Život je prevít

Život je prevít. Pořád na nás chce, abychom byli aktivní, abychom se pořád o něco starali, abychom se vzdělávali a také pracovali. Očekával jsem od života trochu přívětivější tvář. Ale on mne stále k něčemu nutil.

Ve věku jinošském jsem například očekával, že mi budou děvčata padat sama do náruče. Tady jsem se ovšem zklamal, když jsem musel v potu tváře dobývat jejich srdce a následně i jejich separé. Pocit vítěze mi po úspěšné zteči však přinesl náležité sebevědomí a satisfakci nad faktem, že moje námaha byla přece jen dílčím způsobem odměněna.

Zkažen některými sladkobolnými romány a prvorepublikovými filmy mizerné kvality jsem při vstupu do reálného života očekával nějakou milou, hodnou dívenku z vesnické chaloupky a románek á la Mrštíkův příběh Pohádka máje. Ale ouha. Tady jsem narazil neobyčejně tvrdě.

Život je skutečně prevít. Neupozornil mne včas, že takové milé dívenky existují jen v pohádkách a v těch již zmíněných filmech, a hodil mne rovnýma nohama do tvrdé reality až příliš emancipované skutečnosti. Trvalo pěkných pár let, než jsem se z toho bludného kruhu nepřízně života vymanil.

A tak jsem ze střípků života postupně skládal mozaiku nejen toho, co už bylo, ale i toho, co možná ještě bude, toho, co mne čeká, abych byl schopen tomu neznámému životnímu osudu v budoucnu vůbec čelit.

Skepse mne snad nakonec naučila i žít. A možná i díky tomu, že život byl prevít a nedal mi vůbec nic zadarmo. Ale abych tomu životu zase tolik nekřivdil. Přes všechna splněná i nesplněná očekávání přinesl občas i nějakou tu nadhodnotu, která očekávaná nebyla a která v dostatečné míře kompenzovala ostatní stinné stránky mojí stávající existence.

Životní mozaika se i dnes stále plní drobnými střípky a je jen otázkou času, kdy se její rámec zcela vyplní. Ale než ten okamžik nastane, očekával bych od života přece jen trochu jemnější zacházení. Nemusel by mne a mé nejbližší tak usilovně stíhat různými zdravotními maléry, příjmové položky na běžném účtu v místech, kde figuruje správa sociálního zabezpečení, by mohl posunout do podstatně vyšších čísel, abych mohl konečně naplnit některá očekávání, která se mi honila hlavou ještě v dobách dávného mládí a která mi život dosud odepřel.

Co vlastně ještě od života čekat? Stýskat si nad tím, že většina našich životních plánů nebyla naplněna? Holý nesmysl. Já kupodivu ještě nechci bilancovat. V té životní mozaice je totiž ještě kousek volného místa. Avšak o svá současná životní očekávání se raději s nikým dělit nebudu. Nechci být za blázna. Pořád věřím tomu, že život mi ještě, alespoň na malou chvíli, ukáže svou příjemnější tvář.