Téma: Můj příběh
Můj táta byl zvláštní člověk. Byl bych nerad, aby upadl v úplné zapomnění, a proto píšu tyto řádky.
Jan Tkadleček
Podivný šramot za oknem mě probudil v čase mezi psem a vlkem. Váhám, jak jinak dobu, kdy se noc lomí s ránem, nazvat. Říká se ve dvě v noci, ale ve tři ráno. Na budíku svítí blížící se půl třetí.
Naše paní uklízečka mne obdarovala dlouhým seznamem drogistického zboží, které je třeba zakoupit. Vydal jsem se tedy do našeho obchodu Družka.
Po rozvodu jsem žila sedm let sama. Pracovala jsem v ženském kolektivu a neustále jsem slýchala věty: chlapi za nic nestojí, nejlépe je ženské, když je sama a podobně. Ujišťovaly jsme se s kolegyněmi navzájem, že muže nepotřebujeme. Byla to chyba.
Starý pán odkládá sekačku trávy, znaven usedá na lavičku k odpočinku. Pohledem hodnotí vykonané dílo s uspokojením, až nakonec pohled padne k blízkému lesu. Ach jó, povzdechne si, houby ještě nerostou.
„Výsostné území – tady vládnu já!“ To má žena napsáno nad sporákem v kuchyni a doplněk bytu manžel, jinak neužitečný tvor a spoluobyvatel domácnosti, ten to plně respektuje.
Klečím v kuchyni na zemi a velikánským hadrem vytírám podlahu. Jsem nervózní, protože mě to hrozně zdržuje. Pokukuji po hodinách a oželuji snídani. Zmateně se oblékám. K autobusu přibíhám celá schvácená a podávám řidiči dvacetikorunu.
Pokud si to nemyslíte, ale občas se nudíte, nekupujte si medvídka mývala! Pohlidejte někomu štěně.
Před nějakou dobou jsme měli v Lidlu, kde pracuji, na prodej sazenice Aksamitníku (afrikánu). Říkal jsem si jako zahrádkář, že bych ho měl koupit. Mělo by se jednat snad o zázrak zeleninové zahrádky. Taková zahradnická "Alpa".
Tento můj krátký příspěvek má trochu zvláštní název, tak trochu nedotáhnutý, ale začnu pěkně od začátku, abyste zažili trošičku toho detektivního napětí.
