Zbytečná trápení!

Ke psaní dnešního článku mě inspiroval článek „Co muže přitahuje“. Narodila jsem se svým tmavovlasým rodičům v době, kdy v porodnici jako hlavní lékař už byl lékař německý, který na všechno dohlížel. Právě v něm můj příchod na svět vzbudil velké veselí, protože jsem měla měděné vlásky, na které mi bylo možné už uvázat bílou mašli. Byla jsem prostě árijský typ. Moji barvu vlasů má asi na svědomí nějaký dávnější předek. Moje trápení začalo příchodem do školy. Hned na první den ve škole nemám hezké vzpomínky. Vedle mě seděla holčička, které jsem se očividně nelíbila. Strkala mě, štípala a všemožně se mě chtěla zbavit. Děti mi začaly nadávat do zrzky a ještě horší bylo, že mé tělo začínaly pokrývat i pihy a byly všude, nejen na tváři, ale i na rukou, ramenou a nohou. Začala jsem zažívat denodenní šikanu. Doma jsem často plakala. Nic mi nepomáhalo, že mi to maminka s tatínkem vymlouvala a o moje vlasy opravdu vzorně pečovala. Denně mi vlasy kartáčovala, takže se krásně leskly. Když jsme s maminkou potkaly známé, každý se mým vlasům divil. Jenže – byla jsem prostě jiná!

Když jsem tedy tahle léta přetrpěla, dostala jsem ve škole umístěnku do zaměstnání, kde byly samí muži. Byla jsem pro ně se svými dlouhými vlasy do pasu překvapením. Neměla jsem ale žádné sebevědomí Stále jsem byla přesvědčená, že je pro mě lepší někam se schovat a být nenápadná. Teprve později jsem pochopila, že jsem vlastně pro ně byla objektem tajemným, zvláštním, a proto žádaným. Stalo se mi, že mi jeden muž prozradil, že se ostatní dohadují, jaké to asi je rozhodit mi vlasy po polštáři.

Když jsem se seznámila se svým prvním přítelem, bylo jasné, že ho moje vlasy také přes míru zajímají, protože mám fotky, na kterých jsem focená zezadu! Stále jsem ale měla nedůvěřivý pocit, že to, co mně říká, nemůže být upřímné, že přece nejsem hezká.

Někdy přemýšlím, kdybych byla mladá dnes, jak bych toho mohla využít pro různé reklamy.

Po letech se uskutečnilo setkání naší třídy základní školy, těch spolužáků, kteří se mi kdysi smáli, nadávali mi a šikanovali mně. Byla jsem hned obklopena spolužáky, kteří mě obletovali, moje spolužačky žárlily a některé žárlí dodnes. Teprve pak jsem se dozvěděla jak mě kluci ve třídě pozorovali, jak se jim moje vlasy líbily, jenže puberta udělala své. Přece to nemohli dát najevo! Takže teprve ve zralých letech jsem si začala užívat toho, o čem jsem neměla ani tušení. Nikomu nevadily ani moje pihy, ani moje měděné vlasy, pro které jsem se hodně natrápila. Na těchto srazech i v bývalém zaměstnání jsem se dozvěděla, jak se na některých odděleních prý muži dohadovali, kdo bude mít to privilegium a půjde ke mně s něčím do kanceláře. Ano, některé muže asi láká ta výjimečnost a nevšednost.

Mám ještě doma jedny ustřižené vlasy a dnes nevěřícně kroutím hlavou, že tohle kdysi byly moje vlasy, protože dnes jsem hodně prošedivělá a o dřívější barvě nemůže být ani řeč.

Škoda, že je to dávno pryč a že některé okamžiky nemohou proběhnout znovu a nemohu si užívat té zvláštnosti, kterou mě příroda obdařila.