Kouzlo časů minulých: Šumavské anabáze

Když jsem dostal někdy v roce 1964 jako služební vozidlo ten krásný, výkonný motocykl Jawa 350, byl jsem celý bez sebe nadšením a v dalších letech jsem jej jako mechanizátor na statku v Hrušovanech nad Jevíčkem plně využíval. Statek měl cca 10000 ha, 7 hospodářství a z jednoho konce na druhý přes 20km. K motocyklům jsem měl vztah už odmalička, protože otec byl do nich fanda a zároveň je potřeboval jako dopravní prostředek. A tak jsme vystřídali, pokud si pamatuji, zn.Ogar, Jawa Robot a nakonec ČZ 175. Ten otec koupil z druhé ruky na inzerát ve vesnici Hošťálková od místního řezníka a já byl koupi přítomen. Bylo mně nějakých 12 let a trénoval jsem už dva roky na Jawě Robot a měl slušné výsledky - pouze jeden pád na záda. Na prašné silnici mě rozjetá motorka táhla pod sebou dobrých dvacet metrů. Záda mně ošetřila dobrovolnice Červeného kříže tak, že mně je umyla pod pumpou, pak je polila jodovou tinkturou a sledovala, jak se svíjím bolestí a strachem, že se bolestí počůrám. Za měsíc byla záda zahojena.

Vraťme se ale na statek, kde jsem už tehdy dva roky pracoval. Zvu vás na ďvoudenní projížďku na onom nablýskaném motocyklu z Hrušovan nad Jevíčkem do Kaplice na Šumavě. Tam totiž ze statku každým rokem v polovině srpna směřovala kolona našich kombajnů SK 3 a SK 4 a do poloviny září tam oplácela výpomoc, kterou nám poskytly kombajny z STS Kaplice při sklizni obilovin u nás. Podle platných předpisů musela mít kolona doprovod, který jel před ní s červeným praporkem a upozorňoval protijedoucí řidiče na možné nebezpečí. A právě takový doprovod jsem několikrát obstarával já. Přes Znojmo, Jemnici, Kunžak, Jindřichův Hradec a České Budějovice to bylo něco kolem 200 km, a protože jsme se courali tak patnácti kilometrovou ryychlostí za hodinu, mnohokrát dávali přednost a užívali si odpočinku, cesta trvala celých dvacet čtyři hodin v kuse.

Kdybych měl tenkrát fotoaparát (a na ten jsem neměl), tak bych vám nabídl skutečnou kolonu, která by lépe vystihovala onu monstrózní jízdu. Jela s námi i pojízdná dílna, která vedle náhradních dílů a veškerého potřebného nářadí vezla i pár beden papriky, okurek a rajčat, demižony s druhákem (víno, vyráběné z už jednou vylisovaných hroznů) a nějaké to pivo na cestu. Na promile se tenkrát až tak nedbalo.

Když jsem dovedl kolonu až do Kaplice, měl jsem na odpočinek a organizační záležitosti tak dva dny a pak jsem se vracel. A samozřejmě vznikala přátelství. Z STS Kaplice se kombajny rozjížděly na zemědělské podniky, vesměs státní statky, a tak mne tam ředitel STS vozil představit. Na jména si už nevzpomínám, ale každý z nich se mě snažil nějak pohostit a ukázat mně něco ze Šumavy. A tak jsem zaznamenal během těch několika let, v nichž jsem na Šumavu jezdil, mnoho zajímavých příhod.

Ředitel STS dobře věděl, že na jižní Moravě se rodí spíše vinná réva, z níž se lisuje dobré víno, víc než houby, které já jsem doslova miloval, a tak mě jednou vzal s sebou na "svoje" místo. Bylo přímo u silnice mezi Dolním Dvořištěm a Vyšším Brodem pod duby, které lemovaly silnici. Zastavili jsme na krajnici, ředitel vyndal z gaza košík, a když jsme vkročili pod duby, museli jsme dávat pozor na to, abychom hřiby dubáky nepošlapali. Výsledkem byl plný košík, který už příští večer vydal svůj obsah k nakrájení a usušení. Smetanová polévka se sušenými houbami nemá konkurenci. Alespoň podle mne.

Ještě větší úrodu jsem ze Šumavy na jižní Moravu dovezl o rok později, kdy jsem jel spolu se služebním šoférem k Vyššímu Brodu navštívit kombajnery, převzít výkazy práce a podobně. Bylo dopoledne, krásné počasí a kombajneři byli v zakázanem pásmu, kde sklízeli pšenici. Přijeli jsme k drátům, prokázali se propustkami, vyčkali půl hodiny, než nám byl povolen vjezd, a já vyndal zpod sedadla dvě láhve druháku jako pozornost pro strážce hranice. Odměnou nám bylo ujištění, že za dráty je v lesíku tolik hřibů, že je ani nestačíme sbírat. Půjčili nám stanový dílec, abychom měli do čeho hřiby ukládat

Po pěti stech metrech jsme uviděli kombajny. Stály osiřelé na pokraji pole a nikde ani živáčka. Obilí bylo ještě mokré a kombajneři kdoví kde. A tak jsme vyrazili do lesíka. Vojáci měli pravdu. Křemenáči a kozáci, kam oko pohlédlo a zastavilo se i na okraji lesa, kde pod košatými břízami podřimovali kombajnéři. Když nás zaregistrovali, byli hned na nohou a zajímaly je novinky z Hrušovan, jejich rodin, jak dozrávají hrozny a jestli jsme dovezli ochutnávku. Samozřejmě a hned jsme ji předali. Když jsme odbyli řeči, pomohli nám se sběrem hub. Za půl hodiny byla celta plná, naložili jsme ji do gaza, rozloučili se a jeli zpět k bráně. Vojáci mezitím sehnali pět beden od margarínu a do nich jsme hřiby vyskládali. Ještě tentýž večer měla u nás doma hřiby v ledničce celá ulice.

Naše kombajny se koncem srpna přesouvaly i do oblasti za lipenskou přehradu na pozemky statku Volary. A právě tam jsem měl spřízněnou duši, mechanizátora statku, který by pro mne udělal první poslední. A právě ten mne jednou pozval na Plešné jezero.

Cesta k němu začínala někde na konci Lipenské přehrady v Nové Peci a pro normální smrtelníky to byla "cesta zarubaná". To proto, že jezero leželo v hraničním, zakázaném pásmu a přímo u něj byla posádka pohaniční stráže. Dalo se jet sice po asfaltu, ale cesta byla tak nejvýš tři metry široká. A tak bylo nutné na začátku jízdy po ní domluvit se telefonem s posádkou nahoře, aby do protisměru nepouštěli žádné auto. My ji absolvovali bez problému, protože mechanizátor tam měl známé a navíc jsme měli propustky. Zážitek to byl obrovský a zmíním se ještě o jedné perličce. Při zpáteční cestě jsme jeli kolem jednoho rozbořeného stavení, které po válce vzhledem k jeho stavu nikdo nezabral. Dům měl velkou zahradu a za ta léta, kdy na ní nikdo nepracoval, se na ní rozrostl křen v takovém množství, že jsem to předtím ani dodnes neviděl. Zastavili jsme, kamarád vytáhl z gaza polní lopatku a za pár minut jsme měli každý křenu dobré kilo. Byl prvotřídní, některý tlustý jako ruka. K našim paprikovým klobásám s feferonkou byl jako dělaný.

Stalo se v jednom roce, že naše kombajny zabloudily až na Státní statek Domažlice. Nebyl jsem tam v době, kdy pracovaly při sklizni, a o to bylo větší překvapení, že nás ředitel tohoto statku pozval na ples, který někdy v polovině února pořádal statek, a hudba, která na něm hrála, nebyl nikdo jiný než Staročeská dechová muzika Karla Polaty ze Sušice. Pivo teklo proudem a muzika hrála jako o život. Není se co divit, že mne zaujala nejvíc tato dechovka, protože v té době byla skoro tak známá jako orchestr Karla Vlacha. A tak jsem věděl, že kapelník složil přes 400 vlastních skladeb a na místě jsem si mohl poslechnout "Do lesíčka na čekanou" nebo "V pošumavském kraji". Pan Polata dal v roce 1947 dohromady nejlepší muzikanty z okolí Sušice, což byli šumaváci, kteří s velkými cirkusy jako Kludský, Humberto, Króne Gleich a dalšími projeli celý svět. Využil jsem přestávky a přitočil se k panu Polatovi, pochválil se, že jsem z jižní Moravy a pozval ho na skleničku vína. Neodmítl, ale zapil ji půllitrem piva. A byly tam i dobré jihočeské koláče a tanečnice.

Zabrousil jsem ve vzpomínkách hodně let zpět a těch šumavských anabází byla ještě celá spousta, třeba návštěva otočného divadla v Českém Krumlově, návštěva lipenské vodní elektrárny, ostuda s košíkem plných hřibů hořčáků. A co kdybyste si na závěr zakousli jako já tenkrát. Ano?

Tak tuto pochoutku servirovali na ochutnání pracovníci ve sklepech Jihočeské mlékárny v Českém Krumlově při naší návštěvě. Na tuny a tuny kulatých bochníků zrajíci Nivy si pamatuji dodnes, i když se teď mlékárna jmenuje Madeta a Niva se vyrábí v několika dalších závodech po republice. Pokud nemáte klínek v ledničce, nezapomeňte si Nivu koupit při první příležitosti. Je skvělá.

Kouzlo časů minulých: Šumavské anabáze

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více