Kouzlo časů minulých: Kuba prochází žaludkem

První den na Kubě, čtyři hodiny po snídani v posteli po dvanáctihodinovém letu, a žaludek se hlásil o nasycení. Co to asi bude? Zvědavost také požaduje své Na teploměru 34 st, kalhoty a tričko s krátkými rukávy a směr restaurace.

Ouha, usměvavý černoch ukazuje na kraťasy a tričko a vrtí hlavou. Tak ještě jednou nahoru, dlouhé kalhoty, bílou košili a zase dolů. Ó yes, tleská rukama černoch a zasedáme ke stolu. Oběd stylem á la carté.

"Kdepak hovězí polévka s játrovými knedlíčky. Na Kubě se hovězí maso konzumuje jen výjimečně, protože vláda preferuje výrobu mléka" komentuje první chod naše průvodkyně. Na výběr byly dvě: "Potaje - fazolovočočková a z uzeného vepřového kolena, ze které kromě čočky čouhaly také černé fazole. U hlavního jídla tomu nebylo jinak. Já si poručil pečené kuře s batáty, jejichž chuť se dobře hodila k závěrečnému dezertu, na naši chuť neobvykle sladkému, jako nám ostatně potvrdily všechny moučníky po dobu našeho pobytu. Tonda lpěl na tradici i v hlavním jídle a dal si Congri, vařené barevné fazole s vepřovou kýtou, slaninou a rýží. Vypadalo jako guláš, vonělo přenáramně a málem nenechalo místo pro ovocný salát a dezert. Je to ovšem to nejtradičnější kubánské jídlo.

Ovocný salát jsem lovil lžičkou z dobře litrové misky, která byla skoro vrchovatá. Samozřejmě kolečka banánů jako vždy a při každém jídle ráno, v poledne i večer, nakrájené pomeranče, ano ty, které už mnoho let u nás neuvidíte, křížaly jablek, zřejmě ananasový kompot a to vše posypané drobnými "rybičkami" kokosu. Podle chuti navrch dobré dvě deci kubánského rumu. Sladká tečka. Tak ten dezert jsme už snědli ze zavřenýma očima.

Před hotelem už pobrukoval autobus a klimatizace fungovala na plné pecky. Všech pětatřicet členů naší skupiny se pohodlně usadilo, vedle řidiče zakotvili dva průvodci. Obvyklá prohlídka města a první zastávka na Plaza De La Catedral, náměstí, kde stojí katedrála De San Cristobal. Někteří se vydali dovnitř a já pomáhal Tondovi s mapou, ve které jsme hledali další budoucí zastávky. Bylo jich několik, časově omezených tak na čtvrthodinku.

Tak na Plaza Vieja jsme byli hned jako doma. Vždyť v překladu se jedná o Staroměstské náměstí. Odskočili jsme si do jednoho baru, a když už jsme tam byli, tak jsme se natlačili k pultu a Tonda začal z vyptáváním: "Jak se jmenuje ten drink s tou mátou?" obrátil se na mne. Číšník za pultem odpověděl dřív než já. "Mochito, pánové. Achoj. Dáte si na já, yes?" Strnuli jsme překvapením a z jeho lámané češtiny jsme se dověděli, že tři roky pracoval v Gottwaldově, a dotáhl nás na dvůr a ukázal kývačku Jawa, kterou si dovezl za ušetřené peníze. Autobus nám málem ujel.

A tak jsme pokračovali na Capitalio, náměstí poblíž Centrálního parku. Budova velmi podobná washingtonskému Bílému domu a mám dojem, že v něm sídlil senát a parlament. A nebo už nějaká ministerstva? Na nákupy v Obispu, známém nákupním centru, nebyl čas a stejně: nakoupit tam kromě suvenýrů nebylo vlastně co. Na konci jsme zastavili. Jak by ne. Na rohu je bar El Floridita, vyhlášený vznikem slavného nápoje "Daiquiri", který tu rád popíjel Ernest Hemingway. Tady si všichni nenechali to daiquiri ujít a na chvíli jsme El Floriditu doslova zahltili.

Jen kousek odsud stojí hotel Ambos Mundos, kde měl Hemingway několik let pronajatý pokoj a napsal v něm svůj nejslavnější román "Komu zvoní hrana". Pokoj je přístupný pro návštěvy. No a musím se přiznat, že jsme už to hodování a pití pocítili. Tonda si pobrukoval "Já se vznáším, já si létám..." a dohadovali jsme se, zda je tento pocit následkem oněch kubánských luštěninových jídel nebo ochutnávky slavných nápojů, z nichž právě ono daiquiri nijak nešetřilo kubánským rumem.

Před večeří jsme ještě stihli návštěvu pionýrského parku, málem se projeli vláčkem, který nepřetržitě kroužil parkem, a rodeo bylo rovněž zajímavé. Uprostřed zeleně se vyjímala restaurace, která nás k sobě přilákala. Nakoukli jsme do ní pootevřenými dveřmi, ale byla prázdná, zřejmě se připravovala na nějakou recepci. Vybavení tomu odpovídalo. Před ní nás zaujal obrovský strom-trnovník, na kterém začínaly pučet první pupeny a na větvích byla spousta klubíček, velkých jak krabička od krému. Několik jsem jich utrhl a provázely mne po celou dobu pobytu a pak ještě několik let doma, až jednou klubíčko prasklo a celá místnost byla zaplavena desítkami semen velikosti hrášku.

Večeře se hemžila různými mořskými potvůrkami počínaje krevetami přes langustu a chobotnice až po bohatý výběr ryb. Vem, co chceš. Průvodkyně popřála dobrou chuť a informovala: výběr masa je skoro stejný jako u nás. Jen spotřeba jehněčího, kůzlečího a králičího masa je podstatně větší. Po indiánech zůstaly fazole, kukuřice, juka, malanga, rajčata a papriky. Španělé dovezli rýži, vepřové a kuřata, Portugalci naučili Kubánce nasolovat ryby a činili se i afričtí otroci. A jedna zajímavost. Ostrá jídla s chilli papričkami na Kubě nefrčí, ani hodně slaná. Zato oslazená jídla a nápoje jsou sladké až neúměrně.

Večer jsme navštívili nejznámější kubánský noční podnik Tropicana. Byl založen na Silvestra 1939 pro potěšení především amerických turistů v tropické zahradě Villa Mina a nyní jsme si "uštípli" i my. Byli jsme přivítání skleničkou šampaňského a lahví rumu Havana Club (pro 4 osoby), seděli pod širým nebem a sledovali pestrou směsici afrokubánských a latinskoamerických rytmů ve stylu padesátých let. A poprvé jsem se seznámil se salsou a dalšími rytmy místního folkloru, které se mně zakously pod kůži.

Půlnoční návrat do hotelu Nacional byl provázen veselým prozpěvováním našich národních písní a průvodkyně vedle šoféra se uznale usmívala. Celý autobus byl provoněn kubánským rumem a dobrou náladou všech, kteří vlastně poprvé viděli ono vystoupení slavné havanské Tropicany.

Ptáte se, jak si to tak všechno mohu pamatovat, když si mnohdy nedovedu vzpomenout, jak se jmenuje soused přes ulici. No, přece deníček, bez něj na zájezdy ani náhodou.

Kouzlo časů minulých: Kuba prochází žaludkem

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více