Dopis

Dobrý den,
omlouvám se hned na začátku, ráda bych vás oslovila nějak víc osobně, ale nevím, kdo bude můj dopis číst.

Žijeme teď všichni v takové zvláštní době, já jí říkám uzavřená. Většina lidí právě v tuhle chvíli sedí doma a raději nevychází ven. Tedy kromě těch, kteří musí pracovat a bez nichž bychom se my všichni ostatní neobešli.

Jsou zavřené školy, děti se učí doma s pomocí rodičů, někteří rodiče si přenesli svoji kancelář do svých domovů a s ostatním světem jsou spojeni jen na dálku.

A tak jsme vlastně víceméně někde zavření všichni. A více teď rozumíme tomu, jak se cítí pacienti v nemocnici, v seniorských domovech i v dalších zařízeních, kde jsou odříznuti od svých blízkých. Oddělil nás od sebe zrádný virus, který se jmenuje covid. A my s ním teď všichni společně bojujeme.

A nejen s ním, bojujeme se svými neduhy, ale i sami se sebou, se svými obavami, strachem i osamocením.

Hodně lidí bez ohledu na věk je v tuhle dobu bez kontaktu s rodinou, snažíme se chránit jeden druhého před nákazou a chybí nám pohled do očí toho druhého nebo jen letmé pohlazení.

Ale myslíme na sebe a to je důležité. A myslíme i na vás všechny, kteří jste nyní bez svých blízkých a prožíváte bez nich smutné chvíle.

Rozumím tomu. I já to tak mám.

Jsem sice ještě jak se říká soběstačná seniorka, ale žiju sama. Dcera žije v zahraničí a ji a její dvě děti jsem neviděla už deset měsíců. A dva vnuky, kteří žijí ve stejném městě, teď dlouho neuvidím kvůli možné nákaze covidem.

A víte co? Nesedím doma a nepláču a ani se nijak nehroutím. Vyndala jsem si staré i novější fotky svých dětí i jejich potomků a prohlížím si je. A v duchu si vzpomínám na všechno, co jsme spolu zažili. Nebo si jen tak ležím na gauči a říkám si, která část mého života, který den, která hodina byla ta nejhezčí.

A pak zavřu oči a v mojí hlavě běží film plný obyčejného štěstí. Jak jsme se poprvé políbili s mým vysněným klukem, jak jsem kráčela k oltáři nebo jak jsme se báli dotknout našich novorozených dětí. Vzpomínám na svoje dětství a znova se vidím v třešňové aleji, jak lezu po stromech a pak se bojím jít domů, protože jsem se nešla pod škole domů převléknout a na stromě jsem si roztrhla novou školní červenou sukni. Nebo jak jsme s mámou a s babičkou v lese sbíraly borůvky a jak mě to strašně nebavilo a pak jsem po letech k tomu samému nutila svoje děti. A taky mám před očima, jak jsme u babičky s mojí sestrou seděly pod stolem a poslouchaly ji a její sousedky, jak si vyprávějí příběhy a přitom draly peří.

Vzpomínky jsou krásná věc, přehráváme si svůj vlastní film a ani nemusíme jít do kina. Ten film je náš život. Někdy to byl horor, někdy drama, jindy to bylo romantické, ale nejradši vzpomínám na komedie. Představte si třeba rodinnou oslavu sedmdesátin mého tatínka. My ženské jsme nachystaly spoustu jídla a pití, obrovský dort se 70 svíčičkami, sjela se celá rodina, sedíme u stolu, máma přinese ten slavný dort, kde svítí všechny ty svíčky. Všechny pohledy se soustředí na oslavence, všichni máme dojetím lesklé oči, gratulujeme jeden přes druhého a pak trochu poťouchle čekáme, jak se mu podaří všechny ty mrňavé svíčičky sfouknout. Tři, dva jedna, teď. Táta se z plných sil nadechne a v tu chvíli mu z pusy vyletí umělé zuby a usednou přímo doprostřed dortu mezi ty hořící potvory. Tímto výkonem se samozřejmě zapsal do nejlepších historek z naší rodinné kroniky. A že jich tam bylo.

Každá rodina má svoji nepsanou kroniku, každý z nás ji má. Nosíme si ji s sebou a na přeskáčku si v ní listujeme. Ty horší stránky radši přeskočme, stejně už minulost nezměníme. Ty pěkné a veselé stránky já otvírám pořad dokola. Kdyby to byla knížka mého života, měla by už pěkně ohmatané rohy.

A nejlepší na tom je, že ta knížka ještě pořád není dopsaná. A co v ní bude dál, záleží i na mě. Jasně, už nevylezu ani na Sněžku, natož na Mount Everest. V září jsem byla na výletě a po pár kilometrech jsem si odřela prsty na nohou tak, že jsem nemohla další tři dny vlézt do žádných bot. A vím, že přijde čas, kdy možná neobuju žádné boty. Jako moje maminka. Na konci svého života ležela v nemocnici a její svět se zcvrknul na nemocniční pokoj a její postel. Chodili jsme za ní a ona nám vyprávěla o svém dětství, o svém životě, o svých snech, malých vítězstvích i prohrách. Nikdy před tím nebyl čas všechny ty příběhy vyprávět a poslouchat.

Vidím ji na té posteli, jak se přes všechny zdravotní komplikace a nesnáze pořád zajímala o to, jak je venku, jaké je počasí. Protože počasím se řídil celý její život na vesnici. A tak uměla i z té postele ocenit, když vysvitlo sluníčko.

Protože to znamenalo, že na ni čeká práce a práce byl celý její život. A tak ji to sluníčko za oknem budilo k životu i v té nemocnici. A když pršelo, nebyla smutná, jen se zeptala, jaká je předpověď počasí a kdy to slunce zase vyjde.

A já vám přeju, aby to sluníčko přinášelo hodně radosti i do vašeho života.

Máme podzim, budou dny, kdy bude schované, ale jednu jistotu máme všichni. Zase vyjde.

A v těch šedých pošmourných dnech si můžete pustit váš film. Nebo otevřít vaši knihu života. Nalistujte ty stránky, kdy jste byli šťastní, a prožijte si to znova. Stojí to za to.

Vím, o čem mluvím. Já to dělám taky.

S přáním hodně zdraví, dobré nálady a toho sluníčka vás zdraví

Vlasta

Dopis

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více