Téma: životní styl
Tak máme v rodině dalšího doktora. Inženýra. Právníka. Ať si každý dosadí co libo, jisté je, že když dítě či vnouče získá titul, je to radost. Jenže lidí s tituly je moc. A těch, kteří něco umí vyrobit či opravit rukama, čím dál méně.
Vratislava Hofmanová, redakce
Stalo se to rok před mou padesátkou. Začátkem ledna jsme si s manželem vyrazili na týden do Krkonoš — na lyže. Na jedné běžkařské trati jsem vyletěla ze stopy, když se mi lyže zachytila o ledový škraloup.
Říká se, že změna je život. Takové koření života. Něco na tom rčení je. Život s přiměřenými změnami pak není fádní. Co ale dělat, když je jakákoli změna v nedohlednu.
Po rozvodu jsem žila sedm let sama. Pracovala jsem v ženském kolektivu a neustále jsem slýchala věty: chlapi za nic nestojí, nejlépe je ženské, když je sama a podobně. Ujišťovaly jsme se s kolegyněmi navzájem, že muže nepotřebujeme. Byla to chyba.
Početné party kamarádů, dlouhé telefonní hovory, mnoho přátel na sociálních sítích, spousta lajků, srdíček a zpráv… Tak si mnoho lidí představuje oblíbeného člověka, který netrpí samotou. Někdy jsou však zdánlivě společensky žijící jedinci osamělejší než ti, kteří mají přátel jen několik.
Pípání mobilu, hluk z restaurace pod okny, zvuky nepřetržitě jezdících aut kolem domu, hudba od sousedů ve vedlejším bytě, dupání dětských nožiček od sousedů nad námi, nedaleký venkovní koncert….Běžný člověk je nyní vystaven mnohem většímu hluku než dříve.
Moderní umění v lidech často vyvolává rozpaky, nejistotu nebo rovnou odpor, jehož síla mě někdy až překvapuje. Podobně mě zaskočil i rozhovor s vnukem při naší nedávné společné návštěvě galerie.
Ukázkový úvodní text článku
To je lahůdka! To je panečku slovo! To je krása! Že nevíte, co to je? Pro tápající zde vědecký elaborát.
Pamatuji si, jak jsem obracela oči v sloup a dělala různé obličeje. Moje babička mi totiž svými výroky připadala úplně nemožná. „To za našich mladých časů, to bylo tak a tak, rohlík stál tolik a museli jsme poslouchat a to bychom si nedovolili…“
