Soutěž: Mé první životní zklamání

Již odmala jsem se výtvarně činil a od MŠ jsem udivoval své vychovatelky, učitelky a později profesory, jaký jsem to výtvarný talent. Kreslil a maloval jsem, co mně zajímalo a bavilo, mé okolí žaslo.

Má třídní vzala mé práce a odnesla je jednomu akademickému malíři. Ten mně zařídil návštěvy v LŠU, tam jsem strávil celých 9 let, abych se vzdělával a mučil se nad kompozicemi s porcelánem, postavami, perspektivou. Popravdě, ty poslední roky mně moc nebavily, protože to už nebyla zábava, ale dřina, aby výsledek byl 100% - na to byl profesor pedant. Výsledky však stály za to – sbíral jsem nejen vnitrostátní ocenění, ale i mezinárodní. Byl to moc pěkný pocit jezdit na výstavy a přebírat diplomy včetně cen v podobě malířských potřeb z ciziny, které ani třeba pan profesor neznal. Na druhé straně to byla závist spolužáků a pomalá odcizenost v kolektivu kamarádů, kteří neunesli mé úspěchy.

9 .třída. Blížily se přijímací zkoušky do Prahy na Uměleckou průmyslovku. Byl jsem moc nervózní a plný trémy. Talentovky trvaly celý den a daly zabrat. Byly tam talentovaní mladí výtvarníci z celých Čech a uměli. Dal jsem do toho celou duši a snažil se podat pomalu sportovní výkon (prý jsem spal pak 2 dny jak jsem byl vyčerpaný). Nechci se chválit, ale nad mými výtvory se vystřídali snad všichni profesoři a uznale kývali hlavami. Talentovky jsem udělal.

Zbývaly zkoušky z matiky a z češtiny. Přiznám se, že v matematice vůbec nevynikám, nemám tzv.matematickou paměť a dodnes si zapamatovat telefonní číslo mi dělá problém. Češtinu jsem udělal, ale matiku jsem projel na celé čáře. Takže konec? Život najednou okolo mě potemněl. Všechna práce a hodiny dřiny byly k ničemu.

Zavolala si mně výběrová komise a oznámila mi, že i přes to, že jsem neuspěl z matematiky, pro velký talent mne přijímají. Měl jsem radost. Bohužel ta trvala jen měsíc. Zavolal si mne otec a oznámil, že internát školy už nemá místo a peníze na financování nějakého ubytování nemají. Měl jsem tetu a bratrance v Praze, ani tam jsem neuspěl. Dalším argumentem bylo, že bych se v Praze zkazil a že mně chtějí mít pod dozorem. Dodnes to nechápu a mám to rodičům za zlé, ostatní děti neměli problém a já ano? Spíše si myslím, že mně nechtěl otec v Praze potkat, když tu prováděl své milostné avantýry.Když jsem to oznámil svým učitelům a panu profesorovi z LŠU, tak se chytali za hlavu. Ten mne dokonce už nikdy nepozdravil, když jsem ho i v pozdější době potkal.

Začal jsem studovat stavební průmyslovku. Utrpení a bída. V prváku jsem na kolenou prosil mámu, aby mně vzala ze školy pryč. První ročník samá čtyřka a pár reparátů. Jsem manuelně zručný, a tak jsem chtěl jít na uměleckého kováře. Ne a ne. Protloukl jsem se školou, udělal maturitu a začal dělat stavařinu, která mně nijak nepřirostla k srdci a popravdě mně nijak nenastartovala kariéru, spíše naopak. Více než projektant či stavební technik jsem byl raději zedník. Dnes dělám v stavebním archivu.

No a mé výtvarničení? Z prvákem jsem skončil i z výtvarnou činností a už nikdy jsem nekreslil a nemaloval. Prostě konec a šmytec.

No popravdě jsem spíše přesedlal na fotografování a i docela mám úspěchy. Taky jsem udělal pár komiksů o historii města Chomutov, ale když jsem je zdarma městu nabídl, ani se neozvaly. Taky dělám vynálezy a patenty, hlavně pro využití z recyklovaných plastů, ale nejsou peníze na jejich realizaci a uvedení na trh. Vyhrál jsem třeba soutěž na nový typ horolezeckých stěn, ale taky se nejde dohodnout s firmami pokud to nemáte právně a finančně zajištěné. Návrhy nových společenských her, potravinářských výrobků,stavebních výrobků. Prostě dělám jen do šuplíku. Doděláváme rodinný dům a 10letá nemoc manželky polykají finance, ale nestěžuji si. Mám skvělou ženu a děti - to se nedá zaplatit .

Můj syn začal taky kreslit a je v tom špička. Je nová doba a tak se realizuje v grafice na počítači. Sbírá ocenění a je cca 14tý na světě. A náš postoj rodičů k němu? Právě naopak – my ho podporujeme ve všem a snažíme se mu ve všem pomoci nejen finančně, ale i radou a pochopením.

Někdy mne v duši zabolí a slza ukápne nad zmarněnou osobní šancí a smůlou, ale jde se dál. Asi řada z Vás podotkne, tak co Ti brání malovat dál? Zkoušel jsem to i přes psychology – prostě to nejde, je to hodně silný blok přes který se nedostanu. Navíc to chce stálý trénink - ten už nemám. Pak se starám o svou dlouhodobě nemocnou ženu, RD a hospodářství, už není čas.

Na závěr: prosím všechny rodiče, aby cítili s dětmi a podporovali je. Poslouchali je a porozuměli jim. Nelitujte času a peněz. Nevnucujte jim své pravdy a dogmata. Nechtějte, aby byli nešťastní a měli zkažený život. Splňte jim jejich přání a sny. Ono se to vrátí bohatě i Vám a naší společnosti.

Soutěž: Mé první životní zklamání

JSTE TU POPRVÉ?

Aktuální anketa

Kontakt

Více