Dětský domov v textilce

Vedení textilního podniku nebylo jako celek neschopné ani zbabělé, jak se teď někdy o socialistických vedoucích míní. Někdy šli do nových věcí a o jedné se chci zmínit. Už odedávna u nás existovaly dětské domovy. Byly určeny dětem, které neměly provozuschopné rodiče a v 70. letech byly běžně koncipované jako internáty či ústavy, kde všichni žili víceméně jako na dětském táboře, hromadně, schematicky, odosobněně. Tehdy jsem si přečetl zprávu, že někde vznikl dětský domov rodinného typu, v němž jsou utvořené menší skupiny dětí různého věku, které obývají vlastní prostor a mají pokud možno stabilní vychovatelky („tety“).

Hned jsem si vzpomněl na to, že jsem před pár lety v Doubí u Karlových Varů brigádnicky pomáhal se stavbou jedné z prvních dětských vesniček SOS. Ty tehdy vznikaly po vzoru rakouských a o svou existenci musely v dobách normalizace perně bojovat. Současně jsem věděl, že Tepna trpí chronickým nedostatkem „pracovních sil“, které se musely „náborovat“ až v Polsku, aby odtud denně dojížděly mnoha autobusy.

Když máte základní fakta na talíři, tak už je to jen krůček od námětu pro podnikové vedení: co kdybychom zřídili dětský domov rodinného typu i u nás, při našem podniku? Akorát že by tu nebyly děti školou povinné, ale patnáctiletí a starší. Stát má stejně povinnost děti z domovů zabezpečit a tady se nabízí příležitost, jak se o děcka postarat, přitom jim dát aspoň nějakou kvalifikaci, zaměstnat je a taky je trochu připravit do života. Protože kolik stojí chleba nebo jízdenka do autobusu, to žádné tamní dítě tehdy nevědělo, neboť samo nic nekupovalo – vše obstarali zaměstnanci domova.

Začali jsme tudíž jednat (nejvíc proti bylo tehdy Ministerstvo školství), přesvědčovali jsme, že nejde o novodobou otrockou práci dětí, že neděláme nábor do nevěstince, že se nám všichni nerozutečou v důsledku volnosti, kterou jim hodláme poskytnout. Vážení, já tehdy dokonce četl Makarenka a musím říci, že na mě tento soudruh udělal značný dojem. Byl to sovětský pedagog, který se staral o děti bez domova, včetně velkých sígrů, a uměl jim dát důvěru, kterou mu také v dobrém opláceli (kromě jednoho případu, kdy dostal od chovance ránu sekerou). Pročetl jsem kdeco a navštívil několik dětských domovů.

Skutečně se nám pak podařilo získat postupně až několik desítek dětí z různých domovů. Byly to převážně dívky, kluků bylo málo a taky jsme jako textilka potřebovali hlavně holky. Ukázalo se, že většina se musí pouze zaučit, zaškolit na jednodušší práci, a jen někteří mohou jít do učňovské školy. Ale to neznamená, že bychom nedali všem stejnou příležitost. Hlavně jsme ale nechali adaptovat několik nepoužívaných prostor na „byty“ pro tuším desetičlenné skupiny. K nim jsme našli tety, které se u nich stále střídaly a dokonce jsem vypracoval jakési „zásady vedení“, abychom měli cílevědomě nastavené naše pedagogické procesy.

A opravdu, celý ten čas mě naplňoval pocitem smysluplnosti. Holky se učily odpovídat za své skutky, samostatně nakupovat, přiměřeně se bavit, dokonce jsme je nechali, aby si společně ze mzdy ušetřily na to, co jsme nepovažovali za standardní výbavu tehdejšího bytu. Tehdy šlo o gramofon či magnetofon, na který kolektivně šetřily. Část mzdy jsme jim dávali v hotovosti (jako výborné kapesné), ale část jsme jim ukládali na knížky, aby měly něco do dalšího života.

A musím říci, že náš systém se osvědčil: bylo minimálně krádeží, minimálně útěků, minimálně všeho, čemu se říkalo „negativní jevy“. Naopak, asi do tří let se jedna vdávala a podnik na tu svatbu přispěl. Snažili jsme se jim zajistit dobrý start do dospělého života. Mně samotnému se dostalo zvláštního vyznamenání na jedné besedě v jejich rodinné buňce. Jako obvykle, sedli jsme si do kroužku a já se ptal na různé věci, jak se jim daří, co potřebují a tak. A pak, na otázku „Co se vám tady vlastně líbí nejvíc?“, se zezadu ozvala tichým hlasem krásná, černovlasá, snědá, neboť cikánská slečna: Řekla: „To, že jste nám tu dali šanci začít normální život.“

Co můžete slyšet víc?

Oldřich Čepelka (nar. 1948) přináší ve své knížce Maléry a já desítky příhod ze svého života. Můžete si ji objednat na www.malery.cz. "Snad tato nabídka nikoho neurazí. Vydal jsem knížku vlastním nákladem a mám z ní jen velkou ztrátu. S každou další objednávkou ale menší," přiznává. Úryvek je z prvních let po nástupu tehdy mladého autora do prvního zaměstnání - do národního podniku Tepna Náchod (1973-5).

Dětský domov v textilce

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více