Totalitní povídky z letiště

Na „půllitru“ o rekord :

Jak už jsem minule uvedl, Jirka Vrchlík byl bezva kluk a také, jak se říká, nezkazil nejen žádnou legraci, ale dokázal se nadchnout pro cokoli, co se dnes moderně nazývá „adrenalinové“. Takže ani k průšvihům nebylo v neletové dny a v době po službě daleko.

To si jednou s několika kolegy sehnali za pár stovek (tehdy opravdu jen stovek) staršího, nepojízdného půllitra (JAWU 500 ccm). Protože v letovém provozu a na letecké technice nemohl dělat žádný dřevák, nebylo pro mladé, šikovné a technicky odborně zdatné kluky žádným, ani dlouhodobým problémem, motorku zpojízdnit. To jim ale pochopitelně nestačilo. Záhy to měli všichni tzv. „v ruce“, k benzinu bylo také dost blízko, takže netrvalo dlouho a v hlavách se jim zrodil nápad si zazávodit. Jen tak mezi sebou, na čas projet určitý úsek. Ani měření přesného času nebyl problém. Stopky sehnali u sportovního náčelníka, pokyny ke startu si předávali vysílačkami používanými při letových akcích mezi jednotlivými pracovišti. Úsek od svobodárny ke Zbůšské bráně nebyl sice dlouhý, navíc téměř celý z vršku, ale byly tam dvě nepříjemné a hlavně nepřehledné zatáčky. Pětistovka JAWA, v té době nejsilnější motorka u nás, slangově a všeobecně zvaná „půllitr“, dokázala už tehdy 130-140 km/hod. Nebylo možné očekávat, že mladíci, kteří jezdili po letišti a na pivo do blízkých vesnic na mopedech a pionýrech o obsahu 50 ccm rychlostí max. 40-50 km/hod. a to ještě se silným větrem v zádech, dokáží desetkrát silnější mašinu ovládat jako legendární Franta Šťastný,Gustav Havel nebo božský krasavec Ital Agostini. Opak byl pravdou. Nebylo výjimkou, že při „trénincích“ se jim jawička stavěla na zadní, nebo s nimi z některé ze zatáček na nepříliš kvalitní okresce plné výmolů odpochodovala přes příkop do pole nebo lesa. Na poli, pokud měli štěstí, a oni ho měli pořád, to bylo dobré. Pro ně i pro JAWU. Ale jak to šlo do lesa, měli co dělat, aby se z toho sami dostali jen s odřeninami a boulemi pomocí výskoku z mašiny. Ta, chudák, dopadla potom vždy nejhůře a muselo se pár dnů tvrdě opravovat.

Nastal den „D“! Několik prvních „závodníků“ to odjelo bez poškození motorky i sebe samých. Přišla řada na Jirku, který byl znám jako správný rapl, konec konců podle výsledků z tréninků se dalo očekávat, že by měl být nejen papírovým, ale skutečným vítězem. Jenomže všecko bylo jinak. Jirka to odpálil a zmizel všem z očí v první levé zatáčce. Nikdo ale nečekal, a ani nemohl tušit, že nahoru směrem od Zbůchu pojede v této odpolední době populární PRAGA V-3S,zvaná hovnocuc hnojit pole v letištním katastru. V tom řevu naplno vytáčeného půllitra ji Jirka nejen nemohl slyšet, ale vidět za levotočivou zatáčkou už vůbec ne. Prostě to tam poklopil v protisměru, jak říkal , asi v 9okm/hod, a najednou 15-20 m proti němu „vejda“! Byl známý svojí mrštností, takže nic jiného, než bleskurychlá „katapultáž“ ze sedadla JAWY, ani dva perfektně provedené parakotouly mu teoreticky zachránit život nemohly. Dopadl ale daleko do pole, a zvládnutím parakotoulů pád utlumil natolik, že se po pár vteřinách dokázal zvednout, prohmatat všechny kosti a postavit se na vlastní. Samozřejmě, že úplně hladce z toho nevyvázl a pohmožděniny začaly vzápětí palčivě bolet. Ale dokázal se dobelhat k silnici, kde našel u "vejtřasky" stát úplně bledého, zsinalého, třesoucího se řidiče, který jen blekotal, že ten pod autem je mrtvý. O ničem jiném ani přesvědčen být nemohl, protože když se proti němu Jirka vyřítil v protisměru, zavřel oči, šlápl na brzdu a pak už slyšel jen hroznou ránu, po které nemohlo být jinak, než všechno špatně. Byla ostatně slyšet až k nedalekému startu za zatáčkou, takže všichni v předtuše hrozného neštěstí běželi k místu tragédie. Tam ale ti první, co doběhli, byli svědky něčeho, co by nikdo nečekal. Jirka totiž s bolestně-veselou grimasou v obličeji položil řidiči ruku na rameno a povídá:“Strejdo, klídek, ten mrtvej sem já, je to v cajku!“ Ale nebylo, protože strejda se v ten moment skácel k zemi a bylo vymalováno. Za pár minut ho ke všeobecné úlevě kluci vzkřísili a nakonec to pole na letišti přece jen pohnojit stačil.

Samozřejmě,že „půllitr“ byl pod PRAGOU V3S rozšmelcovaný na „decky“, takže žádná oprava už se nekonala, jen se to torzo slavné JAWY odvezlo do šrotu. A naši závodníci? Od té nepříliš slavné akce zase každé ráno zasedli za řídítka svých mopedů a pionýrů a závodili po letišti s větrem o závod maximálkou do padesáti za hod’ku, kdo bude první na nástupu u hangáru.

A kdyby nám náš slavný „pátý“ nezrušili, jezdili by tam dodnes. Příště zase něco o Jirkovi,ale veselejšího.