Z Vesmíru přicházejí znamení

Jsou věci mezi nebem a zemí, pro mě jsou to znamení, která mě dovedou k něčemu, o co vůbec neusiluji, a naopak věci, o které usiluji sebevíc, se prostě bez požehnání Vesmíru nedostaví.

Ne vždy jsem žila v přesvědčení, že se můj život ubírá tím správným směrem. Ale přišly i chvíle, kdy se můj pocit nakrátko změnil, a těmto chvilkám si sama pro sebe s úsměvem říkám, že jsou to drobné mince, které si ukládám na vysoký úrok.

Psal se rok 1992. Jako drobná živnostnice, z množství práce až nad hlavu a z ní vyplývající nutnosti potřebného oddychu, jsem přijala rozhlasovou nabídku vysokých škol Praha a strávila s patnáctiletým synem týden na Vltavě, z Vyššího Brodu do Boršova. V předvečer prvního vyplutí mě, coby naprostého laika, instruktor poučil, jak se drží pádlo :-) a jak se s ním nakládá, aby kánoe plula tam, kam potřebuji. Popravdě musím napsat, že to byl velice záživný týden s poznáním do té doby nepoznaného.

Abych si trochu poléčila rozbolavělou dušičku z toho, co následovalo po návratu domů, jsem si řekla, že železo se musí kout, dokud je žhavé, a tak moje zážitky z vydařené dovolené mě velice záhy dovedly ke dveřím vodáckého oddílu. A přišla další nabídka, v podobě zájezdu do Slovinských Alp na rafty na řeku Soču.

Ve velice krátkém čase na rozmyšlenou, když jsem v nedalekém parku zvažovala všechna pro a proti, si vítr lehce pohrával s listem vytrženým z jakéhosi časopisu. Upoutal moji pozornost a věřte, nevěřte, byly na něm horoskopy na inkriminovaný týden, kdy se měl zájezd uskutečnit. Text pro moje znamení Panny si už nepamatuji doslovně, ale stálo tam, že v tomto týdnu poznám celou řadu zajímavých lidí. A tak horoskop - nehoroskop, bylo rozhodnuto. Netušíc, co tento „zájezd“ bude obnášet a co mě čeká, jsem nabídku přijala. Dalo by se říci, že to byla v devatenáct let trvajícím manželství taková moje první revolta.

Při odjezdu mi bylo divné, proč nás jede autobusem jen deset, ale v Českých Budějovicích už byl autobus zaplněn do posledního místa. Cestou zabraná do myšlenek, co se asi děje doma, jsem vůbec nesledovala, co se momentálně dělo kolem mě. Z letargie mě ráno probral hlas, údajně vedoucího zájezdu: „Tak tady zastavíme, zkusíme a uvidíme …….“ Všichni vystoupili z autobusu, chlapi snášeli rafty dolů k řece a jak vidno, každý přesně věděl, čeho se chopit. Jen já stála stranou, koukala jak z jara, až se na mě jeden obrátil s dotazem:

„A ty jako co, ty tady seš do počtu, že tu jen tak stojíš?“

Uvědomila jsem si, že je to skutečně vedoucí výpravy, a zatímco děj na břehu živě pokračoval, jsem jen nesměle špitla, že se jedu jen podívat. Dodnes vidím to gesto, rezignované mávnutí rukou nad ztraceným případem :-)

Netrvalo však dlouho a přišel za mnou se slovy:

„Heleď, jsou tady čtyři kluci ze Žamberku, jedou na body, do družstva jim chybí dva členové, tak jestli chceš, můžeš se s nimi prozatím alespoň svézt. První úsek je takový langsam, druhý je o něco ostřejší a ten třetí je ten, co se pojede závod. Když se na ten třetí nebudeš cítit, kluci ti zastaví, vydrápeš se po strmém břehu nahoru k silnici a tam počkáš na autobus, který na nás čeká v cíli.“ Naivně jsem se zeptala: „Tady se pojede nějaký závod?“ a odpověď zněla: „Madam, tady jsi na Mistrovství Evropy!“. A tak jsem se svezla. Při představě, jak se budu sama po strmé stráni drápat nahoru, jsem raději zvolila cestu po vodě, ať bude jakákoliv.

Večer u seznamovacího táboráku, zřejmě díky mé dobré fyzické kondici, určitě to nebylo hezkou tvářičkou nebo mým dosavadním projevem, přišla, pro mě překvapující, další lákavá nabídka, která se v danou chvíli nedala odmítnout. A tak se stalo, že pod pseudonymem, jméno už si nepamatuji, ale byla jsem to já, kdo jel Mistrovství Evropy na raftech. Kluci ze Žamberku byli opravdu dobří, neboť, tuším z jednadvaceti družstev, jsme v pátečním závodě skončili na šestém místě a v sobotním finále na sedmém. Pár „fufniků“, coby můj podíl za umístění, mi stačilo na zaplacení kempu, a já se živá a zdravá vrátila domů.

Až po návratu, když jsem viděla v televizi záběry, jsem si uvědomila, že jsem vlastně v danou chvíli měla víc štěstí než rozumu, ale stálo to za to! Byla jsem šťastná, že mě Vesmír navedl tím správným směrem a mám další minci k uložení na vysoký úrok. ♥

Co mě zatím v životě nezabilo, to mě určitě posílilo.

Z Vesmíru přicházejí znamení

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více