Obyčejná neděle

Vzbudily mě dětské hlásky. Co se děje? Aha, máme na víkend čtyřletou Elenku a šestiletého Šimona. Jejich žvatlající budíček mě nutí zůstat ještě chvíli v posteli (tak krásně se to poslouchá!). Ale už přichází ta nejmenší: Dědo, já mám hlad.

Jdu vařit čaj a dozvídám se, že manželku zas chytly záda. Pak si chodí po celý den co chvíli lehnout. Po snídani si děti začnou hrát. Holčička rozkládá všelijaká zvířátka do postýlek nebo je vodí na vycházku, zatímco kluk si z lega staví (pochopitelně bez návodu) celý dům, na něj umístí letadlo, k domu autobus. Já jen žasnu, že bez návodu vytvoří něco, co já bych nezvládl s návodem. Vůbec bych nevěděl, jak to sestavovat, a on to dělá lehce a ještě si u toho tiše prozpěvuje.

Plynový kotel nečekaně přestal pracovat. Chtěl jsem napsat, že nám vybouchl, jak se u náhle nefungujících věcí píše, ale v případě kotle byste se asi vylekali. Já ho nahodím, avšak on po dvou třech vteřinách vypne. Takže se netopí a neohřívá se voda. Třeba to je zanesené sítko, ale nerozumím tomu, raději počkám na odborníka. Jenže je neděle ráno, pana Říhu nemůžu volat. Ještě, že je dnes venku k deseti stupňům. První nesnáz jdu hned řešit: nosím z venku roští, které budu v kamnech spalovat.

Později dopoledne beru kluka ven, musíme dělat všelijakou chlapskou práci. Nosit květináče, hrabat listí a tak. Taky myjeme auto, které tu jejich rodiče nechali (jsou v něm dětské sedačky, kdyby nás napadlo vyrazit na výlet). Malá Elenka se žene ven taky, ale má kašel a rýmu, tak ji tlačíme zpátky do domu. Trochu fňuká, vymýšlíme jí náhradu, nakonec jí manželka pouští televizi. Jinak by nás to ani nenapadlo. Děti si mají hlavně hrát a my jim v tom máme pomáhat. Televize má podle nás obsadit zhruba pět procent neděle.

Domů se vracím kvůli dopolední svačině. „Vezmi si jablíčko“, nabádám Elenku. „Co si mám vezmout?“ ptá se. „Přece jablko, je tamhle v misce.“ „Už jsem si vezmula“, ohrazuje se a já žasnu nad tou skvělou jazykovou logikou. To jen my dospělí Češi jsme vymysleli nesmyslnou posloupnost „vezmi – vzít – vzala“, zatímco každý rozumem nadaný tvor chápe, že by to mělo být: „vezmi – vezmout – vezmula“.

„Kde je máma a táta?“ dotazuje se nečekaně Elenka. „Jsou v práci,“ vysvětluje jí bráška. Je to o dost jinak, dali jsme jim volno bez dětí. Ať někam jedou, ať si něco užijí. Každý víme, jak jsme své vlastní malé děti kdysi milovali, a přesto bychom čas od času byli nejraději jen spolu. Jen táta s mámou. Když si na to s manželkou někdy vzpomeneme, hned nabízíme vlastním dětem úlevu od svých pradětí.

Manželka mezitím vaří oběd. Já si musím aspoň na chvíli taky protáhnout záda, ale za minutu vstávám a dělám svých pět cviků, které jsem si pro tento účel zapamatoval. Mají se cvičit deset minut, já cvičím dvě minuty. Ať jsou tam nahoře rádi, že vůbec cvičím, že ano?

Děti si hrají nebo se škorpí. Pohotově zasahujeme drobnými nápady a jemnými nátlaky. Nečekaně přijíždějí jejich rodiče. „Jdeme na oběd“, hlásí ve dveřích. „Máte něco?“ U každé babičky je to jak známo řečnická otázka. Babičky vždycky něco mají.

Celý víkend si to moc a moc užívali. Jenom odpočívali, šli spolu na výlet, na večeři. „Co tu děláte tak brzy?“ ptám se. „Čekali jsme vás pozdě odpoledne.“

„Stýskalo se nám“, špitne dcera a já vím, po kom. To je dobře. Rodičům se má stýskat hlavně po dětech. Však kdybychom něco potřebovali my, tak okamžitě přijedou. A zrovna to se děje: volá matka mého zetě. Má nějaký zdravotní problém. Zeť se spěšně a mlčky naobědvá a odjíždí do Liberce. Řešíme převoz zbytku jejich rodiny a je to snadné, protože máme taky auto.

Když jsou všichni vyexpedovaní, manželka si opět musí lehnout, kdežto do mne vstupuje pracovní morálka. Jdu ven a před domem zametám ulici od listí a špíny. U toho berou záda i mě, mám to vůbec dokončit? Ale znáte mužský – baví je překonat se a dosáhnout výsledku, se kterým se můžou pochlubit. Tak práci dokončím a jdu se domů pochlubit – jenže žena spí. Ach jo, proč jsem to teda celé dělal, viďte?

Dostávám chuť na kafe a hned taky nápad: Venku je na sluníčku teploučko, jen nesmíte chytat chladný větřík. Lezu s kávou a brýlemi do poschodí a na balkón. Za celých osm let jsem tam byl maximálně pětkrát, je nejvyšší čas si jej pořádně užívat. Rozkládám si tam křesílko a čtu si časopis, který mám předplacený. Avšak po chvíli se mi chce spát. V křesílku a s brýlemi na nose začínám dřímat. Nejdřív trochu sním. Víte, o čem je nejčastěji denní snění mužů seniorů? Prý o sexu, o dobrém jídle a o řešení nějakého technického problému. Já momentálně sním kupodivu o něčem jiném, o tom, jak poběžím příští sobotu v Týništi. Uznávám, že to zní hloupě, ale prostě to tak je.

Odtud se přenáším ke vzpomínkám na včerejší den. Jel jsem až do Ústí nad Labem a běžel závod na deset kilometrů. Abyste věděli všechno, byl jsem čtvrtý ze čtyř mužů v kategorii do 70 let. S tím já počítám. Za mnou skončilo jen několik dívek třikrát mladších, než jsem já, a ještě jeden kluk kolem 35. Hned jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi, právě v době, kdy mi bylo tak 35, běhával po práci ze Stráže pod Ralskem přes Ještědský hřeben do Liberce. V létě jsem vyběhl v trenkách a lidi mi v práci naznačovali, jestli na to už nejsem trochu starý. Krucinál, dnes jsem dvakrát starší než tehdy. To jsou věci!

Teď jsem vám líčil, jak se nám, starším lidem, prolínají vzpomínky a snění, jenže to vy jistě dobře znáte. Já se snažím a mám k tomu asi sklon, aby v mém současném životě bylo těch vzpomínek a toho snění méně než skutečných prožitků a tvoření. Mezi sněním a tvořením je podstatný rozdíl – snění uplyne a nic se nestane, kdežto tvoření má nějaký výsledek. Třeba tuhle povídku. Nebo rozhodnutí vstát ze židle a něco udělat. Taky mezi vzpomínkou a prožitkem je rozdíl. Vzpomínáme na něco, co se stalo, co již uplynulo, kdežto prožitek je teď a tady. Kolikrát je spojený s určitým nepohodlím nebo obavou nebo třeba s odvahou něco uskutečnit, něco říci či nějak jednat a já bych dokonce řekl, že to nejcennější, co za život pochytáte, je právě množství prožitků, velkých i malých, plných emocí nebo překvapení, na něž pak můžete vzpomínat. Ale i ve stáří je nekonečně příležitostí k novým prožitkům. Někdy se tomu říká „žít naplno“ nebo – jak to rád říkám já – přidávat život k létům. Něco vymyslet, někam jet, někoho navštívit, něco vyrobit, něco napsat…

No tak já jdu napsat to, co se dělo v křesílku na balkóně. Snění a vzpomínky, a teď to tvoření. Já vím, že tu popisuju docela obyčejnou neděli, docela obyčejný den, který zažívá většina z vás. Ale jak už víte, baví mě prožívat a tvořit, než jen vzpomínat a snít. Tak tady máte ten výsledek. Nepíšu to kvůli hvězdičkám, píšu to kvůli pocitu, že je to fajn, že jsme tady.

A jejda, v kamnech vyhaslo, a to se teprve snáší večer. Tak konec snění, vzpomínek, prožitků i tvoření. Jdu zase zatopit. Obyčejná neděle pokračuje.