Poslední prosluněná zářijová procházka

Je čtvrtek 24. září. Sluníčko za okny láká k procházce a nic nenasvědčuje tomu, že by se měla splnit předpověď počasí na pátek se skokovým téměř zimním zlomem. Rozhodla jsem se rázem - nebudu čekat, jestli se splní, a dnešek strávím venku.

Do batůžku házím petku s vodou a tradá k Labi. Pod mostem to nabírám vlevo směr zdymadla. Ta fotogenicky září v ranním slunci. Posuďte, jak vypadá rozdíl před a za zdymadly proti světlu. Ráda bych fotila nějaká ta barevná podzimní kvítka, leč labský břeh podél cyklostezky se pečlivě seče a kvítka aby se hledala na kolenou lupou. O nějakém motýlovi nebo hmyzu si můžu nechat zdát. Pár divokých kačen mi zamává na pozdrav a já pádím domů.

Rovněž čas po "O" věnuji mým častým a oblíbeným toulkám za městem. Přes třicet let tam probíhá těžba štěrkopísku a krajina se tím pádem zcela změnila. Nyní je tam soustava jezer, z nichž to nejstarší je už úplně zarostlé rákosím. Jezera jsou v létě oblíbeným cílem koupání chtivých spoluobčanů. Není to sice zdaleka ideální místo, ale jiné v okolí nemáme. Jak těžba pokračuje a vodní plocha se zvětšuje, voda ustupuje. Nad hladinu vystupují ostrovy a v některých místech už se vůbec plavat nedá. Tipuji, že v posledním jezeře je voda od bývalého břehu už takových padesát metrů. Na druhé straně jezer za malým lesíkem je račická dva kilometry dlouhá veslařská Labe aréna a tam se rovněž s poklesem vody potýkají. Přes začínající podzim je teplý den a pár nadšenců, libujících si, že voda je jako kafíčko, jsem potkala. Zašla jsem i dál než obvykle, a to do lesa za jezery. Nikdy jsem dál za vodu nedošla a nyní s překvapením hledím na hustý neprostupný les, který protíná pěkná lesní cesta.

Nyní však nemám čas projít les celý, a tak si umiňuji, že se tam vrátím cíleně. Při pohledu na hodinky si velím čelem vzad a beru to stylem ráz dva. Cizí neštěstí člověka potěší, tak se vám svěřím, že jsem se rozhodla pro zkratku po vyschlém dnu. Bláto vypadalo suše a tvrdě, leč po asi čtyřech krocích ukázalo svou pravou tvář. Moje bota zahučela do hnědého cosi a druhá ji následovala. Foťák na krku se rozhoupal a bláto se rozhodlo se mnou kamarádit. Obalit mě celou se mu však nepodařilo, zvítězila jsem! Po prvotním úleku jsem pak seděla na břehu v suché trávě, vším co mi přišlo pod ruku škrabala bahno z bot a děkovala prozřetelnosti, se kterou nosím v batůžku vlhčené ubrousky. Ale to už jsem pod modrou oblohou pozorovala takových čtyřicet labutí zdobících modrou vodu a smála se, že budu mít na co vzpomínat.

Věříte, že jsem za ten den našlapala 13 km?

A meteorologové měli pravdu. Páteční ráno bylo šedé, z nebe padaly provazce vody a teploměr skočil dolů o nějakých deset stupňů.