Jak jsem chtěla být užitečná (I. část)

Byla zase sobota. Sobota je tady velmi pokojný den. Nic se celkem neděje, nikde nikdo. Protože je pochmurné počasí, sedí všichni doma, u svých krbů, ve svém domečku, se svojí rodinou a se psem nebo kočkou. Já sedím také doma se svým psem ve svém malém bytečku. Zdánlivě mi nic nechybí, ale není to pravda. Jsem naprosto na dně. Jsem totiž úplně neužitečná.

Děti ani vnoučata mě nepotřebují a mně je opravdu smutno, až depresívno. Moje nepokojná mysl ale začíná pracovat. Než zemřít nudou, raději něco podniknu. Vytáhnu staré noviny a pročítám inzeráty. A už to mám! Dva staří lidé hledají pomocnici. Paní je na vozíku, ale ještě docela schopná, pán je starší a už všechno úplně nezvládá. Byt s vlastním vchodem a strava odměnou.

To je ono, byla bych užitečná a měla si s kým povídat. Už bych nebyla opuštěná a nešťastná. Volám! Ozve se mi starý pán a ejhle, místo je ještě volné. Nabízí mi, abych se přijela podívat na několik dní a na místě se určitě dohodneme. Po malém váhání je akceptován i pejsek. Domlouvám tedy den a místo a začínám se chystat na cestu. Hurá, bude dobrodružství.

Zjistila jsem si všechna spojení a spakovala sebe i psa. Pán na mě bude na nádraží čekat a poznáním bude pejsek. Nejdříve jedu autobusem a ve Strakonicích musím hodinu čekat na rychlík do Plzně. Tahám svůj kufr i pejska po Strakonicích a ubíjím čas. Jsem úplně uštvaná, protože pejsek to tu nezná a vůní je moc. Ani mu s tím kufrem nestačím. Konečně se však rychlíku dočkám.

Nevím ovšem, jak do vlaku nastoupit, a musím tedy poprosit spolucestující paní, aby mi pomohla. Zkuste nastoupit po příkrých schůdkách, pod paží psa, tašku a ve druhé kufr. Jedna ruka mi chybí, abych se mohla přidržet zábradlí. Mého kufru se tedy ujímá neznámá žena a pomáhá mi nastoupit. Spěchám za ní vlakem, který je docela obsazený. Spojovací dveře, které jsou na nějakou fotobuňku mi málem zabijí psa. Ještě, že jsem jeho hlavičku chránila rukou. Dveře mi způsobily ránu na ruce. Nezdržuji se a spěchám a s neznámou paní obsazujeme poslední místa v kupé.

Paní mi ošetří zraněnou ruku. Já žádný kufřík s první a poslední pomocí s sebou nemám. Přichází pan průvodčí a chce, abych nacpala pejska do mé, už tak skoro plné tašky, protože na klíně prý cestovat nemůže. Můj malý jorkšírek, už tak otřesený tím, co se s ním děje, do tašky nechce a drží se mne zuby nehty.

Pan průvodčí se nakonec začal tvářit, že nás nevidí, a nechal nás v klidu dojet do Plzně.

Pokračování příště