Vypravěč příběhů

Jsem vypravěčem příběhů. Vlastních i cizích. A rád je poslouchám. Desítky vlastních jsem dal do knížky Maléry a já, ale většina z nich byly humorné epizody. Já znám bohužel i příběhy, které by vám rozhodně úsměvné nepřipadaly. Tentokrát tu tři z nich vypíšu.

Až na nedávné oslavě „zlaté maturity“ (po 50 letech!) jsem se dozvěděl, jak to bylo s Karlou. Spolužačka to byla tichá, nenápadná, učila se jakž takž. Tiše přicházela do třídy a po skončení vyučování si rychle sbalila věci a odešla. Až po 50 letech jsem se dozvěděl, proč.

Bydlela ve vzdálené vesnici. Denně dojížděla autobusem přes hodinu, musela přestupovat. Ale než mohla zhruba v 6,30 nastoupit, musela obstarat domácí zvířectvo, neboť měli hospodářství se slepicemi, králíky a dokonce kravami. A hlavně musela obstarat svou těžce nemocnou maminku, která nemohla chodit. A připravit svačinu sourozenci a svému otci.

Když hned po vyučování přijela domů, začaly jí práce v jejich hospodářství a na malém poli a dokonce i v místním hostinci, kde vypomáhala. Večer začala pro všechny vařit, uklízela – a samozřejmě ještě čekaly úkoly ze školy! My jsme v těch letech chodili na rande, do kina, četli jsme knížky a sportovali. Karla den co den pracovala a mezitím jela do školy a ze školy a učila se.

V tomhle je schovaný docela silný příběh, ne? Když jsem se jí ptal, kde vlastně celý život žila a co dělala, řekla prostě – pořád v té vesnici a pořád jsem dělala účetní. Považte, celý život, vystřídala jen dva zaměstnavatele. Nyní mají domek ve městě a navštěvují ji děti s vnoučaty. Prožila vlastně docela obyčejný, zdálo by se, že nezajímavý život, a přesto to mohl být život plný lásky, pracovitosti, drobných radostí a velkého odříkání.

♠ ♠ ♠

V jedné východočeské vesnici znám pana Š. Přistěhoval se sem někdy po roce 1990 díky nadaci Člověk v tísni. Pan Š. se s celou rodinou přistěhoval z Kazachstánu ve střední Asii. Má české příjmení a české předky a dokonce se u nich mluvilo česky. V jeho tehdejší rodině už tolik ne, manželka je totiž Moldavanka.

Jeho příběh je v mnohém typický: V tamní obci bydlel a pracoval v kolchoze. Když se ale Sovětský svaz rozpadl, rozpadl se i kolchoz a postupně to přestalo být k životu (jak se vyjádřil). Co tam vlastně dělal? No v kolchoze dělal. Tam byly celiny – mnozí z vás ví, že to byly velké kusy stepi, rozorané a zemědělsky využívané. Jednou jedinou přímočarou brázdou jeli celé odpoledne, až dojeli k jinému kolchoznímu objektu. Tam si dali oběd a pak jeli celé odpoledne druhou brázdou nazpět. Tak velké to byly lány. Tomuto způsobu odpovídaly i výnosy, z hektaru měli šest až sedm metráků obilí (u nás v té době asi čtyřicet).

Když přijeli k nám, soused je vezl do města. Projížděli serpentinami z celkem malého kopce, ale Moldavanka se křečovitě chytala manžela, protože celý život žila v rovině.

Nadcházející zimu si ani nedovedli představit. „Jak si zajistíme zásoby?“ ptali se. „Jaké zásoby?“ divil se soused. „Vždyť si můžete zajet autobusem do města.“ „Autobusem? A jak projede ty závěje?“ „No nejdřív přece pojede pluh, za nim pojede sypač a pak zas budou jezdit autobusy i auta.“ Tomu nechtěli věřit. „No dobře, tak autobus,“ připustili nakonec, „ale jaké bude mít zpoždění?“ „Zpoždění? Tak do půl hodiny, víc ne.“ Nevěřili, neboť u nich mívaly autobusy zpoždění až dva dny.

Ale nakonec i tento příběh má dobrý konec. Oba jsou na prahu důchodu a plně si zvykli. Škoda jen, že paní nemohla dělat svou práci. Byla totiž původně zdravotní sestrou, jenže neuměla česky a tak ji zpočátku nemohli jako sestru zaměstnat. A když se česky konečně naučila, zas už ztratila ze své kvalifikace.

♠ ♠ ♠

Vzpomínám také na Karla R., který předloni dostal moje Maléry a já a ozval se mi se svým příběhem. Když jsem ho vyslechl a zjistil, že je vlastně taky Náchoďák, sedl jsem do auta a jel za ním do Jaroměře, protože to opravdu stálo za to. Narodil se v roce 1932 a celý život trpěl za svého otce. To byl asi docela dobrodruh, protože doma zanechal těhotnou manželku a někdy v roce 1938 nebo 1939 odešel přes Polsko do britské armády, bojoval ve slavné bitvě u afrického Tobruku a získal patřičné vojenské pocty. Samozřejmě byl za to komunistickým režimem rovněž patřičně trestán a na závěr mu 10. ledna 1950 tehdejší ministr Ludvík Svoboda odňal jeho vojenskou hodnost. Pan R. sám pracoval jako mistr v textilní továrně v Broumově, avšak v roce 1969 byl vyhozen z práce, neboť se mu nelíbila sovětská invaze do ČSSR. Až do roku 1989 tudíž pracoval jako bagrista.

Toto vše by byl příběh, jakých můžete slyšet tisíce. Ale já chci vyprávět, co se stalo jeho mamince. Tehdy, po válce, žili v Náchodě. Bylo to někdy v roce 1948 nebo 1949, když se opět přiblížily květnové oslavy. Minulý režim slavil 1. máj, pak hned 5. květen (začátek Pražského povstání 1945) a 9. květen jako Den osvobození - vítězství nad fašismem (Sovětský svaz jej měl o den posunutý proti západním zemím).

Takže se všude musely vyvěšovat vlajky. A jeden starší pán o dvě ulice dále vyvěsil z půdy – nacistický prapor s hákovým křížem! Určitě ne naschvál, spletl se, špatně viděl, smotaný prapor byl podobný nebo prostě už nikdo neví, ale hákový kříž vlál z půdy do ulice! Okamžitě se začali sbíhat lidé. Karel se tam šel podívat se svou matkou. A stalo se, co se stalo. Jeho maminka se té situaci začala smát. Docela upřímně a nahlas.

To už ovšem byl v davu i tajný agent státní bezpečnosti. Druhý den si pro ni přišla policie a odvedla ji do budovy státní bezpečnosti v Náchodě (dnes tam sídlí okresní soud). A maminka se toho dne už nevrátila. Druhý den se tam tedy šel její manžel zeptat, ale nic se nedozvěděl. (Pokud to čte někdo mladší, představte si to – člověk zmizel a nikdo jeho rodině neřekl, co se děje…)

Třetí den se tam vypravil Karel, kterému tehdy bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let. A tomu řekli, že jejich matka u nich zatím je a že jim uklízí. Vrátila se až po čtyřech dnech. Zamlklá, strhaná, usoužená. A nikdy, opakuji nikdy, do konce života nepromluvila o tom, co tehdy v úřadovně Státní bezpečnosti prožila. My můžeme jen tušit…

Musel jsem tyhle příběhy vyprávět, aby většina z nás ve svém převážně spokojeném stáří nezapomínala, že i jejich život se mohl odehrávat úplně jinak. A možná i odehrával. Těším se na vaše vlastní příběhy, budete-li mít chuť (či odvahu) je vyprávět. Budu je dál na vaše přání posílat jako anonymní. Pište na [email protected].

Vypravěč příběhů

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více