Marta a pan Konipásek

Tento příběh je volným pokračováním předcházejících příběhů s názvem Marta.
Období po operaci nebylo pro Martu nijak příjemné. Radost z toho, že operace a následná vyšetření dopadla dobře, byla brzy pohlcena problémy vyvolanými hormonální nerovnováhou. I když poctivě užívala léky, neměla dlouho pocit, že by se cokoliv výrazněji zlepšilo. Často se jí motala hlava, cítila se unavená a slabá, i když skoro nic nedělala. Buď neměla vůbec chuť něco jíst, nebo měla strašnou chuť na sladké. To si neodpírala, a tak dokonce pár kilo přibrala. Když se rozhodla, že bude dělat dlouhé procházky, aby nabrala trochu kondici, začalo pršet a nepřestalo několik dní za sebou. S trvalým deštěm se objevila častá bolest kyčlí. Marta si připadala hůř než porouchaný stroj. A ještě horší to bylo, když se na sebe podívala do zrcadla. Tu oteklou osobu s otráveným výrazem radši ani nepoznávala.

Proč jí nikdo neřekne, že se tolik změnila? To Petr nic nevidí? Vlastně se nedávno jen tak mimochodem zmínil, že je nějaká oplácaná. Navíc doma chodí pořád v pyžamu nebo v županu. A moc dalších lidí ji v poslední době nevidělo. Snad jen Petrova dcera Lenka, ale ta měla vždycky naspěch. Stejně jako její syn, který se občas stavil, ale byl kompletně myšlenkami úplně jinde. S Ladou komunikovala jen po skypu, i ta má svých starostí dost. Ostatně, kdo by se chtěl ztrácet čas s takovou unaříkanou ženskou! Marta dospěla k rozhodnutí, že tenhle podivný stav nemá cenu prodlužovat. Domluvila se s lékařem na předčasném ukončení pracovní neschopnosti a předsevzala si, že se co nejrychleji vrátí do normálního života. Zašla si k holiči a na kosmetiku. A dokonce se odvážně se postavila na váhu, aby zjistila kolik během nemoci přibrala. Číslo, které na váze viděla, ji málem rozplakalo. Ale byla odhodlaná. Zvládne to. Musí. Už kvůli sobě.

Ráno Marta překvapila Petra, když se s ním začala chystat do práce. Během cesty autem mu stručně řekla, proč se tak rozhodla. Prostě se chce vrátit do normálu, aby se z toho doma nezbláznila. Hlava nebo kyčle ji mohou bolet i v práci, ale potřebuje být v kontaktu s lidmi. Potřebuje se zabývat něčím jiný než sama sebou.
"I mně už trochu chyběla ta rozhodná a podnikavá žena..." podotkl Petr.
"Tak proč jsi nic neřekl?"
"Nevěděl jsem, jak se ve skutečnosti cítíš. Každý den to s tebou vypadalo trochu jinak. Někdy i dost děsně."
"Asi máš svatou trpělivost..." povzdechla si Marta.
"Lenka se mi snažila vysvětlit, co se s tebou děje. Moc jsem tomu nerozuměl, ale doufal jsem, že to časem bude lepší."
"Jsem ráda, že jsi nepřestal doufat. Nechtělo se mi o tom moc mluvit. Ani já sama jsem často nechápala, co se se mnou děje." potvrdila Marta.
"Pro lidi ve firmě to bude překvapení, nikdo nečeká, že přijdeš." řekl Petr, když zastavil auto na firemním dvoře.
"Tím líp, aspoň uvidím, jak to tu fungovalo beze mě."
Poslední věta už byla trochu s nadsázkou, protože Marta byla v kontaktu s lidmi ve své firmě po internetu. Každý den sledovala, co se děje, zpovídala Petra a pravidelně kontrolovala hospodaření firmy.

Během dopoledne si obešla celou firmu, a pár slov prohodila s každým z přítomných zaměstnanců. Byla příjemně překvapená, jak byli potěšení, že se vrátila. A jak upřímně jí přáli dobré zdraví. A jen tak mimochodem se dozvěděla i řadu dalších věcí, informací i nápadů. Většina zaměstnanců před ní pochválila i Petra. Za to, jak si uměl zorganizovat práci, aby byl schopen Martu zastupovat. A přitom ještě dokázal koučovat svého zástupce. Prostě všechno fungovalo tak, jak má, a ostatně to bylo vidět i na číslech. Mohla si oddechnout, jedno těžké období je snad už za ní. Když se vrátila do své kanceláře a dosedla na svou pracovní židli, přepadla ji únava. Tolik toho už dlouho nenachodila. Ale musí to nějak vydržet!

Přesto z práce odešla trochu dřív než obvykle. Unavená, ale spokojená. Snad se její život vrací zase do normálu. Převlékla se a s chutí si lehla, aby na chvíli ulevila unaveným zádům a nohám. Netušila, že usne únavou. V posledním záchvěvu bdění si uvědomila, že dole před domem na lavičce seděl pan Konipásek. Seděl jaksi schouleně, ani ji nepozdravil. Neměla se ho zeptat, co s ním je?

Když se probudila, zjistila, že prospala dvě hodiny. Ale cítila se svěží, nic ji nebolelo. Chtěla se pustit do vyndávání nádobí z myčky, ale najednou si uvědomila svou poslední myšlenku před usnutim. Vzpomněla si na pana Konipáska a vyklonila se z okna. Stále tam seděl. A schoulený byl snad ještě víc. Rychle si oblékla bundu a běžela dolů po schodech. Aby se mu tak něco stalo! Zatřásla s ním. Probral se a zmateně se rozhlížel kolem sebe.
"Co tu děláte, pane Konipásek? Usnul jste?" zeptala se, ale odpovědí jí byl jen udivený výraz.
"Víte, kdo jsem?" zeptala se znovu a naléhavěji. Starý pán se na ni konečně podíval a malinko reagoval zvednutím koutků úst.
"Přece paní Martička z prvního poschodí..."
"Proč tu spíte na lavičce, zapomněl jste si klíče?" pokračovala Marta a posadila se na lavičku vedle něj.
"Klíče přece mám." odpověděl a jako důkaz je vyndal z kapsy a držel je v chvějící se ruce.
"Proč tedy nejdete domů, vaše paní má o vás určitě starost." snažila se ho trochu rozmluvit.
"Nechci domů. Moje paní tam není." odpověděl slabým hlasem a ještě víc se schoulil do kabátu.
Teď se Marta znovu lekla. Že by si nevšimla, že paní Konipásková zemřela? Vlastně tu několik měsíců nebydlela, stát se to mohlo. Oba manželé byli určitě o generaci starší než ona.
"I tak musíte jít domů, tady byste za chvíli nastydl. Ženou se zase mraky a bude pršet."
Teprve po dlouhém a důrazném přemlouvání se starý pán zvedl a spolu stoupali po schodech do domu. Aby ho Marta dostala domů, slíbila mu, že si s ním vypije aspoň čaj. A přitom se dozvěděla, co ho trápí. Jeho žena leží už druhý týden v nemocnici, je po operaci se srdcem. Bylo to dost narychlo, ale operace snad dopadla dobře. V nemocnici jsou však od pondělí zakázané návštěvy a on nemá se ženou žádný kontakt. A hlavně není zvyklý žít sám. Jsou spolu skoro padesát let a nikdy nebyli od sebe na víc než pár dní. Jejich dcera žije v Londýně, syn s rodinou bydlí na Slovensku. Ale kontakt s nimi udržuje hlavně jeho žena. Ta má mobil a umí to i na počítači. Chodila do kurzu, aby se s počítačem naučila. Jen on to odmítal, byl přesvědčený, že to je zbytečné. A teď si s ničím neví rady. Vlastně si sedl na tu lavičku, protože se mu nechtělo do bytu, kde se cítil sám a bezradný a všechno na něj padalo. A napadlo ho, že by se vůbec nic nestalo, kdyby na světě nebyl.

Marta byla ráda, že se starý pán rozpovídal. Pozorně naslouchala, upíjela po doušcích čaj a rozhlížela se po pokoji. Na stěnách byla spousta obrázků a fotografií. Na okně živořící květiny, v koutě pokoje malý stolek se starým stolním počítačem. A netrpělivě tikající nástěnné hodiny. Ukazovaly půl sedmou. Teď by ji mohl začít pro změnu hledat Petr. Ale ten by zavolal na mobil. Teprve teď ji to napadlo. Pan Konipásek měl číslo na svou ženu naštěstí napsané v kalendáři. Naťukala ho do svého mobilu, vytočila a předala mu jeho paní. Vzal si ho od ní opatrně, ale jen uslyšel její hlas, úplně se rozzářil.
"Pořádně si popovídejte, a až skončíte, přineste mi mobil nahoru." řekla a zvedla se od stolu. Potichu za sebou zaklapla dveře od bytu. Nevěděla, zda ji starý pán vůbec vnímal.

Petr už byl doma. Marta mu hned převyprávěla příběh pana Konipáska. Dohodli se, že by mu mohli dát Martin starší již nepoužívaný mobil. Pokud bude souhlasit. A samozřejmě, pokud se ho naučí používat. Marta měla v příštích dnech o zábavu postaráno. Téměř denně se na chvíli zastavila u svého souseda, který se stal jejím pilným žákem. Nejenže postupně zvládl používání chytrého mobilu, ale troufl si i na počítač a zvládl na něm alespoň základní dovednosti. Marta ráda pozorovala, jak se jeho světlemodré oči vždy rozzářily, když komunikoval se svou ženou nebo s dětmi. A v koutku duše ji hřálo, že se o to trochu zasloužila.

V nastalém shonu Marta si ani nevšimla, že její zdravotní problémy postupně vymizely. Každý den bývala nekonečně unavená, ale i šťastná. I Petr vnímal tu pozitivní změnu své partnerky. Jen ji potřeboval trochu usměrnit, a tak se jednoho víkendového podvečera zeptal, jestli bude mít chvíli času i na něj. Měla.

Marta a pan Konipásek

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více