Zlatá svatba

"Tak mám všecko na zétřek nachestany, Františko..."

"Však to dalo také práce, ale teď si už můžeme v klidu odpočinout a spát..."

"Věřiš, že se mě ještě nechce, pojď si ještě chvilko popovidat a zavzpominat na celéch tech našich prožetéch společnéch padesát let v manželstvi. Vždeť tolik let spolo prožeje jen moc málo ledi. Vzpominaš na to, jak jsme se seznámile, Tes přejel z města se sem podivat na póť. A ho střelnice sme se vedle sebe viděle poprve..."

"Já jsem tě tam uviděl stát a zalíbila jsi se mi na první pohled. A byla to hezká láska, vždyť nám bylo oběma dvacet pět let..."

"A mládi sme měle take hezky aji pře té veleké dřině..."

"Lásky jsme si také užily i radostí a starostí s našimi čtyřmi dětmi..."

"Vzpominám, jaks poprve sekl s vostatnima sekáčema lóko. Já sem vám zanesla na prvni svačeno čerstvé chleba s máslem a podmáslim. A kdež sem přešla po drohy, tak vás nikde nebelo..."

"No, však to byl nápad, dát nám takovou svačinu. Vždyť ten den jsme skoro nic neposekli. Všichni jsme neustále někam běhali..."

"No kdežs jel poprve s końma do města prodat dřevo, take to slavně nedopadlo. V zatáčce nezvládls řizeni, koně se tě vevlikle z postroju a oje verazelo sklo v okně a proniklo cezim ledum až do kocheně. Ti mosele bet polekani..."

"Vždyť jsem byl vyučený krejčí a s końmi jsem neuměl jezdit - tu škodu i leknutí jsem tehdy musel pořádně zaplatit..."

"A nikde nezapomeno, jak se zakládalo družstvo. Já sem se tak zlobila, nechtěla tam vstópit - tes mě nic neřekl a dávno ožs měl přehláško podepsanó. Sósedi po agitátorech házele vidlema a vehazovale je z chalop a já se před prvni schuzó dovim, že te bodeš předseda..."

"Snesl jsem od tebe všechno, ale pak už jsi mi hodně pomáhala..."

"Co sem měla take dělat jinyho, kdežs mě dal do chliva tolik krav, ktery nikdo nechtěl..."

"Vždyť jsem ti po večerech také někdy pomáhal..."

"Ale málokde, deť sem tě skoro doma neviděla. Kdež tě stávkovale žene v adaptovanym kravině, taks mosel s celém přestavenstvem voblict pracovni pláště, vzit si šátke na hlavo a jit dojit kráve, než dostale žene znova rozom. A kdež traktoristi nestačele zvorat, tak po nocich jezdils aji s pásákem. A ta dobirka - tře korone na jednotko..."

"To byla jen první léta. Ale ta dalši už byla veselejši..."

Skotečně, až moc. Pamatoješ jak ste dovezle z jižní Morave vino a ledi si ho k nám chodile kopovat a pře tom koštovale tak, že be ho všecko zadarmo vepile..."

"Vždyť to bylo dovezono na výroční schůzi, kdy se nám už hospodařilo dobře..."

"Jenomže ledi be tě to bele všecko rozkradle..."

"Však tehdy jsi měla moc řečí, že jsem to už nemohl vydržet a to jsem moc klidný a mírný člověk..."

"No, moc mě to tehde rozlobilo, že to moje nerve nevedržele. Do dneška se za to stedim..."

"To viš, že já taky. Však nikdy jindy už bouřlivá scéna před dětmi nebyla a mě již také nikdy nepovolily nervy. Bylo toho mnohdy na mě víc, než jsem mohl unést..."

Kdežs slavil padesát let, to ožs bel slavné předseda a pak přešel těžké úraz. To belo dlóhy maroděni a pak změna zaměstnáni..."

"Musel jsem přejit na jinou práci a věříš, že toho nákupčího jsem dělal rád. Vždyť jsem projezdil téměř celou republiku a zdravi jsem měl při tomto způsobu život dobré i když jsem si někdy připadal jako asketa..."

"Jak tě přešle důchodovi leta, zas sis nevodpočal a dělals dlóho skladnika..."

"I to byla zajímavá práce. Vždyť co bych doma dělal. Ty jsi přestala v důchodě chodit do kravína a doma všechno v pohodě zvládala..."

"V sedumdesáti letech měls zase změno. Dostal ses na vrátnico tam seš do dneška..."

"Jsem rád, že můžu být ještě zaměstnán. Vždyť já si vůbec nedokáži představit den bez práce..."

"No, já vim, že tam bodeš ještě dlóho..."

"Co budu moct, chtěl bych být aspoń trochu platný, vždyť já bych bez té práce asi nemohl žít..."

"A vidiš, v padesáti letech tě moc naděje lékaři nedávale a zatim mě meslim přečkáš..."

"No, v nemocnici jsem se naučil moc a moc si vážit práce lékařů, kteří neustále slouží s laskavostí a pochopením. A ty ses o mně celá ta léta taky pečlivě starala. Kdybych tě neměl, tak by to se mnou dopadlo jinak. A nakonec jsme se té naši zlaté svatby dočkali. Zítra přijedou děti, vnoučata, pravnoučata - bude sláva. A my dva jsme si prožili nejen štěstí, lásku a radost, ale poznali i trpkost a zlobu v našich vzájemných vztazích, protože každý má nějaký nedostatek a záleží moc na způsobu, jak se s ním dokáže vyrovnat a přizpůsobit se tomu druhému. Ovšem těch špatných chvil bylo málo a ty klady daleko víc převážily ty nešťastné zápory, protože jsme oba byli dost tolerantní..."

"Zétra bodeme meze dětmi jenom veseli a šťastni, však voni take poznaji ve svéch ževotech všecko. Ale maji ževot daleko lepši než sme měle me a to mě moc těši a so ráda, že maji dobry manželstvi, vzděláni aji zaměstnáni..."

"To všechno je vývoj. Nikdy se nemá brát lidem nové myšleni, nemá se jim ale také moc mluvit do jejich způsobu života..."

"Na to ož sem přešla take, že tehde s tím družstvem měls lepši rozom, vždeť tehde ho nás na Drahanské vrchovině bela bida a pak se všem želo lip. Ale teď, kdež je demokracie, ož málokdo chce hospodařet sókromně, vzit si zpátke pudo - je dobře, že je ho nás družstvo vlastniku. Kdo chce ze staršich tak má kralike a slepice a to mo úplně stači. No a kdo chce vic zviřat tak take muže, takže ledi só spokojeni..."

"Ale my už jsme ve věku, kdy se někdy přihlási nemoce. A v nemoci se člověk nejvíc naučí mírnosti, když ho trápí bolesti a má potíže. Všecko musí klidně snášet. Nemoc většinou učí zapomínat na sebe, snášet bolest druhých, rozdávat lásku a nemyslet na své trampoty. A pamatuješ se, co nám někdo při naší svatbě přál - zpívejte, tančete, radujte se spolu, ale dopřejte jeden druhému, aby byl občas sám..."

"A take - milujte se vzájemně, ale nečeńte si z láske póta, ať je láska spíš mořem, vlnicim se meze břehe vašich doši..."

"A stůjte při sobě, ale ne příliš blízko sebe - neboť pilíře chrámu stojí odděleně a dub neroste ve stínu cypřiše a ani cypřiš ve stínu dubu. A myslíš, že se dají koupit krásné věci?"

"Ne, nékrásněši věce se kópit nedaji..."

"Víš, ve svém věku si myslím, že za všechno krásné co člověka potká se musí platit dań. Nevěřim tomu, že nádherné pozornosti od života jsou zadarmo. I v osudu platí tržní systém. Čím víc člověk dostane, tím víc ho to stojí. Ale duše je bezedná, vydrží hodně...

Víš, ale aby také manželství vydrželo, aby brzy neznudilo oba parnery - tak je nejlepší stálý kontakt s vnějším světem a dostatek nových podnětů. To umožńuje partnerům vzájemné obohacování jejich vnitřního soužití, společný vývoj a svěžest v komunikaci. Ona totiž láska, to je obohacování, pomáhání a ulehčování života tomu druhému. A když vymizí žhavá zamilovanost, tak je nejlépe přeměnit vztah v hezké přátelství. A když manželé neztratí úctu jeden k druhému, tak už je vyhráno na celý dlouhý život.

A ten, kdo si udrží svěžest citového vztahu k okolí, kdo se dokáže trvale nadchnout životem, dokáže i v tom druhém stále znovu a znovu objevovat důvody pro vzájemné nadšení, okouzlení a trvalé soužití..."

"No, já vim, že te to všecko dokážeš dobře vesvětlet, já tak rozomně mlovit nehomim..."

"V dnešní době je tolik zbytečných a neuvážených rozvodů a rozchodů - kterými ale trpí celé rodiny a nejvíce bohužel právě děti... Ovšem nejlépe pro všechny je rozumná domluva v soužití, trochu nadhledu, tolerance, odpuštění - ovšem ne každý to dokáže..."

"Te seš rozomné člověk, s tebó se dá moc dobře vejit, ale ne každé je takové..."

"Víš Aničko, my tu naši velikou slávu po padesáti letech budeme mít určitě daleko lepší než tu naši první v květnu 1945. Zítra ji určitě prožijeme zase ruku v ruce společně, ale už při klidu, pohodě, radosti, spokojenosti a míru..."

PS. Do Fotogalerie jsem vložila obrázky tatínka, které maloval některé už od 10 let - je na nich zachycena jeho rodná vesnice, domečky měly většinou doškové střechy...9. května 2017 by se dožil 100 let.

Zlatá svatba

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více