Změna je život aneb V nouzi poznáš přítele

Přišla jsem o práci řidičky autobusu v okresním městě. Nafoukaný pan ředitel mě vyhodil na hodinu jako psa. Jedinou mou chybou bylo, že jsem měla vyměněnou směnu s kolegou, což se dělo běžně, jenže já měla tu smůlu, že kolega na druhý den přehlédl na přejezdu lokomotivu. A tím vyhazovem se změnil celý můj život.

Ve městě jediné ČSAD a tudíž jediná možnost podobného zaměstnání. Na pracovním úřadě žádné nabídky. Pak jsem zkusila rozvážet po obchodech sýry, ale to jsem nevydělala ani na nájem a přišla o podporu. Začínaly se kupit nezaplacené složenky. Pak jsem zkusila smlouvat pro pojišt'ovnu, ale moc jsem si nepomohla. Co ted'? Už jsem neměla peníze ani na jídlo a začínala se mě zmocn'ovat deprese. Stopem jsem si zajela do sto kilometrů vzdáleného rodného města za maminkou a to mě vlastně zachránilo z toho průšvihu.

Stopem mě svezl sympatický človek mého věku. Ital. Neuměla jsem ani slovo italsky, on pár slov česky. Tak začalo naše přátelství. Maminka mi řekla o letáku vylepeném v autobuse. Místní ČSAD hledá řidiče. Šla jsem se tam hned zeptat, jestli by mě přijali. Žádnou ženu řidičku ještě nezaměstnávali, navíc potřebovali řidiče na jedinou volnou linku, která končila ve vzdálené obci a tudíž musel řidič bydlet v té obci. Nicméně mi slíbili, že když si tam seženu bydlení, zaměstnají mě. Byla jsem už tak zoufalá, že jsem to považovala za velké štěstí a výhru. Můj nový italský kamarád mě zavezl do té obce na konečné. Tam jsme našli pana starostu a požádali ho o pomoc při hledání podnájmu. On nás vzal do místní hospody a požádal o radu fórum štamgastů. Víc hlav víc ví, a tak si vzpomněli na jednu volnou chalupu vhodnou k pronajmutí a hned zavolali majitelce a ta přijela a chalupu mi opravdu pronajala i se zahradou. Vlastně byla ráda že dům nebude prázdný a někdo se o něj bude starat a ani nechtěla žádné peníze za nájem a jen na spotřebované energie a vodu. A tak jsem s Novým rokem 2000 nastoupila do nové práce v novém místě bydliště s novým přítelem a zahájila nový způsob života - z města na vesnici.

Vždycky jsem bydlela v paneláku, kde hřálo ústřední topení a ted' jsem si musela topit v kotli, ale nejdřív složit uhlí a nařezat a nasekat polena. Ze zanedbané a vlhké chalupy udělat přijatelný domov. Jediná půda, kterou jsem kdy vlastnila, byly tři květináče a ted' jsem se měla starat o půlhektarovou zahradu. Já se toho ale nebála a byla jsem přešt'astná, že mám zase práci. Tolik štěstí v neštěstí. Ještě dnes děkuji osudu. Pan starosta Josef byl muž na svém místě, a tak mě seznámil se sousedem Robim, který dostal za úkol vzít si nade mnou patronát a starat se o mně, abych tam přežila a vydržela. Robi a jeho žena se snažili. Stali se z nás přátelé. Učili mě žít na vesnici. Brzy byly obydlené i chlévy. Dvě prasátka krmil Robi. Jedno pro něj, jedno nám. Netušili jsme, že jsme koupili prasnici už březí, a tak se nám jedé noci namnožila o osm selátek. Aby prasátka prospívala, koupili jsme kozu na mléko. Sousedka odnaproti kupovala nové slepice a ty staré nám dala na polívku. Tak jsme měli vlastní vajíčka a šest slepic.

Po vesnici se toulal opuštěný pes a Robi usoudil, že se nám hlídač stavení může hodit. Byla to statná fena křížence vlčáka s něčím ještě větším. Moc se jí u nás líbilo a velmi milovala každého, kdo k nám přišel. Za to nám povila dvanáct štěňat. Měli jsme i kotě, protože chalupě bez kočky by hrozila invaze myší. Můj jorkšír chytat myši neuměl a byl tudíž dle Robiho příživník nanic. Na jaře sad ovocných stromů krásně rozkvetl a sliboval bohatou úrodu. Nejen ovocem živ je člověk, proto Robi zoral kus zahrady a já se s ním učila sázet semínka všeho druhu, okopávat a zalévat. Večer jsem padala únavou, ale byla jsem tam št'astná a dělali jsme všechno s radostí, i když z toho bolela záda. Ráno jsem v pyžamu obešla zahradu a snídala rybíz a třešně, večer si lehla do trávy a čekala na padající hvězdu abych si mohla ještě něco přát. Nespadla a já si lehla do kuřince. Prostě romantika.

Jednou jsem zaujatě plela záhonek a poslouchala ptačí cvrlikání. Do toho něco zafunělo... zvednu zrak a on na mně kouká kanec. Vyděšeně jsme oba zaječeli a rozběhli se každý na jinou stranu -naštěstí. Robi se za plotem mohl uchechtat. Ten kanec byl totiž ochočený Pepíček pana starosty a jen si vyšel na nepovolenou vycházku. I kosit trávu jsem se musela naučit. Robi měl zdravotní problémy a to dělat nemohl. Ale s nadúrodou jablek jsme si poradili hravě. Byl z nich skvělý mošt a posléze burčák na zimu. Robi byl původním povoláním zedník, a tak náš olysalý dům dostal nové záplaty fasády a nový nátěr. Radost pohledět.

Každá pohádka má svůj konec. Ta moje se začala chýlit ke konci když můj taliján musel zpátky do Itálie, Robi onemocněl rakovinou a já revmatismem. Částečný invalidní důchod. Musela jsem rozdat zvěřinec, vrátit dům majitelce a odejít. Kam? No přece za svým milovaným zachráncem do Itálie. Už jsme manželé. Nemáme sice dům, ale zahradu ano a velikánskou. Robi na nás určitě kouká zhůry a má radost, že nás naučil lásce k půdě. Robi, děkujem. Jo a abych nezapomněla - vlastně bych měla poděkovat i tomu panu řediteli, že mě vykopl do št'astnějšího života.

Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.

Změna je život aneb V nouzi poznáš přítele

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více