Povídky z letiště (1. část)

Jako "četař genštábu“ v další službě

Začnu pro oblast letectví trochu netradičně, proto prosím o trochu trpělivosti a shovívavosti, neboť je to poprvé, co se pokusím po mnoha letech, nyní již v důchodu, připomenout nejen sobě, ale všem svým dosud žijícím kamarádům od první letky v Líních, několik zajímavých, veselých a snad i kuriózních příhod. Některá jména jsou z určitých důvodů vymyšlená, občas nebude přesně děj a technické údaje odpovídat skutečnosti, ale všichni, kteří se někdy s mými příběhy setkají, se v nich určitě poznají, nedostatky odpustí a s úctou a nostalgií vzpomenou na „staré zlaté období“ československého vojenského letectva.

Když se mi v osmadvaceti letech narodil syn Martin, bydleli jsme v Plzni na Doudlevecké třídě naproti zimnímu stadionu. Problém byl ale v tom, že byt ve třetím mezipatře v zadním traktu zmíněného domu byl vlhký, studený, v rozích stěn se pyšnila plíseň svojí nadvládou nad pocitem ze suchého a teplého příbytku. Pracoval jsem tehdy na tři směny jako předák na separaci v nedaleké papírně. Jednou nás navštívila moje sestřenice Lída s manželem, pilotem v hodnosti podplukovníka u 5. leteckého stíhacího pluku v Líních. Jejich dojem z našeho „útulného“ bytečku vyústil v rozhovor na téma: Nutná výměna, respektive opuštění tohoto bytu, podmíněné nástupem k leteckému útvaru. Rozhodnutí na sebe nedalo dlouho čekat, ale abych to neprodlužoval, prostě díky „bratranci“ Lojzovi jsem na letiště nastoupil a po třech měsících dostal vojenský služební byt 2+1 na Slovanech.

U pluku jsem byl zařazen v hodnosti četař v další službě do Skupiny oprav u 1. letky, která byla nedávno před tím přezbrojena tehdy posledními typy sovětských migů, a to modelem MiG 21MF. Mým přímým nadřízeným byl kapitán Vlasta, přezdívaný „Nerv“. Ale k tomu se dostanu postupně. Protože jsem musel absolvovat přeškolení nejprve na základní typ letounu MiG 21, tedy tzv. efku, které se konalo na Vysoké letecké škole v Košicích, odjel jsem v prvním možném termínu po nástupu, tedy počátkem října. To bylo něco pro mne, který vždy co udělal jako první činnost, ať přijel kamkoli, že sháněl nejbližší spoj zpět domů, prostě rodinný, ustejskaný typ jako stvořený pro službu v Československé armádě! Měl jsem ale štěstí v tom, že současně se mnou tam byli i kluci z leteckých opraven ve Kbelích, ošlehaní nejen větrem kavárenských ventilátorů, ale hlavně leteckých vrtulí. Prostě věděli, jak na to, a hned první týden se v pátek večer letělo do Prahy-Kbel vojenským speciálem AN-24. Zpět, vždy už v neděli večer, samozřejmě lehátkovým rychlíkem do Košic, kde byl, respektive měl být v o8,o5hod., mnohdy jsme však do třídy naklusali díky zpožděni i o dvě hodiny déle. Ale byli jsme o mnoho let mladší a prokecaný čas, mnohdy až do časných ranních hodin na chodbičce vagonu za vydatného přísunu tradičního vlakového „Zlatého bažanta“, nám nedělal větších problémů. Leteckou přepravu do Prahy, až na dvě výjimky vlakem, jsme využívali díky kontaktům kolegů ze Kbel vlastně až do závěrečných zkoušek pravidelně. Z Prahy už potom nebyl problém v kteroukoli dobu dojet do Plzně rychlíkem.

Proč ale ten nadpis?
Ten se váže až k druhému termínu mého přeškolení v Košicích, kdy jsem se musel „zdokonalit“ na typ MiG 21-MF. Doba trvání byla, tuším, podobná, tedy asi tři měsíce. Průběh ale byl pro mne, alespoň v závěru prvého týdne, kdy jsem dumal, jak se zase dostat letecky do Prahy, dost náročný na ˝bednu˝. Samozřejmě, každý normální člověk si velmi rychle zvykne ne výhodnější formu cestování, zejména když nikdy v životě před tím nelétal, maximálně s taškou na autobus do školy, nebo v půl páté ráno do Chrástu na vlak na ranní šichtu do plzeňské Škodovky. Vzpomněl jsem si, že mi pilot „bratranec“ Lojza vyprávěl o svém studiu na vysoké v Moskvě, kde byl s nějakým Pepíkem Tornou (zasvěcení ví, které jméno je to pravé), který byl v té době vysokým funkcionářem u vojenského letectva. Podle odposlouchaných postupů mých kolegů ze Kbel v minulém kurzu pomocí telefonického spojení jsem si z hovorny ubytovny v Košicích nechal spojit kontrolní věž ve Kbelích a jako starý známý se zeptal, jestli tam náhodou není pplk. Torna, že ho nemohu v kanceláři zastihnout. Na dotaz, kdo volá, jsem uváděl různé hodnosti, snad i majorem konče (příjmení jsem však nikdy nepopřel), ale že mám pro něho vzkaz od jeho spolužáka a kamaráda ze studií z Moskvy, Lojzy. Potom jen jako mimochodem jsem se zeptal, jestli náhodou nemají v pátek (volal jsem vždy ve čtvrtek) „něco“ do Košic, kde jsem na přeškolení, že by mě vzali zpět do Prahy. Nevím, čím to bylo, ale až na jedinou výjimku se vždycky nějaký speciál našel. Někdy to byl „cvičný“ let, (až na to, že vždycky někdo v Košicích vystoupil), jindy na nějakou objednávku oficiálně, ale já jsem prostě z Košic létal andulou.

Přesto, že jsem měl nevídanou kliku, jednou to bylo spojeno s neveselou událostí, naštěstí ne mojí. To když jsem ze školy volal odpoledne na vojenskou košickou řídící věž, která byla z pochopitelných důvodů rozdělena na dva sektory, neboť to bylo především mezinárodní civilní letiště. Bylo mi sděleno, že v 17, 00 přistane na otočku AN-24 ze Kbel s ministrem obrany Činčárem, kterému v Košicích zemřela matka. Musím vám říct, respektive napsat, že to byla sakra honička. Nejprve jsem musel ze Kbel dostat povolení k letu, to bylo vždycky.Tam mi řekli, že mašina právě odstartovala. Měl jsem tedy jen hodinu a pár minut na to, abych si vyprosil volno ze studia na pátek, dostal se po dvou přestupech autobusem na letiště a tam se přihlásit na věži. Sice o mně věděli, tak jako posádka anduly, která to dostala rádiem na trati ze kbelské věže, ale poprvé jsem se musel prokázat služebním průkazem. Můžu vám říct, že jsem se už viděl ve večerním rychlíku Košice-Praha s příjezdem až ráno okolo sedmé. Ptáte se, proč? Když totiž řídící letového provozu zkoumal údaje o mé identitě, tak průkazku asi třikrát nevěřícně otočil, řka: „Súdruh čatár, ja som asi prišiel o zrak, toto je čo, to má byť pravda alebo si zo mňa robíte rit’? Kapitán lietadla ma po rádiu informoval, že bude tuná pribierať volaakého vysokého funkcionára, kamaráta súdruha pplk. Torny a ja tu hladím do očí čatárovi v dialšej službe.Taká hodnosť vóbec existuje? Čo to má znamenat’?“

Když jsem mu vysvětlil, že se jedná zřejmě o malé nedorozumění, dezinformaci v komunikaci, rezignovaně mávl rukou, podal mi zpět průkaz a řekl: „No toto sa, do riti, určitě u Waršavskej zmluvy eště nestalo, vy byste mal služiť ako najschopnější vojak genštábu, ked’ vietě takto vyjebávat’s vojenskými vzdušnými silami už v hodnosti čatára!“ No, asi jste zvědaví, jak to dopadlo? Andula po zarolování ke věži, kde na soudruha ministra čekala nablýskaná volha, ani nevypla motory, jen letuška mi pokynula, abych si nastoupil. Divíte se, že letuška? Ona to totiž byla andula salonní, tzv. ministerská. Když jsme odstartovali, ona lepá dívka ve slušivém, perfektně padnoucím vojenském parádním stejnokroji, mi nabídla banány a pomeranče, kterých prý tam má ještě dost, že prý soudruh ministr neměl chuť. Ani jsem se mu v dané situaci nedivil, nepochybně do sebe ze žalu nalil alespoň šest velkých „stoličných“ vodek, aby neměl výčitky, že ani na chvilku ve své funkci nezapomněl na východní bratry. Asi po dvaceti minutách přátelského rozhovoru, (to mi bylo osmadvacet, dneska by mi nabídla maximálně adresu některého domova pro důchodce) byla odvolána, ale po pár minutách se vrátila, že jsem pozván do pilotní kabiny kapitánem letadla, tehdy soudruhem pplk. Hřebíkem.

Do té doby jsem mezi řečí s půvabnou letuškou sledoval pod námi ubíhající ztemnělou krajinu a vrcholky Vysokých a Nízkých Tater, spolu se sotva rozeznatelnými světýlky domků v podtatranských zasněžených vesničkách. Strávit ale podstatnou část letu v kokpitu čtyřiadvacítky anduly, sledovat oba piloty a vnímat jejich radiovou komunikaci bylo nad očekávání fascinující a pro mne jednou pro vždy nezapomenutelné. Na samý závěr letu, kdy jsem, asi opravdu výjimečně, směl zůstat mezi oběma piloty, nás všechny čekala po sněhové přeháňce panensky bílá, jediným letadlem před námi nedotčená přistávací plocha kbelského vojenského letiště. Doslova jako do peřin posadil dnes již asi také důchodce pan Hřebík tehdy „svoji andulku“ na dráhu. Nezapomenu nikdy ne jeho slova na rozloučenou: „Už se mnou letěl kde, kdo, ale četař v další službě, kterej si zajistil ministerskou andulu z Košic do Prahy, to je teda bomba. Ty bys měl sloužit na genštábu. Přeju tě hodně štěstí, mladej, jen tak dál!“

Tak to bylo během dvou hodin podruhé, co jsem byl pasován na příslušníka gen. štábu. Na schůdkách mi letuška, abych to prý neměl zadarmo, podala tehdy ještě vzácnou igelitku, ale plnou banánů a pomerančů. A protože to bylo zrovna 5. prosince, přijel jsem do Plzně sice opožděně, ale jako opravdový Mikuláš.

Samozřejmě, že si to brzy předaly asi jedna věž druhé, a tak jsem měl od té doby (i když jsem to později „dopracoval“ až na praporčíka z povolání) dlouhou dobu přezdívku „četař genštábu“.

Povídky z letiště (1. část)

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více