy pořádně rozpovídala. A Toník s Aničkou se předháněli v tom, jak moc se už těší na prázdniny. Martina dcera byla tentokrát klidná a usměvavá, vypadalo to, že se se smrtí svého muže snad konečně vyrovnala. Nadšeně jim vyprávěla o své práci i o tom, jak tady všichni s Valentýnou v pohodě fungují. Jen Valentýna nebyla doma. V neděli prý chodí na kurz češtiny. Skoro zbytečně, protože se česky domluví perfektně. Ale baví ji to se neustále zlepšovat. Když už s Petrem seděli v autě a definitivně se přibližovali k domovu, vybavila se Martě jedna věc, kterou si neuměla vysvětlit. Před odjezdem hledala Aničku, aby se s ní rozloučila. Náhodou otevřela i dveře do Ladiny ložnice a obě postele tam byly rozestlané.