Toulám se lesem a všechno kolem dýchá, tážu se, kde jsem, a slyším slova ticha, vzdávám se lesu bez zbytečného spěchu a pak se snesu do hedvábného mechu.
Toulám se časem a skrývám květy v klíně, jdu za tvým hlasem a nejdu po rovině, v mlze se ztrácím a cítím blízkost svodu a pak se vracím do výchozího bodu.
Toulám se v sobě a nevím, co mi zbývá, platím své době a nejsem jasnozřivá, čas nemá stání a vezme každou chvíli, zmoudřelá přání mi dodávají síly.
Vzdala bych se nejen lesu, ale i někomu, s kým bych se pak společně svezla do hedvábného mechu. O, cítím nejen vůni lesa, ale i náruč muže, který ví, že může!
Zuzko moc hezké. Když jsem začala číst, jako bych byla v tom lese, v tom v kterém jsem se toulala minulý týden na Vysočině. Ale i další sloky jsou krásné, díky.
Dalibor Polanský
