Během svého života se každý člověk s kritikou setká. Buď je někým kritizován, nebo naopak kritizuje něco či někoho.

Nejčastěji si pod slovem kritika představíme nějaké negativní hodnocení, které je kritizované osobě nepříjemné. Kritika však může být jak pozitivní, tak negativní. Slovo kritika pochází z řeckého krinein a kritiké techné, tj. umění rozlišovat a posuzovat. Smyslem kritiky je analyzovat, rozlišit a hodnotit a výsledky nějakým způsobem zveřejnit. Ideálem je nestranná a věcná kritika, která vyžaduje, aby se kritik s danou věcí důkladně a do hloubky seznámil, dokázal ji porovnat s jinými a uměl přiměřeně rozlišit její dobré a špatné, slabé či silné stránky.

K prvnímu seznámení s kritikou dochází už v dětství. Dítě bývá často kritizováno svými rodiči, pokud se jim něco nelíbí. I já si pamatuji kritické připomínky své maminky. Týkaly se mé neustálé chuti k jídlu a přibývání na váze. Na nesmlouvavé kritiky člověk často narazí během školní docházky. Jednak ze strany učitelů, kteří se v době mého mládí ještě nebáli své žáky kritizovat, jednak od spolužáků. V dospělosti se člověk s kritikou setkává samozřejmě v zaměstnání i v mezilidských vztazích.

Schopnost přijmout kritiku je důležitou dovedností dospělého člověka. Nejde jen o to souhlasit se vším, co kdo řekne. Je třeba rozlišit, co je pro nás užitečná zpětná vazba, co je nepřesná nebo manipulativní výtka a jak reagovat tak, abychom neztratili respekt k sobě ani k druhým.

 

Ne každá kritika je stejná. Existuje tzv. férová či konstruktivní kritika, jejímž cílem je něco zlepšit. Často se zaměřuje na konkrétní chování, situaci či výsledek. Může být i nepříjemná, ale primárně není vedena snahou někomu ublížit či ho ponížit.

Například:
„Tahle fotografie má velmi zajímavý námět, ale příště bych zkusila jít trochu blíž k té skupině osob. Ti lidé se mezi stromy v parku dost ztrácejí.“

V prvním okamžiku mohou tato kritická slova zabolet. Zároveň však obsahují užitečnou informaci, která umožňuje fotografii příště pořídit lépe.

Na opačném pólu je tzv. neférová či destruktivní kritika. Ta bývá nepřesná, přehnaná, shazující nebo podaná způsobem, který druhého spíš zraňuje než rozvíjí. Někdy vytýká něco, co není pravda. Jindy se opírá o reálný problém, ale je sdělena útočně, ponižujícím tónem nebo s cílem druhého zahanbit.

Příklad destruktivní kritiky můžeme najít třeba ve známém filmu Marečku, podejte mi pero!. Destruktivní kritika se zde projevuje ve vztahu učitelů k méně úspěšným dospělým žákům večerní školy, hlavně k panu Kroupovi, kterého hraje Jiří Sovák. Učitelé se nesnaží, aby látku pochopil. Spíš ho jen kritizují a shazují před ostatními.

V dalším českém filmu Vesničko má středisková je terčem destruktivní kritiky postava Otíka. Lidé kolem něj ho považují za hloupého, mluví o něm svrchu a kritizují jeho inteligenci místo konkrétního chování. Často také používají humor jako formu ponižování. Reakce Otíka na kritiku je převážně pasivní.

 

Když člověk neumí kritiku dobře zpracovat, často sklouzne k jednomu ze dvou extrémů: k pasivitě nebo k agresi. Při pasivní reakci člověk obvykle přijme kritiku celou a bez výhrad, a to i když je nepřesná nebo nefér. Může se přitom cítit zmateně, zahanbeně či ublíženě. Raději rychle souhlasí, někdy se i omluví a stáhne se do sebe. Často se v duchu obviňuje a nevěří si. Dokonce se stává, že člověk zamění kritiku svého chování za odmítnutí celé své osoby.

Opačným extrémem je agresivní reakce na kritiku. Člověk vnímá kritiku jako útok a odpovídá protiútokem. Začne se hájit, zvyšuje hlas, svaluje vinu na druhé, ironizuje nebo uráží. Zpočátku mu to může přinést úlevu, dlouhodobě to však vede ke zvýšení napětí a zhoršení vztahů.

Typický příklad agresivní reakce na kritiku můžeme vidět například ve filmu Pelíšky. Rodina sedí u slavnostní štědrovečerní večeře. Otec Šebek (Miroslav Donutil) je silně autoritářský, přesvědčený o své pravdě a očekává respekt i poslušnost. Během rozhovoru zazní nesouhlas a ironické poznámky vůči jeho názorům, zejména ze strany syna Michala. Kritika není formulována klidně ani citlivě — má podobu zpochybnění, někdy až zesměšnění. Pro otce to není obyčejná debata. Cítí se nerespektovaný, vnímá odpor jako osobní útok a zpochybnění svých názorů chápe jako zpochybnění sebe sama. Ztrácí kontrolu nad situací i nad rolí „hlavy rodiny“. Začne reagovat prudce emotivně: zvýší hlas, skáče ostatním do řeči, používá ponižující a shazující výroky a snaží se druhé umlčet silou autority. Místo argumentů přechází k výbuchu emocí. Jeho agrese není jen obyčejný vztek — jde o obrannou reakci na pocit ohrožení. Nedokáže rozumně přijmout kritiku ani připustit, že by se mohl mýlit.

 

Schopnost zvládnout kritiku znamená reagovat tak, aby nás nevtahovala ani do bezmocného souhlasu, ani do protiútoku. Každá situace je jedinečná, přesto však existuje řada doporučení, jak podobné chvíle zvládnout.

Jednodušší bývá přijmout férovou či konstruktivní kritiku, která může být pro kritizovaného přínosem. Je-li oprávněná, pomůže ji jednoduše uznat — bez přehnaných omluv, sebepodceňování či zbytečné obrany. Pokud přetrvává pocit, že není vše úplně jasné, může pomoci upřesňující otázka.

Mnohem obtížnější bývá zvládnutí neférové či destruktivní kritiky. V první řadě je dobré si kritiku vyslechnout v klidu a až do konce. Lépe tak pochopíme její obsah a možná i důvod. Zároveň získáme čas na přemýšlení. Pokud je kritika nepravdivá či přehnaná, lze s ní jednoduše nesouhlasit. Důležitý je především tón, který by měl být klidný, rozhodný a pevný, bez ironie či sarkasmu a bez náznaku útoku. Pomůže i uznání malé části výtky, pokud to dává smysl. Situace se tím často alespoň částečně zklidní. Pokud však kritika směřuje hlavně k urážkám či ponižování, je třeba si vymezit hranice, tedy určit podmínky, za kterých jsme ochotni kritiku řešit. V případě osobních útoků bývá nejrozumnější rozhovor ukončit.

 

Za svůj život jsem se s kritikou samozřejmě setkala mnohokrát. Kupodivu mě nejvíce potrápila ve chvíli, kdy jsem se sama dostala do role kritizujícího člověka. Vždycky jsem dlouho přemýšlela, než jsem někoho ze svých podřízených zkritizovala. Stojí to vůbec za to? Může ta kritika přinést nějaké zlepšení? Jak to kritizovanému říct, aby to správně pochopil? A v jaké situaci?

Nad kritikou se zamýšlím i ve svém manželském vztahu. Kritozovat nebo ne? Když ano, tak jak? Strategie a forma kritiky v dlouhodobém manželství by možná mohly být námětem na celovečerní film. Ale o tom třeba někdy příště.

A jak jste na tom s kritikou vy? 

 

Zdroje informací: 

iDNES.cz

 https://mindset.cz/asertivita-schopnost-prijimat-kritiku/