Pozitivní naděje

Vojtěch Hacaperka, zvaný Hacabrko, je zachmuřen. Před očima mu odjíždí autobus plný zahrádkářů. Jedou na Flóru Olomouc. Jeho nepozvali. Cítí fyzický odpor nejen k zahradě, ale i zahrádkářům. Jeho členství v tomto spolku by bylo plivnutím do kropenky. Na zahradě bývá viděn zřídka. Dvakrát do roka si nechá za úplatek poséct trávu sousedem Buriánkem. Ten ovšem nelení a o stavu sousedovy zahrady informuje vesnickou veřejnost. Do tohoto spolku je mu odjakživa cesta zarubaná.

Podobnou zkušenost má i s chovateli. Maminka, jako každá vesnická žena, chovala slepice. Malý Vojtíšek s oblibou smejčil po kurníku a sbíral vejce do rádiovky s komínkem. Po dvoře pobíhal podvraťák, pes Šaryk. Tak se tehdy jmenoval skoro každý ratlík podle polského seriálu Čtyři z tanku a pes. Maminka zemřela, kurník osiřel. První žena, intelektuálka, nejevila o chov slepic pražádný zájem.

Po dvaceti letech se Vojta rozvedl. Druhá žena Božena oplývala diplomatickým talentem. Městská žena zatoužila po chovu drobného hospodářského zvířectva. Poznala manželovu averzi k drůbeži a znala jeho sdělení, že nechce mít doma nic, co by muselo žrát. Proto muži nenařídila obnovení chovu, ale pravila:,, Miláčku, nebylo by marné mít na dvoře několik slepic. Vejce jsou drahá a někdy bychom mohli mít k obědu i vlastní drůbež!“ Vojtěch kurník vyčistil a za chvíli se na dvorku ozývalo kdákání a sem tam zakokrhal i kohout. Manželka ovšem kula železo, dokud bylo žhavé. Jednou se zmínila: ,,Vojtíšku, nebylo by marné chovat husy, když už na zahradě není kromě stromů nic než tráva.“ Stalo se. Vojtěch dokonce vyrobil ze dřeva jakési přenosné oplocení. Umístil je na zahradě do trávy a stalo se příbytkem několika housat. Jak spásla trávu v ohradě, přenesl ji hospodář na další místo. Chov se stal neefektivním. Husy byly po zabití hubené, takřka závodní. Hospodář se stal také katem. Utínal hlavy slepicím i husím na popravčím špalku ve dřevníku. Vždy před popravou pronášel ortel:,,Odsuzuji tě k k trestu smrti za výrok, že Císař Pán je vůl!“ Po osmi letech odešla i druhá žena. Osiřel kurník, stejně jako majitel.

Stejný poměr jako k zahrádkářům a chovatelům měl Vojta i k myslivcům. Možná by i střílel, ale co potom s tou ulovenou zvěří? Předstíral, že jako ochránce přírody by chodil na posed raději s fotoaparátem. Ten ovšem nikdy nevlastnil, ani nikdy nestřílel z lovecké pušky. A dokonce nikdy nebyl na honu.

Do výčtu vesnických aktivit hodlal zařadit i místní lidovce. Tato organizace, řádný člen Národní fronty, byla v té době velmi aktivní. No a tak místní lidovecký boss Hamerník pozval Vojtěcha předběžně na poznávací zájezd. Vědělo se, že Vojtíšek zamlada kamarádil se spolužákem, katolickým knězem Doudlebou a že až do páté třídy chodil do náboženství. Cena zájezdu byla velmi příznivá. Jelo se na Svatý kopeček u Olomouce. Jakmile se ale po deseti minutách začal celý autobus hlasitě modlit, nechal host autobus zastavit a vystoupil. Tak skončila spolupráce i s touto partou..

Do výpočtu možných aktivit bylo nutno zařadit poslední dvě organizace. Fotbalisty a hasiče. Vojtěch se rozhodl pro první variantu. Stal se pokladníkem, jednatelem i předsedou. Nejdéle byl tím pokladníkem. Třicet sedm let. Po celou tu dobu neviděly generace fandů chodit s kasičkou kolem hřiště nikoho jiného! Jezdilo se na fotbalové zápasy autobusem. Vše skončilo, když na utkání první B třídy do Moutnic jelo v autobuse sedm fanoušků. Ostatní včetně fotbalistů přijeli vlastními vozidly!

Jako organizátor všech kulturních akcí míval velké spory s místními hasiči. Navzájem si překáželi v termínech tanečních zábav pro mládež i při sběru železného šrotu. Častokrát to byl boj na ostří nože, a hasiči jej proto neměli rádi. Také se nemístně vyjadřoval o schopnosti místního spolku uhasit oheň třeba v sobotu a neděli.

Na té jedné straně barikády vydržel Vojta celých čtyřicet let.. Odešel a jako by nebyl. Je to přirozené. Nikdy nečekej vděk a ocenění. Fotbalisté na zápasy autobusem nejezdí. Sám auto nevlastní a o místo v autě mezi mládeží nestojí.

V poslední době Vojta navštěvuje rád pohřby. Jednak má rád jakékoliv obřady a také se pak vždy sejde s kamarády v některé z místních hospod. A jeden obřad jej opravdu zaujal. Při pohřbu starého hasiče Obrtlíka stálo v obřadní síni vedle rakve šest hasičů. Dokonce s praporečníkem. Mají v poslední době skvělé nové uniformy a někteří dokonce zlaté šňůry. Ta stafáž na smutečního hosta velice zapůsobila.

A tak jej napadla skvostná myšlenka.Objevila se tu naděje. Zapomene na staré spory a dá se na stará kolena k hasičům. Velice rád by měl vedle své rakve podobnou stafáž. Jen si musí ověřit, jestli s takovou parádou doprovázejí do záhrobí každého řadového hasiče, nebo jenom zasloužilé členy.

Pozitivní naděje

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více