Podzimní bloudění

Je sobotní podvečer. Třetina listopadu je za námi a já po dalším namáhavém dni spěchám nahoru do pokoje. Jdu odpočívat.

To vám byl letos opravdu divný rok. Jaro, a hlavně teplo slunečných dnů, nám všem moc scházelo. Pak se rozběhlo něco, co se ještě nezastavilo ani dnes, na Svatého Martina. Muškáty u dveří stále kvetou, ve skleníku zrají papriky a každý týden do domu odnáším kyblík zeleniny. Slunko zřejmě přešlo na nějaký atomový výhřevný pohon. Voda byla skoro na příděl, přesto se vegetaci dařilo, jak už dlouho ne.

V sobotu dopoledne jsem odnosila do sklepa pytel brambor, pytel cibule a voňavá jablka a odpoledne zavařila poslední kompoty z dýně. Ve spíži praskají únavou regály plné námi zpracovaných výdobytků naší zahrady.

Stihli jsme letos postavit lešení a natřít dřevěný štít domu, pokáceli jsme starou švestku a zasadili meruňku. Lískový keř u plotu je ostříhaný a v jeho koruně se ve větru provokativně pohupují jehnědy. Zahrada je zrytá, shrabané listí leží na kompostu.

Brzy se stmívá, a tak si konečně s hrnkem voňavé kávy sedám v ten sobotní večer nahoře v pokoji k počítači. Odpoledne upečený jablečný štrůdl voní po schodišti a navodí představu vánoční pohody. Při brouzdání internetem čas strašně rychle uběhne. Vedle počítače mi leží na stole mobil, co kdyby někdo volal?

Z horní police stolu na mne tiše shlíží dva páry modrých strašidelných očí nedávno koupeného routeru. Vypínač stropního světla je umístěný u dveří při východu z pokoje. Na poslední chvíli se rozhoduji sejít do přízemí a sledovat v televizi oblíbenou taneční soutěž. Rychle, ale ne zběsile ukládám do spánku notebook, popadnu hrnek od kávy, v pravé ruce mobil, levá ruka zhasíná světlo lampičky.

A nastává tma. Oči přivyklé světlu reagují pomalu. Bydlím v tomto domě sedm let a troufám si napsat, že trefím z pokoje i po hmatu. Ještě si vzpomínám, že jsem si za sebou způsobně zasunula židli ke stolu. Otáčím se za pravou rukou a levou popleskávám okraj dvojpostele ze strany od okna. Odkláním se do prostoru, kam podle mne dojdu ke dveřím. Kráčím pomalu s rukou napřaženou před sebe a občas ji vytočím do strany, kde by už měl být dveřní otvor. Tma se jen pomalu rozplývá a žaluzie stažené až nadoraz si dobře střeží své tajemství. Jsem jako bájný Orfeus, ztracený někde v podsvětí… Najednou zvednu hlavu a už skoro panikařím, když spatřím nad sebou světýlka routeru, ale jsou bohužel v místě, kde podle mne vůbec nemají co dělat! Pokoj má plochu asi 25 m čtverečných. Mám dojem, že chodím stále dokola. Pane Bože, přece jsem tady tak šla už mockrát za tmy a najednou…Stále se rozháním i s hrnkem v ruce a hledám stěnu, ale pořád nic. Až mi projde hlavou: tady to místo, to je asi vstup do nějaké „černé díry“. Vůbec jsem si po celou dobu neuvědomila, že v ruce držím mobil…a ještě pořád s tím hrnkem v ruce, krucinál…Zůstanu stát a se srdcem někde v krku hrábnu po displeji, och, konečně světlo, a kde to jsem? Stojím zády k oknu, skoro nadosah rohového výklenku, kolem kterého stačilo udělat krok – ale tím správným směrem, a byla jsem u vypínače! Uf. Ten, kdo to nezažil, neuvěří. Nejhorší ze všeho byl ten moment, kdy jsem měla pocit, že se v té tmě propadám někam do ztracena.

Je neděle, pozdní večer a z horní police stolu mne neúnavně sledují dva páry modrých očí. Ještě pořád jsem se nevyrovnala se svým blouděním v temnotě. Jak je možné, že jsem se do ničeho neuhodila a nedotkla se, kromě postele, něčeho jiného v pokoji?

Sám život nás neustále překvapuje něčím novým, dosud nepoznaným a někdy se nám stane, že máme pocit, jako bychom se vznášeli ve vzduchoprázdnu.

Jsem zrozena v zemském znamení a dávám přednost pevné půdě pod nohama, tento zážitek je důkazem toho, že se kolem nás dějí věci, které nedokážeme pochopit, ani vysvětlit.

Podzimní bloudění

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více