Talenty na nesprávném místě

Výpravčí Fanouš Rendl přichází do služby na traťové hradlo Bezovka. Na záskok. Výpravčí stanice Dobrotín tak činí velice rádi. Je to oáza klidu. Střídá subtilního, šedivého, postavou značně nesportovního kolegu Opršálka. ,,Pane výpravčí, potřebuju vyměnit směnu.“ Oslovený prohlíží svůj debilníček. ,,Jo to by šlo. A co budeš Vlastíku podnikat?“,, Ale zítra hraji hokej. ,,Proboha, jak ty můžeš hrát hokej? Při prvním nárazu na mantinel tě budou sbírat do kapesníku!“,, Já hraji stigu. Jsem druhý v kraji a zítra nastupuji proti Hanouskovi,“ vysvětluje hokejista. Tento človíček žije stolním hokejem. Jako starý mládenec toho k životu moc nepotřebuje. Jen porazit Hanouska.

Jakmile bylo na vojně vyhlášeno SND, sobota, neděle doma, bojovalo se o Pohár mistrů. Hrál se stolní hokej. Někdo objevil hladkou desku. V dílně ji opatřili mantinely a brankami se sítěmi, vystřiženými ze záclon. Na dveřích prostorné ložnice byly tabulky. Každý účastník hrál za nějaký světový klub. Fanouš tehdy miloval Belgii pro krásnou královnu Astrid, hledící ze série smutečních poštovních známek. Jako hráči byly dvoukoruny s Jánošíkem a pukem knoflíky od košile. Jako trsátko se používala polovina dřevěného kolíčku na prádlo. Fandilo se a sázelo. Za málo peněz hodně radosti. A objevil se profík.

Vojín Matějka ligu nehrál. Byla pod jeho úroveň. Ležel znuděně na vojenském kavalci, někdy žvýkal, někdy četl Rodokapsy. Kdo chtěl, mohl si s ním za malý obnos zahrát. To se pak zvedl, dal soupeři fóra pět branek a za chvíli po výsledku 10:5 opět uléhal. Kdyby byl stolní hokej disciplinou na Olympijských hrách, určitě by získal medaili. Možná hrál dobře kulečník a ovládal odrazy od mantinelů. Každopádně to byl talent na nesprávném místě.

A tak vojínu Rendlovi vyvstal před očima obrázek z dětství v rodné vísce. Jako kluk byl svědkem střelby místních myslivců na asfaltové holuby. Pozvali mistra republiky. Ten také seděl bokem, znuděně se tváři a zíval. Pak vstal, sestřelil všechny holuby a opět usedl.

V šedesátých letech se rozmohla ve vesnici hra v šachy. Starý kantor Hamerník, propagátor této hry, obklopil se mládeží. Je až s podivem, kolik hochů se do hry zapojilo. Hospoda u Šmehlíků vypadala jako šachové doupě. V jedné místnosti se hrávaly šachy i na třech stolech. A kolem spousta kibiců. Šachový propagátor Hamerník založil i šachový oddíl. Hrálo se závodně.

Z ničehož nic se mezi místními šachisty objevil profesionál. Za šachovnicemi postával zarostlý a neupravený kibic. Franta Holous se přistěhoval odněkud od Znojma. Jezdil s bateriovým vozíkem na Hlavním nádraží v Brně jako staniční dělník. Postavil se za stůl se šachovnicí, na které hráli mladí hoši. Začal hecovat:,, Člověče hraješ to jako ponocnej. Jak možeš dělat velkou rošádu, když to nemáš pořádně zasichrovaný? Ten střelák ti nehraje. Ty zdvojený pišky jsou k ničemu. Proč sis neudělal luft před králem?“Mladík se rozčílil.,, Tak si dědku pojď hrát sám, když jseš tak chytrej!“Franta ho uklidnil:,, Nezlob se kámo, já umím jenom kibicovat a tahat za figurky.“ Zasedl však na volné místo za šachovnicí. První dvě partie prohrál školáckými chybami. Pak prohlásil:,,To mne nebaví, budeme hrát o pivo!“ Dojednáno. Franta pak desetkrát po sobě vyhrál a šel domů cestou necestou.

Dobrý šachista se pochopitelně objevil v hledáčku starého kantora, nadšence. Ihned byl zaregistrován. Jenže nová posila byla hvězdou akorát v hospodě. Jakmile musel nový hráč nastoupit k zápasu vymydlen, oholen a učesán, byl poloviční. V soutěži měl potíže se šachovými hodinami, zapomínal zapisovat do partiáře. Později se vše vysvětlilo. Franta se naučil hrát šachy ve věznicích. Jako recidivista sbíral zkušenosti za dlouhých vězeňských večerů. Dokonce prý hrával jako profesionál v kavárnách a vydělával peníze při sázkách na šachové pozice.Samozřejmě, že měl blízko k alkoholu.

V bleskové hře byl ale neporazitelný. Byl proto vyslán oddílem do krajského města na prestižní turnaj v bleskové hře. Nezklamal. Na turnaj se vůbec nedostavil. Jeho cesta skončila v první restauraci!

Na koberečku ve výboru před starým kantorem prohlásil:,,Víte, já bych to klidně vyhrál, kdyby se hrálo o bečku piva. Dávali ale čestné uznání, medaili a knížku. No a to není nic pro mne. Já jsem za celý život přečetl akorát Staré pověsti české a to jenom do poloviny!“

Talenty na nesprávném místě

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více