Dětský sen

Bylo mi kolem 7 let, když se mi dostala do rukou knížka „O letadélku Káněti“. Zamilovala jsem se, mimo jiných, do této knížky a stále jsem se k ní vracela.

Vžila jsem se do role dvou asi devítiletých chlapců, kteří vyrůstali poblíž letiště. Sledovali pilota, jak zkouší letadla. Zalíbílo se jim malé letadlo, které pro svou malou velikost dostalo název Káně. Pilot jim předvedl, jak se s ním létá, a tak si to jednou vyzkoušeli. Samozřejmě tajně. Po tomto průšvihu je ale pilot začal učit létat a předvedli své umění i před diváky.

Mockrát jsem si přála toto vyzkoušet a v dětské představivosti jsem se vžíla do role jednoho z chlapců. Samozřejmě sen je sen, ale…

Nedávno jsem se rozhodla a pilotování malého sportovního letadla jsem si vyzkoušela. Bylo to na třikrát. Poprvé půl hodiny nad Beskydami a instruktor mi svěřil knipl do ruky maximálně na pět minut a při tom si knipl držel a vyrovnával sám. Byla to nádhera, ale nebylo to ono. Aspoň jsem více fotila.

Po druhé to bylo tři čtvrtě hodiny, směr Slezská Harta, Kružberská přehrada, Poruba a zpět. Tentokrát jiný instruktor mne nechal pilotovat asi 15 minut, ale veškeré malé nedostatky okamžitě opravil sám.

Ani to mne moc neuspokojilo, i když pohled i let byl nádherný. Počasí nám přálo.

Stále to nebylo ono, a tak jsem se rozhodla do třetice. Hodinové pilotování. Byla jsem trochu překvapená mladou 21letou instruktorkou Karin a po domluvě, že tentokrát bych chtěla letět nad Jeseníky, souhlasila.

Z Mošnova jsme vzlétli za nádherného slunečného dne a hned nahoře mi Karin vysvětlila řízení. Pochopila jsem, a tak mi řekla: „ Můžete to zkusit“, chytla jsem si knipl a Karin mne to nechala vyzkoušet. „Doleva, doprava, dolů, nahoru. Super a teď můžete letět sama.“ Trochu se mi třásly ruce, zvláště když jsem postřehla, že Karin dala své ruce na kolena, ale za chvíli jsem se uklidnila. Abych neletěla mimo kurz, tak mne zprvu upozornila, trochu doprava nebo čumák trochu dolů. „Najděte si před sebou nějaký bod a toho se držte.“ Potom už bylo vše nádherné. Zvládla jsem vyrovnat i letadlo, když do nás narážel silný vítr. Pomohla mi rada držet se nějakého bodu.

„Nebojíte se?“ zeptala jsem se.

„Ne, já si to užívám, jde vám to skvěle“

„Tak to mi nikdo neuvěří, že pilotuji sama“ řekla jsem nadšeně.

„Jak to, že ne?“ řekla Karin a zvedla ruce nad hlavu, aby mne ujistila, že to je opravdu jenom na mně. Párkrát jsem ji poprosila, aby to vzala za mne. To, když jsem si chtěla udělat nějaké snímky, poté jsem se opět chopila kniplu a Karin si hned položila ruce na kolena. Tentokrát jsem stačila sledovat i okolí a vše, co mi Karin ukazovala. Viděla jsem zpustošené lesy od kůrovce. Škoda, že jsem si to nestačila vyfotit, protože jsme byli nad nimi. Letěli jsme nad Slezskou Hartou, Kružberk…až nad Jeseníky. Počasí se začalo kazit, ukázaly se škaredé mraky. Když jsme doletěly nad Jeseníky, nebylo vidět na krok. To si Karin převzala řízení, otočila to a nasměrovala zpět. Vyletěly jsme z nejhorších mraků a Karin mi opět předala řízení.

Mohu říct, že jsem si to tentokrát užila parádně. Dokonce při pohledu před sebe jsem měla pocit, že stojíme ve vzduchu na místě. Při pohledu dolů, ale bylo jasné, že se mi to jen zdá. Přiblížily jsme se k Mošnovu, a když jsem viděla přistávací dráhu, bylo mi jasné, že můj parádní zážitek, necelé hodinové řízení malého letadla, skončil. Karin si přebrala řízení a my přistály.

Samozřejmě, že jsem si při tom letu vzpomněla na již zmíněnou knížku a řekla jsem si, že dětské sny se mohou někdy splnit. I když skoro po 60 letech.

Nádherný zážitek, který mi nikdo nevezme a na co budu dlouho vzpomínat.

A věřím, že to rozhodně není můj poslední let…