Letí tady drak!

“To je moje, vrať mi ji”, křičel Adámek a tahal bratra za rukáv.
“Já mám žízeň,” bránil se Martin a otáčel se k němu zády. Moc mu to nešlo, pás dětské autosedačky mu moc volnosti neposkytoval.
“Já se chci taky napít. To je moje, ty sis už všechno vypil,” hlasitě povykoval Adámek a dál se sápal po plastové lahvičce s limonádou.
Ani jeden si nevšímal, že se babička snaží hádku uklidnit, a dál se prali o pití. Adam cloumal Martinovým rukávem, ten se po něm oháněl druhou rukou a při tom nechtěně malého brášku uhodil do hlavy. Adámek se rozplakal ještě víc.
“Tak dost,” zahřměl najednou děda od volantu.
“Okamžitě tady bude ticho, nebo vás vysadím a domů jdete pěšky! Martine, vrať mu to!”
Na zadním sedadle se okamžitě rozhostil klid. Děda se zlobí málokdy, ale když už, tak to stojí za to.
Martin naštvaně podal láhev na vedlejší sedadlo. Adámek ji popadl, vítězoslavně se ušklíbl, maličko z ní upil a pak si ji pečlivě uložil vedle sebe do kapsy ve dveřích auta.
——————-

V autě bylo ticho, teplo, jen motor tlumeně hučel.
“Co dělají kluci?” zeptal se dědeček. Babička se pootočila dozadu a usmála se.
“Spí, byli už moc unavení!”
Dědeček se zasmál také.
“Aby ne, Dinopark, koupaliště, pizza, zmrzlina! Měl jsem strach, že jim bude špatně!”
Cihlově červený chevrolet dál uháněl silnicí. Blížil se večer a na loukách okolo cesty se začala zvedat mlha.
“Začíná pršet a podívej, jaká se zvedá mlha. Budeme muset jet pomalu.”
Mlha houstla a začalo drobně mrholit. Děda byl rád, když se na kraji silnice objevila světla benzínové pumpy. Zabočil ke stojanu, natankoval benzín a zašel do budovy zaplatit.
“Mohl by mi koupit kávu,” vzpomněla si babička, “a klukům nějaké to pití, aby se zase nehádali!”
Ohlédla se na chlapce, ale ti na zadním sedadle tvrdě spali. Babička vystoupila a opatrně za sebou zabouchla dveře.

——————–

Martin se protáhl. Co je? Co ho to drží? Aha, to je pás autosedačky. No jasně, je v autě, byli přece na výletě! Vedle něho se zavrtěl Adámek.
“Kde to jsme?” zeptal se rozespale, když otevřel oči. “A kde je děda s babičkou?”
Kluci jsou v autě sami.
“Já jdu ven,” rozhodl se Martin.
“Já taky,” začal Adámek bojovat s pásy. Moc mu to nešlo a nešikovně při tom strčil do Martina. Ten mu to okamžitě vrátil.
“Ty mě biješ! Já to řeknu mamince!” rozfňukal se Adam a Martin do něj schválně strčil ještě jednou.
“Žalobníček jeden ubrečený, myslel si naštvaně. “Jdu se podívat sám, nechci ho s sebou!”
Vyskočil z auta a zarazil se. venku bylo vedro, divná nažloutlá mlha a zvláštní bahenní zápach. Honem se obrátil zpět k autu, ve kterém Adámek ještě stále bojoval s přezkou pásu u sedačky.
“Neumí to, neumí,” posmíval se Martin, ale natáhl ruku a pomohl mu.
Oba chlapci teď stojí vedle auta a rozhlíží se. Z husté mlhy vystupují jen nejasné obrysy a je slyšet zvláštní tlumené zvuky. Takové praskání, šramocení, pískot. Adámek se obrátil polekaně k bratrovi.
“Kde jsou děda s babičkou?”
“Půjdeme se po nich podívat!” odpovědě Martin a vyrazil první. Adámek se k němu okamžitě připojil. Nechtěl zůstat u auta sám. Šlapali po nějaké kamenité cestičce a dávali pozor, aby neuklouzli.
Náhle se v mlze před nimi ozval výkřik.
“Co to bylo?” vyděsil se Adámek. “Já se bojím!”a honem se chytil Martinovy ruky.
“Strašpytle,” ušklíbl se pohrdavě Martin. Nechtěl před malým bráchou dát najevo, že se také bojí..
Náhle se zvedl teplý a vlhký vítr. Odnesl zbytky mlhy a keře okolo stezky se prudce zakymácely. Fjú, fjú, fičelo to okolo kluků. Adámek se jednou rukou držel Martina, druhou si zakryl oči před rozvířeným prachem a smetím.
Mlha se pomalu rozplývala a kluci začali rozeznávat krajinu okolo sebe.

“Kde to jsme?” zeptal se udiveně Adámek. Martin jen pokrčil rameny a neodpověděl, jen mu pevněji sevřel ruku. Oba kluci vykročili. Kamenitá cestička se změnila na udupanou vyschlou stezku. Za hustými keři se tyčily vysoké stromy. Za zatáčkou keře ustoupily a pěšina vedla lesní mýtinou porostlou řídkou trávou. Adam i Martin se zastavili a rozhlíželi se. Pak náhle oba leknutím poskočili. Přímo nad jejich hlavami se ozval ostrý křik. Po obloze něco letělo….
“To je drak?” s vykulenýma očima se šeptem zeptal Adámek.
“To je nějaký pták,” váhal s odpovědí Martin. “Draci jsou jenom v pohádkách!” uklidňoval sebe i malého bratříčka. Protože ten pták vypadal opravdu divně. Letěl docela nízko, tak si ho mohl prohlédnout. Byl veliký, v pootevřeném zobáku mu byly vidět zuby a na křídlech místo peří měl jenom blány. A ještě k tomu na nich byly drápy. Divný pták zmizel za jedním stromem a kluci se vydali na další cestu. Ale jen udělali pár kroků, zarazili se zase. Keře po pravé straně mýtiny se bouřlivě rozvlnily, něco se tam hýbalo.
Buch, buch. Buch, buch, dunělo v pravidelných intervalech. To něco dupalo, funělo a blížilo se to. Kluci se okamžitě otočili, rozběhli zpět a pak oba najednou skočili do křoví na kraji pěšiny. Martin ucítil, že mu Adámek prudce trhl rukou a pak se pustil. Otočil se k němu a chtěl ho šeptem okřiknout, ať neblbne a okamžitě se ho zase chytí, jenže překvapeně otevřel pusu. Adámek tam nebyl. Martin byl v křoví sám.
„Adaméé,“ zašeptal Martin. Bratříček neodpověděl. Tajuplné dupání se ztišilo a bylo slyšet jen praskot větví a takové divné mlaskání.
„Nějaké zvíře láme větve stromů a krmí se,“ pochopil Martin. „Musí být asi moc veliké!“ A znovu tiše zavolal: “Adaméé!“
„Já jsem tady,“ ozval se Adámkův vylekaný hlásek.
Martin se rozhlédl kolem sebe. Stál na malém plácku v křoví. Půda pod jeho nohama byla pokryta nějakými listy a trávou. Až po chvíli si všiml, že mezi těmi listy těsně vedle něho je nějaká úzká mezera. Poklekl a opatrně listí rozhrnul. Díval se nějaké díry a v ní seděl malý Adam. Vyděšený, oči vykulené, na tváři šmouhu od bláta.
„Já jsem sem spadl,“ oznámil, jakoby to nebylo jasné. Martin si lehl na břicho a podal mu ruku.
„Polez,“ vybídl bratříčka. Chvíli se mu bratříčka vytáhnout nedařilo. Adámkovi se smekaly sandálky na vlhké stěně jámy, několikrát sklouzl zpátky. Uf, to byla fuška. Nakonec se to podařilo. Oba kluci sebou plácli do trávy a udýchaně na sebe koukali.
„Asi bychom se měli vrátit k autu,“ řekl nejistě Adámek, když se opodál opět ozvalo zafunění a praskot větví. Martin se na něho podíval a přikývl.
„Tak pojď,“ vyskočil jako první na nohy. Adámek se chytil se ho za ruku. Vrátili se na stezku a opatrně se rozhlédli. Všude klid, ticho, i to funění nyní přestalo. Kluci se rozběhli.
Honem, honem, jen ať už jsou v bezpečí zavřeného auta! Musí to už tady někde být, nešli přece po pěšině nijak dlouho!
Před nimi se stezka zatáčela do další zatáčky. Martin se do ní vřítil první, Adámek v závěsu za ním. A oba prudce zabrzdili. Na cestě před nimi stálo zvíře – silné zadní nohy, krátké přední přitisknuté k hrudi, zubatá tlama. Hlava se otáčí z boku na bok a po něčem pátrá. Raptor, malý dravý dinosaurus.
„To je … , to je …,“ vyjekl Martin a s očima navrch hlavy začal couvat. Zakopl o kámen a svalil se na zem.
Dravý ještěr se podíval jeho směrem a natáhl hlavu. Martin se najednou nemohl ani pohnout, jen se díval příšeře do očí.
Adámek chvíli stál s otevřenou pusou. Pak se podíval na Martina. Ten byl stále rozpláclý na pěšině a nezvedal se. Tak to ne! Adam popadl nějaký klacek, co se válel vedle pěšiny, a vrhl se vpřed.
„Jedeš,“ rozkřikl se, co mu síly stačily a hodil ho. A pak ještě zvedl kámen. Trefil se jím obludě přímo mezi oči. Ještěr zařval, udělal krok vpřed a …
Náhle se opět zvedl silný vítr. Přihnal sebou mlžné mraky a v té mlze všechno zmizelo…

——————

„Kluci ještě spí,“ řekla babička, když se s dědou vrátili k chevroletu. Děda se také otočil k zadnímu sedadlu a usmál se.
„Mají toho dost. Měli jsme ten Dinopark nechat na příští víkend, ale když byli tak nedočkaví!“
Babička přikývla. Pak děda nastartoval a auto se rozjelo. Hop, drclo na nějaké díře. Klukům poskočily hlavy a oba najednou otevřeli oči.
“Koupila jsem vám pití, máte žízeň?” zeptala se babička, když si všimla, že jsou vzhůru.
“Já, já, babi,” hlásili se oba najednou.
“Ty máš svoje,” vyčetl okamžitě Martin malému bráškovi. Adámkovi se zatřepala bradička a už už chtěl spustit. křik. Martin se napřed ušklíbl – a pak si vzpomněl na svůj sen. Jak ležel rozplácnutý v prachu, nad ním se tyčila zubatá obluda a jak ho Adámek bránil. Vzal si od babičky podávanou láhev a podal ji bratříčkovi.
“Tak na, napij se první!”

——————————-

Toto je druhá pohádka na přání z projektu HitHit. Moc se omlouvám za zpoždění, ale v tomto letošním horkém létě mi to prostě psát nešlo.
Pohádka je určena vnukům Majky Pudichové

http://www.matyldinopovidani.cz/

Letí tady drak!

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více