Vzpomínka na moji první práci

Po úspěšné maturitě v roce 1965 jsem nastoupila ve své rodné vesnici jako účetní a se mnou i nový předseda. Byli jsme oba vedeni jako kádrové rezervy - z větší části placeni okresem. Předseda nebyl sice zemědělský odborník, ale byl starší a měl veliké organizační schopnosti.

"Zétra pojedo pro našo prvni véplato, Maruško!" volá na mne předseda.
"Ale véplata bode dělat přes 200.000 korun, mosime pro ňo jet voba dva a vzit si zbraň, na to je předpis," odpovídám já.
"Tak dobře, pojedeme spolo."

Byl krásný letní měsíc, družstvo mělo spousty brigádníků, stavělo se a proto byla tato výplata tak vysoká. Nasedli jsme do auta a odjeli do okresního města. Vezli jsme s sebou všechno - tašku i zbraň.

V bance předseda převzal peníze a jde ke stolku v rohu místnosti. Tam klidně obsah tašky vysype na stůl a položí vedle zbraň. Podívala jsem se něj nechápavě...?

"Maruško bodeme přepočítávat!"
"Ale peněžní styk je založené na důvěře..."
"Peněžní styk možná, ale moje žena vo tem neví. A kdebech ji stovko prošustroval, mosel bech se tóto zbraňó zastřelet..."

Oba jsme se dali do přepočítávání. Bylo toho hodně a nejen ve stokorunách. Tehdy jsem ještě vůbec ani neznala slovo psychiatr - ale podle chování zaměstnanců banky, kteří se na nás chodili dívat jsem pochopila, že jsme asi podobni cvokům.

Všechno bylo v pořádku a předseda mi předal plnou tašku peněz se slovy:
"Zavez to dom a ať je véplata do třech hodin vodpoledne nasáčkovaná a vehlášená, já zde mám ještě schuzo!"
"Autobus ož mě vodjel" ozývám se nesměle.
"Te si nejak poradiš. A abech nezapomněl, zbraň si vezmo pro jistoto s sebó..."

Zůstala jsem stát v Prostějově na náměstí s taškou plnou peněz a přemýšlela, co dělat. V mé hlavě se zrodila jen jediná myšlenka - použít stop.

"Nikdo přece nemůže vědět, že vezu tolik peněz," myslím si v duchu a odvážně kráčím přes město na výpadovou silnici. Jdu, ale mám smůlu. Je polední čas, celkem nic nejede - anebo většinou odbočuje.

Nemám mnoho zkušeností se stopem a tak jdu, jdu...

A nejsem ani na takové pěší cestování moc vhodně oblečena a obuta. Mám na sobě černou úzkou minisukni, lehkou halenku, punčochy a vysoké podpatky.

Vtom uslyším za sebou zvuk motorky a ta vzápětí u mne zastavuje. Ochotný řidič se mne sám ptá:
"Nechcete se svézt, slečno?"

Dívám se na motorku. Je to sice stará Zetka, ale v duchu si myslím:
"Má to dvě kola, jede to a v té sukni to snad taky přežiji..."

Nic netušíc jsem si sedla na sedadlo, v jedné ruce držím tašku s penězi, druhou mám na zadním držadle motorky. Motocyklista se rozjel a teď začalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala. Řidiči stačila k řízení jedna ruka a druhou mi začal osahávat nohu. Zděsila jsem se. Hlavou se mi mihla myšlenka - sexuální typ.

"To jedeme krásnou krajinou, to je přímo pohádka," začínám používat svou výmluvnost ve víře, že obrátím pozornost řidiče jinam.

Ale ten se jen pootočil, pohrdavě usmál a ruka stále výš a výš.

Nechci se ještě vzdát...?

"Víte, pane, budu se vdávat, neměl byste si dovolovat," zase jen pohrdavý úsměv a ruka výš.

Teď už začínám být bezbranná. Skočit z motorky za jízdy by bylo šílenství a také nejsem oblečena na útěk - spíš na parket. Nevím si rady. V duchu si jen představuji, že se blížíme k hlubokým lesům, odhaduji řidičovu fyzičku, s kterou se naprosto nemohu srovnat, a začínám si představovat, že řidič někde odbočí a zjistí v tašce tu dávku peněz. Úplně lituji, že nemám u sebe zbraň, avšak vím, že bych ji nedokázala použít ani v sebeobraně.

V nejtěžší chvíli mi už jen napadne prosit o pomoc nejvyšší, a tak v duchu ihned letí moje střelné prosebné modlitby k Pánu Bohu.

Blížíme se k malé vesnici. Řidič se na mne obrátí se slovy:

"Já před vesnicí zastavím, přejedu sám a na konci na vás počkám. Ale musíte mi slíbit, že za mnou přijdete."

Snažím se ovládat. Slézám klidně a dívám se řidiči do očí a bez pocitu viny mu do těch očí lžu:
"Ano, přijdu za vámi..."

Stojím a dívám se, jak motorka odjíždí. Až mi zmizí z očí, teprve se uvolním a vydechnu si. Teď už vím, že jsem zachráněna.

Jenže co dál, vždyť domů to mám ještě tak daleko. Postavila jsem se doprostřed silnice. Musím jet dál stopem, na konci vesnice na mne čeká někdo velice podivný...

Slyším zvuk auta. Roztáhnu obě ruce a donutím auto zastavit. Tentokrát jsem měla štěstí. Ve starším autě je řidičkou žena.

"Prosím vás pěkně, paní, já se potřebuji svézt, vemte mě s sebou..."
"Ale slečno, s tím nepočítejte, já jsem ještě nikdy nevezla stopaře, a že jsem zastavila - bylo to jen proto, že bych vás jinak zranila..."
"Jenže já nutně potřebuji jet. A teď si všímám, na autě máte přivázaný stoleček, kdyby se vám nějak uvolnil, alespoň bych vám ho pomohla upevnit."
"No, stabilitu nemá nejlepší, to je pravda. A tak víte co, slečno, posaďte se."

Auto se rozjelo, na konci vesnice míjíme motorku. Já se na předním sedadle úplně zmenšuji, ale dokáži se přes sklo podívat na "svého řidiče." Ten se se mnou loučí pohledem - je to pohled vraha.

Pomohla jsem výplatu i nasáčkovat a vyhlásila ji vesnickým rozhlasem. Takže peníze se dostaly v pořádku do rukou všem těm, kterým patřily. Večer jsem se potkala s předsedou.

"Maruško jaks dojela? Já jsem měl pech, pichl sem, mosel sem předělávat kolo. Tes to měla meslim snazší."
"No, ani moc ne," pokyvuji záhadně hlavou.

Tato první výplata byla tragikomická, při další se již všichni naučili důvěřovat bance a já jsem už nikdy nevezla tolik peněz stopem...