Návraty - Klopotná cesta podvědomím

Jakási až depresivní nálada mě najednou svírá. Cítím, jak moje smysly ochabují a něco mě nutí vstát a jít ven. Otevřel jsem dveře a kráčím kamsi do pološera, do otevřeného prostoru, který není ničím ohraničen a ztrácí se kdesi daleko v mlze obzoru. Nohy se mi boří do silné vrstvy jakési zvláštní hmoty, která zpomaluje moje kroky.

Uprostřed pusté pláně stojí dívka. Stmívá se, jen okolo ní se mihotá jakási aerosolová, mlhavá záře. Stojí a nehýbe se. A hledí na mne. Jako bych cítil její objetí a teplo jejího těla. Její zjev je jak magnet. Přitahuje mne. Brodím se pomalu k ní a těším se na ten okamžik, kdy se jí dotknu, kdy ji budu moci obejmout a cítit pod rukama její tělo. Už jen vztáhnout ruku, dotknout se jejích vlasů. Natahuji k ní ruce, ale ta dívka mizí, chiméra se rozplývá a ta mlhavá záře zvolna pohasíná. A já stojím opuštěný uprostřed nekonečné, setmělé pláně. Docela symbolický konec jednoho zajímavého snu.

Říká se, že sny jsou obrazem duše. Na první pohled je tu však zjevný rozpor. Na jedné straně starý muž, vyťukávající pomalým staccatem hole podzimní čas svého života a na druhé straně dívka, přelud, chiméra, rozplývající zvolna v mlze mizejícího mládí. Opět ten tak nostalgicky máchovský motiv. Když si znovu a znovu pročítám řádky této knihy, kvůli snad již posledním textovým korekturám, uvědomuji si, že ten můj, trochu zvláštní, sen má svoji logiku. Není vůbec jednoduché ponořit se do vlastní minulosti tak hluboko, že člověk cítí opět ten neklid, bezcílnou touhu po něčem, co nemá ještě konkrétní obrysy, rodící se city a podvědomou touhu po kontaktu s druhým pohlavím. A to fyzické v tom nehraje v žádném případě tu hlavní roli. Jednou, ještě v Praze, jsem viděl na lavičce v parku mladíka s roztodivným účesem a několika náušnicemi v obou uších a vedle něj seděla dívka s účesem podobným a ještě k tomu obarveným na křiklavou červenozelenou barvu. Určitě jim nebylo víc než šestnáct, sedmnáct let. Tulili se k sobě, drželi se za ruce a ona měla zavřené oči. Já jsem málokdy vybočil z obvyklého standardu oblékání a nošení náušnic bylo v době našeho mládí pouze výhradní záležitostí dívek a žen. Když jsem si ale odmyslel ten jejich extravagantní účes i oblečení, díval jsem se najednou sám na sebe. Spatřil jsem dva milence, objímající se v šeru lochotínské noci na malém travnatém plácku před altánem, spatřil jsem oprýskanou lavičku, zcela skrytou mezi hustým porostem akátů nad třebíčskou Jihlávkou, a uvědomil jsem si, že ti dva pankáči teď prožívají určitě něco podobného, co já tenkrát před jedenapadesáti lety. A je úplně jedno, jestli mají na hlavě číro, nebo standardní účes, je jedno, jestli je rok 1963, nebo rok 2000, nebo třeba rok 1800. A v té chvíli jsem těm dvěma mladým před sebou upřímně záviděl. Ten pocit dospívání a nejasné touhy, touhy po kontaktu s nějakým blízkým člověkem, ten je věčný, bez ohledu na čas a momentální společenský úzus doby.

Když jsem se rozhodl dát dohromady těchto pár vzpomínek na své mládí a pokusit se dát jim knižní formu, netušil jsem, jestli to bude někoho zajímat. A už vůbec jsem netušil, jak hluboko a daleko budu muset cestovat svým podvědomím proti proudu času. Ten jeden sen s jeskyní v údolí a ten druhý, s chimérickou dívkou, která se mi rozplynula před očima, mě přesvědčily, že to byl ponor až bolestně hluboký.