Toulám se lesem a všechno kolem dýchá, tážu se, kde jsem, a slyším slova ticha, vzdávám se lesu bez zbytečného spěchu a pak se snesu do hedvábného mechu.
Toulám se časem a skrývám květy v klíně, jdu za tvým hlasem a nejdu po rovině, v mlze se ztrácím a cítím blízkost svodu a pak se vracím do výchozího bodu.
Toulám se v sobě a nevím, co mi zbývá, platím své době a nejsem jasnozřivá, čas nemá stání a vezme každou chvíli, zmoudřelá přání mi dodávají síly.
Vzdala bych se nejen lesu, ale i někomu, s kým bych se pak společně svezla do hedvábného mechu. O, cítím nejen vůni lesa, ale i náruč muže, který ví, že může!
Zuzko moc hezké. Když jsem začala číst, jako bych byla v tom lese, v tom v kterém jsem se toulala minulý týden na Vysočině. Ale i další sloky jsou krásné, díky.
Velmi reflexivní báseň, Zuzko, s pomalým rytmem a "pozitivním výdechem", což se mi moc líbí. Ano, čas nemá stání, ale bere nám jen ty chvíle, které mu obětujeme tím, že si je neuvědomíme jako chvíle krásné. Ať jsou, jak jsou, vždycky v nich může být něco krásného, a to jsou ta zmoudřelá přání. Báseň je moc dobrá.
Dalibor Polanský
