Netelefonuj, neposlouchej, nemluv

Kdybych nevěděl, že se vám to někdy určitě taky stalo, tak bych se styděl o tom napsat. Ale ta pusa se někdy utrhne, dělá si, co chce, a uši na to jenom nevěřícně… chtěl jsem napsat zírají, ale to tady asi nejde. Tak to raději vyklopím:

Není to tak dávno, co jsem byl na výletě, a hned ve dvou vesnicích jsem uviděl na plotě ceduli: PALIVA, pak jméno a název městečka, pod tím číslo na mobil. Bylo to zrovna v době, kdy jsem potřeboval domů dřevo na topení. Hurá. Ale neměl jsem si to číslo čím zapsat, tak jsem si ho až domů pořád opakoval. Jakmile jsem přišel domů, vrhl jsem se k telefonu.

„Paliva, dobrý den,“ ozval se mužský hlas.

„Dobrý den, tady je Čepelka. Je to prosím pan Palivec?“

„Cože? Koho že to voláte?“

„Ježiši promiňte, to mi nějak vypadlo. Myslel jsem – pan Myslivec?“

„Cože?! Myslivec?! Vy jste myslel Myslivec?? Na vaše srandičky, pane, nemám čas…“

Nakonec jsme se ale domluvili. Jmenoval se – Jelen!

Není to krásné, jak jsem se přibližoval? Hlavně ten Myslivec, ten měl kousek z obojího. To jsem z toho jelen, jak jsem to mohl takhle zamotat!

Někteří lidé si umí tak krásně nadávat, že to je už spíš umění. Kdysi jsem byl v domku u známých, kteří odjeli na dovolenou, zalévat květiny. Když jsem pak vyšel ze dveří, uslyšel jsem za tújemi hádku jejich sousedů.

„Kam deš?“, vystřelila na něho a slyšel jsem, jak se hned zavřela v domě. .

„Na pivo!“ odpověděl pevným hlasem. „Nepotřebuju tě pořád slyšet.“ Načež, soudě podle zvuků, klusal k brance do ulice. Myslel jsem, že už je konec, ale nebyl, protože o vteřinu později slyším, jak žena dveře otevírá.

„Ty drne!“, křičela.

„Slepá uličko“, opáčil nasupeně v běhu.

„Jen se zalej!“ volala ještě za ním, než přibouchla dveře.

To je krása, co? Přitom to nebylo dobromyslné škádlení, byli na sebe v tu chvíli opravdu naštvaní. Ale přál jsem si být u jejich usmiřování. To musely být poetické hody.

Hodně tragikomických situací vzniká z nepochopení toho, co říká partner. Účastníci „chatů“ na i60 by mohli vyprávět! Vzpomněl jsem si na krásný zádrhel v jedné vesnici u Náchoda, kudy vedl – v mém mladí – můj běžecký trénink. Běžel jsem celkem pomalu podle plotů a před jednou brankou venčila psa starší paní. Pejsek byl malý, chundelatý a sahal mi sotva do půli lýtek. Kdyby mi byl nad kolena, tak to bych zbystřil, ale takhle jsem klusal klidně dál. Jenže pejsek mi s radostným ňafáním běžel vstříc, začal na mě skákat, pletl se mi pod nohy a neustále štěkal. Řekl jsem mu něco jako „jdi pryč“, ale to nepomohlo. Pak už silněji: „Jedeš?!“ Mám psy celkem rád, hlavně ty malé. Ale ňafal a pod nohy se pletl pořád. Už trochu netrpělivě jsem vykřikl: „Uteč, nebo tě kopnu.“

V tu chvíli jsme byli blízko u jeho majitelky. Okamžitě se pevně rozkročila a zakřičela: „Jo tak vy byste do něj hned kopal, co? To se nestydíte? Copak vám to zvíře něco udělalo?“ Láskyplně ho vzala a dala za branku. Řekl jsem jen „musí si taky dávat pozor“ a běžel bych prostě dál, jenže jak ten pejsek pobíhal mezi mýma nohama, tak se mi nějak rozvázala pravá bota. Protože už zvíře nebylo na scéně, klidně jsem poklekl a u plotu si botu zavazoval.

„Tak se na něj podívejte,“ řvala ta paní, aby ji slyšelo co nejvíc sousedů (už se srocovali). „Pán by nám tu kopal do psů.“

„Ale paní,“ říkám zoufale, protože teď mi to celé došlo. „Já ho přece nechtěl kopnout. Já mu říkal, ať uteče, abych ho nešťastnou náhodou nekopl.“

Ale ona už byla v ráži, sousedé se přidávali. Taktak jsem si zavázal tkaničku a vyběhl pryč, protože se mi zdálo, že jeden soused si nese železné hrábě.

Tak vidíte. Já to myslel tak dobře, pejskovi jsem v dobrém domlouval, ať se mi neplete pod nohy, abych mu nechtěně něco neudělal, a stačilo to říct trochu dvojsmyslně, jeho paní byla asi nastavená na špatné zprávy, kolem docela dost obecenstva, a byl z toho zážitek, který mě nutil, že jsem se té vesnici ještě celý rok vyhýbal. Asi z toho plyne poučení: Nemluv se psy česky, je-li nablízku jejich majitelka.

Netelefonuj, neposlouchej, nemluv

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více